28 Cdo 2770/2025-884
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) R. K. a b) G. M., zastoupených JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Havránce 1508/14, proti žalovaným 1) D. E. a 2) M. D., zastoupeným JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, o zaplacení částky 376 483,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 194/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 26 Co 57/2025-846, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 35 C 194/2021-805, uložil žalovaným zaplatit žalobcům tam uvedené částky (3 480 Kč, 2 850,28 Kč, 124 423 Kč a 39 962 Kč) se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ohledně dále požadovaného plnění (2 330 Kč, 10 462,39 Kč, 39 323,47 Kč a 153 653,68 Kč s příslušenstvím) žalobu
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 26 Co 57/2025-846, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I pouze tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím, jinak (ve zbylém rozsahu) jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok II), nákladech odvolacího řízení (výrok III) a nákladech státu (výroky IV a V).
3. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího řízení odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné skutkové i právní závěry ústící v posouzení, že žalobcům (coby kupujícím) vznikl vůči žalovaným (prodávajícím) nárok z vadného plnění – předmětu koupě (nemovitostí), jde-li o tam popisované vady spočívající v chybném propojení čistírny odpadních vod a jímky a propadu venkovní (zámkové) dlažby, jež dle zjištění soudu (po zhodnocení znaleckých posudků, včetně posudku revizního) byly vadami skrytými a přítomnými již v době uzavření kupní smlouvy, resp. při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projevily později (§ 2100 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), a jež žalobci včas vytkli (§ 2112 o. z.) a důvodně uplatnili právo na přiměřenou slevu z kupní ceny (§ 2107 odst. 1 o. z.). Modifikován byl rozsudek soudu prvního stupně toliko v rozsahu částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím (korespondující požadované slevě za dílčí poškození dlažby v koupelně domu, jež byla vadou nikoliv skrytou, ale kupujícím známou již při předání předmětu koupě).
4. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a rozhodnuto o nákladech řízení) napadli žalovaní (dále i jen „dovolatelé“) dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za dosud nevyřešenou považují dovolatelé otázku, „zda je možné v případě existence více než dvou podobně pravděpodobných skutkových verzí zatížit žalovaného břemenem tvrzení a břemenem důkazním a pro případ, že jednu ze skutkových verzí žalovaný neprokáže, může mít soud za prokázanou jinou ze skutkových verzí, a pokud ano, za jakých podmínek“. Dovolatelé namítají, že soud v přítomné věci „přetočil“ (obrátil) důkazní břemeno (jde-li o zjištění, zda věc vykazovala vady, resp. z jakých příčin došlo později k jejímu poškození), které dle jejich mínění fakticky (a nesprávně) přenesl na žalované. Dovolatelé přitom kritizují i soudy učiněná zjištění s odkazem na odlišné závěry znaleckých posudků, majíce pak výhrady i k jejich hodnocení. Výslovně pak brojí i proti výroku o nákladech řízení a namítají, že odvolací soud pochybil při určení jejich výše. Navrhují zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a kdy dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (k tomu viz dále).
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka dělení důkazního břemene (či plnění poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.) v přítomné věci přípustnost nezakládá, již proto, že v posuzované věci odvolací soud neuzavřel, že relevantní skutečnosti o tom, zda věc vykazovala žalobci (kupujícími) vytknuté (skryté) vady (a zda byly přítomny již v době přechodu nebezpečí z prodávajících na kupující), zůstaly neprokázány, nýbrž při svém rozhodování vycházel z dokazováním bezpečně zjištěného stavu o přítomnosti takových vad (závěr skutkový).
8. Nešlo tedy o stav označovaný jako „non liquet“ (o situaci, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána a kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001), v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno.
9. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
10. Ačkoliv pak dovolatelé ohlašují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výše zmíněné, i jejich konkrétní argumentace (zejm. ve vztahu k příčinám propadu zámkové dlažby) nese se zejména v duchu zpochybňování skutkových zjištění (či také prosazování vlastní verze skutkového stavu; kupř. uvádí-li dovolatelé, že projektovou dokumentací, jež byla předána i žalobcům, byl prokázán pochozí charakter převážné části dlažby, nebo že všechny podkladné vrstvy dlažby byly řádně zhutňovány) a soudy provedeného hodnocení důkazů.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudy nižšího stupně (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
11. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nadto plyne, že ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že v přítomné věci pro závěr o existenci tvrzené vady nemovitosti nebylo rozhodné, zda k propadu dlažby došlo ve spojitosti s pojezdem aut po pochozích plochách a užitím těžké techniky po pojezdových plochách. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl na základě provedeného dokazování (zejména v řízení předložených znaleckých posudků) k závěru, že příčinou propadu zámkové dlažby bylo její nesprávné provedení (nesprávné hutnění a nedostatečnost podkladních vrstev).
Propad způsobený případným pojezdem těžké techniky či automobilů (jež jako příčinu vzniku vady namítali žalovaní) byl by podle odvolacího soudu jen následkem chybné realizace dlažby (blíže viz zejm. bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zároveň odvolací soud konstatuje, že nebylo možné určit, které plochy měly být pochozí a které pojezdové, a žalobci neznali (znát ani nemohli) rozlišení jednotlivých ploch a jejich eventuální, žalovanými namítané „nesprávné“ užívání by jim nebylo lze klást k tíži.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že důvodem propadu dlažby bylo její nesprávné zhotovení, otázka, zda žalovaní měli břemeno důkazní a břemeno tvrzení (a zda je unesli) ohledně svých námitek, že žalobci plochy užívali i pro pojezd těžké techniky či automobilů, ve skutkových
reáliích přítomné věci (výše naznačených) pro právní posouzení věci tak či tak významná nebyla. K námitkám dovolatelů, že „obdobně tomu bylo i v případě vad jímky“ (tedy že povinnost tvrzení a břemeno důkazní mělo ležet na žalobcích), nelze než uvést, že soud poučil právě žalobce, aby prokázali, že jímka byla nesprávně provedena, přičemž v této části nároku (vad jímky) uzavřel, že z provedeného dokazování nebylo možné zjistit příčinu propadu jímky (některé alternativy dle soudu mohly představovat vadu nemovitosti, jiné nikoliv), pročež důkazní břemeno žalobci neunesli (zejm. body 25 a 26 rozsudku soudu prvního stupně). V případě této vady jde tedy o situaci důkazně odlišnou (a ani z tohoto postupu soudu a jeho rozhodnutí nelze jakkoliv dovodit, že by soud důkazním břemenem ohledně skutečností ohledně vadnosti věci zatížil žalované). 12. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výhrady dovolatelů vůči hodnocení znaleckých posudků, jež soudy hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v nich obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají, jejich hodnocení spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13). Uvedeným požadavkům na hodnocení znaleckých posudků soudy v přítomné věci dostály a jimi učiněný závěr (podložený i posudkem revizním, komparovaným s ostatními důkazy), že jednou z příčin později vzniklého propadu venkovní (zámkové) dlažby bylo její vadné provedení, není excesívní (provedeným důkazům zjevně nepřiměřený). 13. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 14. Brojí-li pak dovolatelé podaným dovoláním i proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (II až V), nelze než odkázat na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v něm uvedenou výluku z přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 15. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu