28 Cdo 2702/2025-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: M. Š., zastoupen Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 284/32, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, IČ 47609109, se sídlem v Praze, Na Františku 1039/2, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 3. 1. 2020, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 64/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2025, č. j. 19 Co 29/2025-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 19 Co 29/2025-206, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2024, č. j. 25 C 64/2020-173, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud vydal výměr o náhradě za pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a veškeré příslušenství a zařízení předmětných nemovitostí dle § 5 zákona č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnického práva k některým nemovitostem a movitostem, ve znění pozdějších předpisů, ve výši určené znaleckým posudkem, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda absence výměru o náhradě a její neposkytnutí podle zákona č. 127/1948 Sb. představuje majetkovou křivdu (restituční titul), již lze zmírnit výlučně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebo zda žalobci stále svědčí nárok na náhradu podle zákona č. 127/1948 Sb. Mínil, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Namítal též, že uplatněný nárok na náhradu nebyl k datu podání žaloby promlčen. Vytýkal, že jej odvolací soud neupozornil na svůj odlišný právní názor na promlčení vzneseného nároku, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí překvapivé. Odkazoval přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/2023, a další rozhodnutí.
3. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. I v nyní posuzované věci (jež se přes dovolatelem tvrzené individuální okolnosti od jiných typově obdobných případů pociťované křivdy ve sféře majetkové v důsledku poválečného znárodnění principiálně neliší) uplatní se ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž se lze zmírnění majetkové křivdy, došlo-li k ní neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění v poválečném období, domáhat toliko za podmínek stanovených restitučními předpisy (viz § 1 písm. c/, § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; z judikatury přiměřeně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, nebo i nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96, publikovaný pod č. 129/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), čímž je možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění (s úspěchem) již nyní domáhat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, nebo i stanovisko plána Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., a jím znovu akcentovaný závěr o specialitě restitučních předpisů).
6. Uvedený závěr byl rozhodovací praxí již dříve vztažen právě i na případy majetkových křivd, k niž došlo odnětím nemovitostí, které mělo být kompenzováno náhradou předvídanou § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., k jejímuž vyplacení však nedošlo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, 28 Cdo 3218/2011, jež obstálo i v rámci následně iniciovaného ústavněprávního přezkumu; viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1385/13). Znárodnění majetku bez poskytnutí adekvátní náhrady v rozhodném období (25. 2.1948 – 1. 1. 1990), zakládající porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, představuje pak prvek protiprávnosti naplňující restituční titul dle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. § 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 cit. zákona); k tomu znovu srov. i již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96.
7. Je-li tudíž rozhodnutí odvolacího soudu založeno na konkluzi, že dovolatel nemůže vznášet nárok na náhradu na základě zákona č. 127/1948 Sb. (a to ani formou dokončení řízení vedeného na základě označeného dobového právního předpisu) s tím, že jím pociťovaná majetková křivda (neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek) byla uplatnitelná pouze podle restitučního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb. – jde o závěr souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Ke shodnému závěru dospěl ostatně dovolací soud i v jiné skutkově a právně obdobné věci, jíž se dovolatel též účastnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2447/2025).
8. V situaci, kdy zamítnutí žaloby zcela odůvodňuje již výše prezentovaný závěr o nemožnosti domáhat se v současné době náhrady podle zákona č. 127/1948 Sb., bylo by posouzení otázky promlčení práva na tuto náhradu již čistě akademickým rozborem bez vlivu na výsledné rozhodnutí projednávaného sporu, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolatel ostatně k uvedené otázce nevymezuje ani předpoklady přípustnosti dovolání (neohlašuje, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu posouzena jinak). Nadto lze připomenout, že restituční nárok by byl v současnosti již zcela zjevně prekludován (jeho neuplatněním zákonem č. 87/1991 Sb. stanoveným postupem a v jím určených lhůtách).
9. Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že jej nepoučil o svém odlišném právním názoru na promlčení uplatněného nároku, pročež napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, namítá tím vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad usuzovat nelze. Rozsudek odvolacího soudu ostatně překvapivým zjevně není, jestliže tento soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí primárně na konkluzi, že žalobě nelze vyhovět pro obcházení restitučního zákonodárství (nepředvídatelným, resp. překvapivým, bylo by jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).
10. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v projednávané věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
11. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu