28 Cdo 2561/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce F. K., zastoupeného
opatrovnicí JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Porubě,
Hlavní třída 1023/55, proti žalovanému A. K., zastoupenému obecným zmocněncem
P. M., o zaplacení 62.310 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 39 C 143/2002, o dovoláních žalobce proti usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2013, č. j. 8 Co 222/2013-571, ze
dne 14. ledna 2014, č. j. 8 Co 6/2014-628 (ve znění opravného usnesení ze dne
4. března 2014, č. j. 8 Co 6/2014-636), a ze dne 2. května 2014, č. j. 8 Co
428/2014-666, takto:
Dovolání se odmítají.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 2. 2013, č. j. 39 C 143/2002-560,
žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8 Co 222/2013-571,
usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce zrušil a řízení o osvobození
od soudních poplatků zastavil. Odvolací soud zdůraznil, že se jednalo již o
čtvrtou žádost žalobce o osvobození ve smyslu § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž všechny jeho
dřívější žádosti byly neúspěšné. Žalobce se přitom na soud znovu neobrací
proto, že by se změnily jeho majetkové poměry, nýbrž toliko z toho důvodu, že
nesouhlasí s předchozími rozhodnutími, jimiž mu bylo osvobození od soudního
poplatku upřeno. Za daných okolností je ze strany soudů přiléhavou reakcí
zastavení řízení o osvobození pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu
§ 159a odst. 5 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12.
2013.
Toto usnesení napadl žalobce dovoláním, v němž upozornil, že v průběhu řízení
navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, načež byl okresním soudem vyzván ke
složení zálohy na náklady vypracování tohoto podkladu. Žalobci, jenž je podle
svého názoru osobou splňující podmínky osvobození od soudních poplatků, však
jeho zdravotní stav a majetkové poměry neumožňují zmíněnou zálohu uhradit.
Jelikož se jedná o důkaz, na němž závisí procesní úspěch dovolatele ve věci,
narušuje nevyhovění jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků rovnost
účastníků řízení. Dle rozhodovací praxe má přitom řečený institut sloužit právě
k tomu, aby se nedostatek finančních prostředků, špatný zdravotní stav, stáří
či jiné objektivní okolnosti nestaly překážkou možnosti domoci se svého práva
soudní cestou. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě následně usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. 39 C
143/2002-585, zastavil dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 Co 611/2013-595,
usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2013 k odvolání žalobce potvrdil.
Posledně zmíněné usnesení zpochybnil žalobce dovoláním, přičemž současně
požádal o osvobození od soudního poplatku z tohoto mimořádného opravného
prostředku.
Řízení o dané žádosti žalobce o osvobození zastavil Okresní soud v Ostravě
usnesením ze dne 9. 12. 2013, č. j. 29 C 143/2002-615.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. 8 Co 6/2014-628, ve
znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2014, č. j. 8 Co 6/2014-636, usnesení
soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2013 změnil tak, že žalobci požadované
osvobození nepřiznal. Odvolací soud připustil, že výše příjmů žalobce by
hypoteticky mohla být důvodem pro jeho částečné osvobození od soudního
poplatku, avšak dodal, že je mu známo, že žadatel v nedávném období obdržel
částky 447.304 Kč a 177.338 Kč, přičemž (ač k tomu byl vyzván) neprokázal své
tvrzení, že uvedenými sumami již nedisponuje, neb je použil na úhradu údajných
dluhů. Předpoklady vyhovění žádosti opírající se o § 138 o. s. ř. tak na straně
žalobce, jenž nesplnil povinnost věrohodně doložit své majetkové poměry, nebyly
dány.
Též proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2014 podal žalobce dovolání
za současného vznesení požadavku na přiznání osvobození od soudního poplatku.
Ve svém dovolání vylíčil svůj nedobrý majetkový, respektive zdravotní stav,
konstatoval, že správní orgány, jež při rozhodování o přiznání dávek státní
sociální podpory velmi důkladně zkoumají poměry žadatelů, jej považují za osobu
nemajetnou, a podotkl, že na výzvu soudu řádně identifikoval subjekty, kterým
předal část finančních prostředků, s ohledem na jejichž přijetí mu odvolací
soud odepřel osvobození od soudního poplatku. Opětovně přitom upozornil, že
není s to složit zálohu na náklady pořízení znaleckého posudku, přičemž bez
vypracování daného odborného podkladu nelze hovořit o rovném postavení
účastníků projednávaného sporu. Se zřetelem k předeslanému dovolatel Nejvyššímu
soudu navrhuje usnesení krajského soudu spolu s usnesením okresního soudu
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 4. 2014, č. j. 39 C 143/2002-651,
zastavil řízení o osvobození žalobce od soudního poplatku za dovolání.
Právě vzpomenuté rozhodnutí pak k odvolání žalobce potvrdil Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2014, č. j. 8 Co 428/2014-666.
I proti tomuto usnesení odvolacího soudu brojil žalobce dovoláním.
Okresní soud v Ostravě posléze usnesením ze dne 20. 6. 2014, č. j. 39 C
143/2002-674, zastavil řízení o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 14. 1. 2014, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2014.
Dané rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalobce, bylo následně
potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2014, č. j. 8 Co
611/2014-689.
Nejvyšší soud nicméně usnesením ze dne 1. 4. 2015, č. j. 28 Cdo 3803/2014-704,
k dovolání žalobce usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2013, jakož
i jeho usnesení ze dne 22. 7. 2014 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě poté usneseními ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 Co
611/2013-723 a č. j. 8 Co 611/2014-725, změnil usnesení okresního soudu ze dne
31. 5. 2013, č. j. 39 C 143/2002-585, a ze dne 20. 6. 2014, č. j. 39 C
143/2002-674, tak, že se příslušná dovolací řízení nezastavují.
Nejvyšší soud proto nyní musel projednat dovolání žalobce proti usnesením
odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2013, ze dne 14. 1. 2014 a ze dne 2. 5. 2014, o
nichž dosud nebylo rozhodnuto.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání, jímž žalobce brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 3. 2013, č. j. 8 Co 222/2013-571, nemohlo být shledáno přípustným, neboť se
z něj žádná otázka splňující kritéria § 237 o. s. ř. nepodává.
Řečené usnesení odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce v žádosti o
osvobození od soudního poplatku ze dne 4. 2. 2013 své majetkové a zdravotní
poměry vylíčil zcela shodně jako ve třech dříve podaných žádostech, jež byly
pravomocně zamítnuty, pročež bylo namístě řízení o osvobození od soudního
poplatku zastavit pro překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a a § 167 odst. 2
o. s. ř. V judikatuře Nejvyššího soudu již přitom bylo vícekrát zdůrazněno, že
usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození, je soud vázán a
nové žádosti téhož procesního subjektu může vyhovět jen tehdy, změní-li se u
žadatele poměry, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí. V případě, že po
pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků
nedojde ke změně poměrů, soud řízení o další žádosti téhož účastníka o
zproštění poplatkové povinnosti pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastaví
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3031/2014, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2565/2014, či ze dne 29. 3.
2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015, dále srovnej též kupř. usnesení Ústavního soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
3146/14). Ani nesprávnost v právním posouzení předpokladů osvobození od
soudního poplatku v prvním (zamítavém) rozhodnutí neumožňuje soudu vyhovět nové
žádosti opírající se o nezměněné osobní a majetkové poměry, poněvadž by šlo o
nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním
rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (viz kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, jakož i
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13). Je proto
zjevné, že nosná úvaha krajského soudu je s judikaturou dovolacího soudu plně
konformní.
Žalobce navíc svou argumentací nezpochybňuje popsaný (pro obsah daného usnesení
určující) právní názor, nýbrž toliko líčí, proč mu osvobození od soudních
poplatků mělo být přiznáno, a z jakých důvodů tedy soudy pochybily ve svých
předešlých rozhodnutích, v nichž se žádostmi dovolatele o osvobození ve smyslu
§ 138 o. s. ř. zabývaly po stránce věcné. Tato argumentace se ovšem s obsahem
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2013 zcela míjí (a nepostihuje
tudíž žádnou otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo), neboť i kdyby
skutečně bylo pravdou, že soudy ve svých předešlých usneseních otázku existence
podmínek pro osvobození na straně žalobce vyhodnotily chybně, žádost
vycházející z nezměněných majetkových a osobních poměrů by odvolacímu soudu
neumožňovala jiný postup než právě zastavení řízení o osvobození od soudního
poplatku, k němuž přiléhavě přikročil.
Nejvyšší soud proto předmětné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.
s. ř.).
Ani v dovolání směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.
1. 2014, č. j. 8 Co 6/2014-628, žádná právní otázka ve smyslu § 237 o. s. ř.
vymezena není.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je žadatel o osvobození od soudního
poplatku povinen soudu věrohodným způsobem prokázat své poměry, které jsou
rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srovnej mimo jiné usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 663/2014, ze dne 29. 7.
2015, sp. zn. 25 Cdo 1240/2015, a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2127/2015). Odvolací soud si počínal v souladu s nastíněnou tezí, požadoval-li
po žalobci, aby náležitě objasnil osud nemalého množství finančních prostředků,
jež v předcházejících letech obdržel. Závěr, že se žadateli nepodařilo
přesvědčivě doložit tvrzené použití uvedených obnosů na úhradu svých dluhů, má
pak skutkovou povahu, pročež dovolacímu přezkumu nepodléhá, a nemá tedy ani
potenci založit přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Stejně tak i
zbývající dovolatelova argumentace se v zásadě nese v duchu polemiky se
skutkovými zjištěními krajského soudu, neboť je jí předestírán odlišný obraz
jeho majetkových poměrů, než na jakém je vystavěno napadené usnesení. Výslovně
se sluší zdůraznit, že neměl-li odvolací soud za prokázané, že by žalobci jeho
osobní poměry znemožňovaly uhrazení sporné zálohy na náklady vypracování
znaleckého posudku, je bezpředmětná námitka, podle níž neschopnost žalobce
docílit provedení onoho důkazu narušuje procesní rovnost účastníků řízení v
řešené kauze, neboť by jí dovolací soud nemohl přitakat bez (zapovězené) revize
skutkového stavu zjištěného soudem odvolacím.
Také toto dovolání musel tudíž Nejvyšší soud na základě § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. odmítnout coby nepřípustné.
Konečně dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2014 bylo
odmítnuto za použití § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. pro
nedostatek subjektivní přípustnosti. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu je totiž k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná zrušením
daného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3867/2012, či ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo
3582/2014). Jelikož dovolání, jímž bylo rozporováno usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. 1. 2014, nepodléhalo poplatkové povinnosti (viz kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, ze dne
9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2707/2015), nemohla být žalobci způsobena žádná újma tím, že mu Krajský soud v
Ostravě svým usnesením ze dne 2. 5. 2014 upřel osvobození od soudního poplatku
za toto (nyní již rovněž odmítnuté) dovolání.
O náhradě nákladů řízení rozhodnou soudy v rámci konečného rozhodnutí ve věci
(§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu