28 Cdo 3617/2018-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. H., nar.
XY, bytem XY, a b) M. H., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou
Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 59/2017, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2018, č. j. 22 Co
90/2018-757, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci a)
částku 14.816,45 Kč a žalobci b) částku 9.049,59 Kč oboje k rukám advokátky
Mgr. Ilony Kindlové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyhověl tak požadavku M. a M. H.,
jež považoval za oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým náleží restituční nárok za v období
komunismu odňaté (vyvlastněné nebo vykoupené) pozemky, jež jim nelze pro
překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c), popřípadě e) zákona o půdě vydat. Při
zjišťování hodnoty původních pozemků kvitoval přístup znalce, jenž pozemky
státem převzaté za účelem výstavby dostihového závodiště, sádek, případně
realizace veřejné komunikace ocenil dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.,
o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního
užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), jako pozemky stavební,
respektive podle § 14 odst. 5 řečené vyhlášky. Postupovala-li žalovaná při
uspokojování popsaného restitučního nároku žalobců liknavě, o čemž svědčí
zejména délka řízení, její lpění na nesprávném ocenění původních pozemků nižší
sumou, či úkony žalované v samotném soudním řízení, mohou se žalobci domáhat
naplnění svého práva skrze převedení pozemků mimo veřejnou nabídku
organizovanou žalovanou. Nehrozí, že jejich restituční nárok vyčíslený shora
uvedeným způsobem by byl vydáním požadovaných pozemků přečerpán, pročež okresní
soud rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 22 Co 90/2018-757, ve výroku II. změnil co
do vyjádření výše uspokojeného restitučního nároku žalobce a), ve zbytku výroku
je potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil rovněž co do zachycení výše
uspokojeného restitučního nároku žalobce b), ve zbytku výroku tento rozsudek
potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně (výrok III.) i soudem odvolacím (výrok IV.). Krajský soud, odkázav na
rozhodnutí soudů v jiných restitučních sporech týchž žalobců, ztotožnil se se
skutkovými i právními závěry přijatými soudem prvního stupně. Konstatoval, že
žalobcům náleží právo na přímé uspokojení jejich restitučního nároku mimo
veřejnou nabídku. Zopakoval důkaz znaleckými posudky, přičemž zcela kvitoval
ocenění původních nevydaných pozemků, jež na jejich základě přijal okresní
soud. Dokazování doplnil znaleckým posudkem zabývajícím se vhodností
požadovaných náhradních pozemků, přičemž neshledal žádnou okolnost bránící
jejich vydání. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil,
toliko jej změnil co do (soudem prvního stupně opomenutého) vyjádření výše
takto uspokojených restitučních nároků ve výrocích rozsudku.
Rozhodnutí krajského soudu napadá dovoláním žalovaná. Jeho přípustnost ve
smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v následujících otázkách.
Nesouhlasí s oceněním původních pozemků jako stavebních (a tedy ani s výší
vyčísleného restitučního nároku žalobců), měly-li být tyto využity za
sportovním účelem, respektive pro průmysl, stavebnictví, výrobní služby a
sklady, popřípadě jako centrální sádky a rekreační areál. Judikaturu, na niž
odkazuje krajský soud, považuje ve vztahu k projednávané věci za nepřiléhavou.
Současně brojí proti přebírání závěrů znaleckého posudku, který při oceňování
odňatých pozemků neaplikoval srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.,
jež dle mínění dovolatelky připadají v úvahu. V tomto směru má naříkané
rozhodnutí za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Za
s judikaturou nekonformní (konkrétně pak s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 2364/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2430/2016) označuje i závěr o vhodnosti
náhradních pozemků, byly-li tyto vydány, ač jsou zatíženy právy třetích osob a
hrozí-li potíže při budoucím hospodaření s nimi. Zejména dovolatelka poukazuje
na doposud nevyřešený restituční nárok R. C., jenž o vydání týchž pozemků vede
odlišný restituční spor. Pochybení odvolacího soudu vidí též ve změně rozsudku
soudu prvního stupně, aniž by pro takový postup byly splněny předpoklady.
Výhrady uplatňuje rovněž k nezopakování dokazování stran výše uspokojovaného
restitučního nároku, jejíhož vyjádření ve výroku se změna prvostupňového
rozhodnutí týkala. Vzhledem k řečenému navrhuje zrušení napadeného rozsudku v
celém rozsahu, jakož i zrušení rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. až
IV. Současně podává návrh na odložení právní moci rozsudku krajského soudu.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozhodnutími soudů prvního i druhého
stupně a dovolání žalované navrhli jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při řešení problematiky oceňování
odňatých pozemků, jež nelze v restituci vydat jejich původním majitelům,
respektive jejich právním nástupcům, ustáleně přiklání k závěru, podle něhož je
nezbytné oprávněným osobám poskytnout za takové pozemky adekvátní náhradu
(srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4335/2014, reflektující předchozí judikaturu a přidržující se výkladových
pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS
176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96,
svazek 34, str. 35). Proto je jako stavební ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb. zapotřebí oceňovat i takové pozemky, jež byly na stát prokazatelně
převáděny se záměrem jejich zastavění, byť by nebyly jako stavební úředně
vedeny (k tomu viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4120/2016, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí).
Popsanému požadavku adekvátnosti poskytované náhrady se závěry odvolacího soudu
stran určování rozsahu restitučního nároku nepříčí, zohlednil-li na podkladě
skutkových zjištění, vycházeje mimo jiné rovněž z provedeného znaleckého
posudku, charakter pozemků a jejich reálné využití po přechodu/převodu na stát
v intencích shora připomenutých závěrů judikatury (viz bod 31 napadeného
rozhodnutí). Konkrétně ve vztahu k pozemkům zahrnutým v areálu dostihového
závodiště („pozemky I.“), vůči jejichž ocenění dovolatelka směřuje svou kritiku
zejména, pak nelze jeho úvahy shledat jakkoliv defektními, jednalo-li se již v
době jejich odnětí především o pozemky určené k další výstavbě a provozu
závodiště. Uvedené konkluze stran povahy „pozemků I.“ odvolací soud odůvodnil
vedle územního plánu z roku 1969 výslovně zařazením pozemku do stavebního
obvodu (na základě rozhodnutí odboru pro výstavbu KNV v Praze ze dne 6. 5.
1957, č. j. Výst. 11-1755-1957), což představovalo jeden z nástrojů územního
plánování ve smyslu vládního nařízení č. 51/1950 Sb., o územním plánování obcí
(konkrétně viz § 10 řečeného předpisu), čímž dostál judikaturou akcentovanému
požadavku vycházet mimo jiné z dobové územně plánovací dokumentace, jež dané
pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak jejich hodnotu ke dni přechodu
na stát do značné míry determinuje (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4335/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 5. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 1013/2012, jakož i jeho usnesení ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1816/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, eventuálně ze dne 5.
12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2637/2013). Ve vztahu k pozemkům označeným jako
„pozemky II.“ pak odvolací soud rovněž zcela případně sledoval shora
připomenuté závěry judikatury, opřel-li svůj úsudek zvláště o tehdejší územně
plánovací dokumentaci.
Nelze opomenout, že brojí-li dovolatelka proti právě vylíčenému, činí tak
především rozporováním skutkových zjištění nalézacích soudů (též skrze
nesouhlas s hodnocením důkazu provedeného znaleckým posudkem), jež ovšem
předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu být nemohou, poněvadž zjištěným
skutkovým stavem je Nejvyšší soud dle účinné procesní úpravy vázán. Naznačené
námitky dovolatelky tak přípustnost dovolání založit nemohou, nevystihuje-li
jimi (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř., a nepředkládá ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva
způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov.
mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3527/2018, či ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, jakož i v něm
citovaná rozhodnutí). Dodat se sluší, že ocenění pozemků označovaných soudy
jako „pozemky III.“ žalovaná v dovolání nikterak nenapadá.
Přípustnost dovolání v otázce určení výše restitučního nároku nezakládá ani
odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
430/2018, který nelze v nyní posuzované věci považovat za přiléhavý. V tehdy
projednávaném sporu odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i
pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených
vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní souzené
kauzy, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li
odňaté pozemky, za něž se žalobcům dostává pozemků náhradních, oceněny podle
zmíněného cenového předpisu). I v tomto směru je tedy naříkaný rozsudek s
judikaturou konformní. K námitkám stran aplikace srážek jeví se pak vhodným
doplnit, že s argumenty zpochybňujícími v tomto směru závěry znaleckého posudku
přichází žalovaná až v dovolacím řízení, v důsledku čehož ovšem k nastíněné
problematice absentuje výslovné stanovisko odvolacího soudu, jež by mohlo být
předmětem dovolacího přezkumu. Přehlédnout ani nelze protimluvnou argumentaci
dovolatelky, jež, brojíc primárně proti ocenění nevydaných pozemků jako
stavebních, domáhá se následně aplikace srážek určených právě pro pozemky
oceňované v intencích § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Nesoulad napadeného rozhodnutí není možné shledat ani ve vztahu k dovolatelkou
poukazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ohledně vhodnosti
pozemků zvolených žalobci jako pozemků náhradních. Judikatura Nejvyššího soudu
ustáleně artikuluje požadavek, dle něhož je pro vyhovění žalobě na uložení
povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za pozemek
nevydaný nezbytné, aby byl tento k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl
– nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, popřípadě Státního pozemkového
úřadu – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, či jeho rozsudky
ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28
Cdo 3595/2018. Blíže ke kritériím vhodnosti viz zejména shora citovaný rozsudek
28 Cdo 2364/2017 a v něm uváděná rozhodnutí. Odvolací soud při posuzování
zmiňovaného aspektu vydávaných pozemků měl určená měřítka na zřeteli a pečlivě
se vypořádal s námitkami žalované stran umístění zařízení nutných k obslužnosti
rybníka, přístupu k dotčeným pozemkům, jakož i rozptýlil její domněnky ohledně
eventuálních těžkostí v hospodaření s nimi, případně o dotčení práv třetích
osob, přičemž své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnil skutečnostmi
seznanými především ze znaleckého posudku, jímž v odvolacím řízení doplnil
dokazování. Zpochybňováním posledně zmíněného důkazu pak žalovaná opět brojí
toliko proti hodnocení důkazů a přijatým skutkovým zjištěním, pročež ani skrze
rekapitulované námitky nelze přípustnost dovolání přivodit.
Vydání žalobci zvolených pozemků rovněž nebrání žalovanou odkazované řízení o
restitučním nároku R. C. týkající se týchž pozemků. Nutno připomenout,
nalézacími soudy již plně ozřejměnou skutečnost, že žádost o zachování
československého státního občanství jeho právního předchůdce E. C., jež
představovalo podmínku úspěšného uplatnění restitučního nároku (srov. § 4
zákona o půdě, resp. § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé
otázky související se zákonem o půdě), byla ve správním řízení pravomocně
zamítnuta, stejně jako v soudním řízení žaloba proti tomuto rozhodnutí a na ni
navazující kasační stížnost.
Námitky dovolatelky stran nepatřičné změny rozhodnutí soudu prvního stupně pak
toliko vystihují takzvané vady řízení, které nepředstavují samostatný dovolací
důvod a samy o sobě přípustnost dovolání přivodit nemohou. Ke zmatečnostním či
jiným vadám, jež ohrožují správnost rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v
případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř.). Nadto
lze podotknout, že dovolatelkou namítaná pochybení (dle jejích vlastních slov
doplnění výroku o nepodstatný údaj) nemohla výsledek řízení, natož v její
neprospěch, jakkoliv ovlivnit (srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Povinnost zopakovat dokazování v
odvolacím řízení, již dovolatelka akcentuje ve vztahu k určení výše
uspokojovaného restitučního nároku žalobců, pak tíží odvolací soud toliko
tehdy, dospíval-li by na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně
k odlišným skutkovým zjištěním (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), což ovšem zjevně
není případ aktuálního řízení.
Ze shora vyřčeného je tudíž zjevné, že se odvolací soud od judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředestřela-li dále žalovaná v dovolání žádnou
jinou otázku, pro niž by je bylo možné shledat přípustným, přistoupil dovolací
soud v intencích § 243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí. O návrhu žalované na
odklad právní moci napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům uplatňujícím v řízení samostatné
nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo
302/2014) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud
stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 6
a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí v případě žalobce a) sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.984 Kč (tarifní
hodnota 1.665.825 Kč), ve vztahu k žalobci b) pak 7.440 Kč (tarifní hodnota
240.594 Kč), po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden společný úkon
právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu
rozdělené mezi žalobce podle poměru hodnot jejich nároků [87 % ve vztahu k
žalobci a) a 13 % v případě žalobce b)] a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobce a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
14.816,45 Kč a žalobce b) ve výši 9.049,59 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu