28 Cdo 2783/2019-466
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C
133/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.
dubna 2019, č. j. 28 Co 23/2019-439, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 28 Co
23/2019-439, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. října 2018, č. j.
10 C 133/2016-361, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2019, č. j. 10
C 133/2016-405, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10.
2018, č. j. 10 C 133/2016-361, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2019,
č. j. 10 C 133/2016-405, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem
smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu o velikosti tří čtvrtin
k pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, oddělenému geometrickým
plánem číslo 6766-227/2018, potvrzeným Katastrálním úřadem pro Středočeský
kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pod č. j. PGP-1578/2018-204, a tvořícím
nedílnou součást tohoto rozsudku (dále „předmětný pozemek“), který je ve
vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o
povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve
výši 43.356,70 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 11. 4. 2019, č. j. 28 Co 23/2019-439, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady
odvolacího řízení ve výši 9.002,- Kč k rukám zástupce žalobce.
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je právním nástupcem
oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě V. B. a Z. B. a domáhá
se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci
brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože
shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci a jeho právním
předchůdcům liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce
mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota spoluvlastnického podílu
státu na žalobcem vybraném náhradním pozemku, jehož vydání nebrání žádná
zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud
neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle
žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického
podílu o velikosti tří čtvrtin k předmětnému pozemku. Odvolací soud přitom
zdůraznil, že spoluvlastnický podíl žalované na předmětném pozemku je k vydání
žalobci vhodný, neboť rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle má povahu
rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle kterého se oprávněná
osoba stává vlastníkem pozemku (či spoluvlastnického podílu) přímo ze zákona
dnem právní moci soudního rozhodnutí, a tudíž nemůže dojít k porušení
předkupního práva ostatních spoluvlastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání
blíže specifikovanými rozhodnutími), respektive v existenci otázky dovolacím
soudem dosud neřešené. Má za to, že vydání spoluvlastnického podílu na pozemku
coby restituční náhrady není zásadně možné, neboť právě takové vydání založí
problémy při hospodaření s celým pozemkem. Odvolacímu soudu vytýká, že se
omezil na posouzení vhodnosti předmětného pozemku k vydání žalobci jako pozemku
náhradního pouze ve vazbě na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), aniž by zohlednil konstantní judikatorní
praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, na niž žalovaná poukazovala již v
řízení před soudy nižších stupňů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále
navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, neboť se
domnívá, že převodem předmětného pozemku na třetí osobu by byla dovolatelka v
případě zrušení přezkoumávaného rozhodnutí ohrožena na svých právech, a navíc
by podle jejího názoru vznikla nejistota právních vztahů vůči třetí osobě.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu,
neboť je přesvědčen, že předmětný pozemek nemá takové vlastnosti, které by
bránily jeho převodu žalobci jako osobě oprávněné podle zákona o půdě. Jelikož
dovolání považuje za nedůvodné, navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 4. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné
(§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř.,
jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné (vhodnost
pozemků ve spoluvlastnictví státu k převodu jakožto pozemků náhradních v
restitučním řízení), opodstatněné. Předestřená otázka hmotného práva byla v
obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané
věci) již v mezidobí zodpovězena (vyřešena) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, přičemž s jeho závěry není právní
posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu konformní.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně,
jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl
naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím
řízení.
Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší
soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek
vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v případě řízení o žalobách na nahrazení
projevu vůle k převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané trvá na tom, aby
byly i požadované pozemky k převodu vhodné – tedy, nebýt liknavého postupu
Pozemkového fondu ČR, eventuálně Státního pozemkového úřadu, do veřejné nabídky
zařaditelné ve smyslu zákona o půdě (k tomu srovnej z poslední doby zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018, ze dne
26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 9.
2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Z pohledu vhodnosti je pak třeba mimo jiné
zkoumat, není-li pozemek zatížen právy třetích osob, či není-li jeho převod z
jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej zemědělsky obhospodařovat, nebo zda
po vydání nevzniknou jiné problémy při hospodaření s ním. Tato hlediska je vždy
nutné prověřovat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a
předpoklady pro vydání (resp. pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat
zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (viz
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018).
Dosavadní judikatura nezapovídá saturaci restitučního nároku skrze toliko
spoluvlastnický podíl na náhradním pozemku, leč i zde je nezbytné setrvat na
požadavku vhodnosti poskytované náhradní hodnoty tak, jak byl vylíčen shora. V
případě vydání spoluvlastnického podílu se pak nabízí zejména prověření
hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka (k tomu přiměřeně
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
574/2015), pročež je rovněž nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu
představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů
(podobně viz např. judikatura k nevhodnosti pozemku, jenž je svou povahou
veřejným statkem – zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I.
ÚS 581/14, jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu,
přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz, či
jej reflektující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3124/2018). Uvedené šetření odvolací soud však ve vztahu ke spoluvlastnickým
podílům na předmětném pozemku neprovedl, pročež jeho závěry nelze pokládat za
úplné, a tedy ani za správné.
Z hlediska vhodnosti převodu spoluvlastnického podílu na náhradním pozemku je
nutno zohlednit též aspekt zákonného předkupního práva spoluvlastníků nemovité
věci ve smyslu ustanovení § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). Podle něj, převádí-li se
spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo,
ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu
předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů
(odst. 1). Odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků
převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za
obvyklou cenu (odst. 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018,
připomenul, že předkupní právo omezuje dispozici spoluvlastníka („vlastníka“
spoluvlastnického podílu) ve prospěch jiné osoby; jde o výjimku ze zásady
dispozitivní volnosti subjektů soukromého práva, označovanou též jako zásada
svobodného jednání osob. Po 1. 1. 2018, tedy za stavu založeného novelou
občanského zákoníku provedenou zákonem č. 460/2016 Sb., dosahují účinky
zákonného předkupního práva znovu na veškeré, i bezúplatné (§ 1124 odst. 2 o.
z.) převody nemovitých věcí ve spoluvlastnictví, s výjimkou dispozic mezi
osobami blízkými. Smyslem zákonného předkupního práva spoluvlastníků není
bezdůvodné omezení dispozičního práva spoluvlastníka, nýbrž možnost oprávněného
subjektu zabránit změně v okruhu spoluvlastníků společné věci tím, že podíl sám
odkoupí, čímž je chráněn proti nežádoucímu vnikání cizích osob do společenství
[obdobné, byť ve vztahu k zákonnému předkupnímu právu spoluvlastníků podle
ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se podává kupř. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1595/2009, dále viz
např. Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. Věcná
práva (§ 976–1474). Praha: C. H. Beck, 2013. s. 474].
Přestože Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014, dovodil, že rozhodnutí soudu,
jímž se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání
nemovitosti, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu
ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., a že ve skutečnosti jde o rozhodnutí
státního orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku), nejevilo by se racionální dovodit, že se v posuzované situaci, jež
materiálně vykazuje značnou podobnost s převodem vlastnického práva k náhradním
pozemkům na základě dohody o vydání věci, nemůže předkupní právo spoluvlastníků
v určitém směru prosadit, tedy že je jejich ochrana před změnou spoluvlastníka
zkrácena jen proto, že se okruh spoluvlastníků mění nikoli v důsledku uzavření
smlouvy, nýbrž na základě soudního rozhodnutí, jež uzavření této smlouvy
povinné osobě ukládá. Nelze sice jako nesprávnou zavrhnout úvahu odvolacího
soudu, že se v nynější věci jedná o změnu (spolu)vlastnického práva, jež není
limitována zákonným předkupním právem ve smyslu § 1124 o. z., nicméně
existující právo třetích osob (předkupní právo menšinového spoluvlastníka) se
do hlediska vhodnosti nabytí („převoditelnosti“) většinového spoluvlastnického
podílu žalobcem může projevit následně potencionálními problémy při hospodaření
se společným pozemkem, což je důvod, který by zařaditelnosti takového pozemku
do veřejné nabídky jistě bránil, a současně by představoval i relevantní
překážku k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva mezi
oprávněnou osobou a žalovanou.
Neuvedl-li odvolací soud kromě výše zmíněného závěru o přechodu vlastnického
práva na základě soudního rozhodnutí (s nemožností menšinových spoluvlastníků
ingerovat do spoluvlastnického vztahu využitím zákonného předkupního práva)
žádný jiný důvod, jenž by opodstatňoval jeho konkluze o převoditelnosti
spoluvlastnického podílu k náhradnímu pozemku na žalobce v řešené kauze, nemůže
jeho úsudek obstát. Skutečnost, že se menšinoví spoluvlastníci nevyjádřili k
rozdělení původního pozemku (na pozemky označené jako parc. č. XY a parc. č.
XY) a že rozsah jejich spoluvlastnictví rozdělením nebyl nijak dotčen, ničeho
nevypovídá o tom, zda na základě soudního rozhodnutí konstituujícího
spoluvlastnický vztah menšinových spoluvlastníků s žalobcem nebude vyvolán stav
problémového výkonu práv nového (spolu)vlastníka. Soud by proto měl znát
stanovisko menšinového spoluvlastníka k výkonu práv a povinností účastníků nově
založeného spoluvlastnického vztahu (zejména stanovisko týkající se budoucího
hospodaření se společnou věcí).
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o
shora uvedenou otázku, zda lze za vhodný náhradní pozemek v restitučním řízení
považovat toliko podíl na něm – správné není, neboť závěr odvolacího soudu, že
spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku lze vydat oprávněné osobě, je
přinejmenším předčasný z důvodu nedostatečného prošetření vhodnosti poskytnutí
podílu na náhradním pozemku v individuálních poměrech posuzované věci. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl žalovanou uplatněn právem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení
věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek
odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud
prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném
návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o.
s. ř.], neboť zrušením napadeného rozhodnutí se návrh na odklad právní moci
vydaného rozhodnutí stal bezpředmětným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, dále pak k ústavní konformitě
takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu