28 Cdo 3527/2018-278
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci J.
M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská
316/12, o vydání náhradních pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu
Praha – východ pod sp. zn. 7 C 67/2017, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2018, č. j. 21 Co 471/2017-243, t a k
t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2018, č. j. 21 Co
471/2017-243, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu Praha – východ ze dne 14. července 2017, č. j. 7 C 67/2014-190, ve výroku
II v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní
smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a v
závislých nákladových výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Okresní soud Praha – východ (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. července 2017, č. j. 7 C 67/2014-190, výrokem pod bodem I, zastavil
řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala bezúplatného převodu pozemku parc.
č. XY v k.ú. XY; výrokem pod bodem II nahradil projev vůle žalované uzavřít s
žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných v tomto
výroku rozsudku, k uspokojení nároku žalobkyně na převod náhradních pozemků za
pozemky, které jí nelze vydat, plynoucí z ve výroku označených rozhodnutí
pozemkového úřadu; dále soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně domáhala bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v
k.ú. XY (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 9. května 2018, č. j. 21 Co 471/2017-243, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku IV jen co do výše přiznaných
nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok III).
Oba soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou
(§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“),
mající právo na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebylo možno
vydat pro zákonem stanovené překážky (§ 11, § 11a zákona o půdě). Výši
restitučního nároku žalobkyně soudy určily na základě v řízení provedeného
znaleckého posudku, s přesvědčivým odůvodněním i toho, proč při ocenění
restitučního nároku podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků,
trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a
náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále
jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), nebyly aplikovány srážky ve smyslu Přílohy 7
citované vyhlášky. Shledávajíce postup žalované (jejího právního předchůdce)
při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavým, ba až svévolným, a
hodnotu náhradních pozemků (v tomto řízení žalobkyni vydávaných) za
nedosahující dosud neuspokojené výše jejího restitučního nároku, soudy žalobě
vyhověly a nahradily projev vůle žalované k bezúplatnému převodu pozemků, ve
vztahu k nimž neshledaly žádné zákonné překážky, jež by bránily jejich vydání
žalobkyni (§ 11 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), zahrnujíce v to i
pozemek parc. č. v v k.ú. XY, jenž je zahradou u rodinného domu č.p. XY a
nacházejí se na něm porosty a venkovní úpravy, jsoucí příslušenstvím rodinného
domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v jeho celém rozsahu) podala žalovaná
dovolání, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při určení výše restitučního
nároku žalobkyně neaplikoval srážky podle Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.,
ačkoli kritéria pro uplatnění těchto srážek byla v projednávané věci prokázána.
Dále namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu je žalobkyni vydáván jako pozemek
náhradní i pozemek parc. č. XY v k.ú. XY, ačkoli je u něj dána zákonná překážka
bránící jeho vydání oprávněné osobě ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě, spočívající v jeho funkční souvislosti s domem č.p. XY. Proto dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje závěry odvolacího soudu za správné a korespondující ustálené
judikatuře, vydané i ve věci týchž účastníků. Navrhla, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání žalované projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a má zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky, jimiž dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o výši
restitučního nároku žalobkyně, přípustnost podaného dovolání založit nemohou.
Těmito námitkami totiž žalovaná napadá správnost hodnocení v řízení provedených
důkazů (znaleckého posudku č. 219/2920/2015 společnosti YBN CONSULT – Znalecký
ústav s.r.o., z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další korekci ceny ve
smyslu Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny), jež není otázkou
právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Kritika
skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný)
způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládá žádnou
kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání – v otázce určení výše restitučního nároku – nemůže
založit ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 430/2018, který nelze v nyní posuzované věci považovat za přiléhavý,
neboť v tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté
pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií
stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní
posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou
(byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobkyni dostává pozemků náhradních,
oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou
odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci
konformní.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že otázkou určení výše restitučního nároku
žalobkyně (respektive jejího bratra O. Ž.) se opakovaně zabýval v řadě svých
dřívejších rozhodnutí, v nichž – taktéž ve vazbě na konkrétní skutková zjištění
– aproboval obdobné závěry soudů nižších stupňů o tom, že při určení výše
restitučního nároku žalobkyně (respektive jejího bratra) nejsou dány okolnosti
pro aplikaci srážek ve smyslu žalovanou odkazovaného ustanovení cenového
předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28
Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6.
2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).
Dovolání je ovšem přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním současně
předestřené otázky hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněnou
osobou nárokovaný pozemek jako náhradní (jde-li o dovolatelkou kritizované
vydání pozemku parc. č. XY v k.ú. XY) je pozemkem „vhodným“, při jejímž řešení
napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je v posledně uvedené otázce opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázky (existence překážek bránících vydání
pozemku oprávněné osobě jako náhradního) formulované dovoláním zabýval
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v
případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4,
kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6
odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek,
není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na
bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona
považují za oprávněné osoby.
Podle § 11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak
z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše
takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud
jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo
zastavěné území obce nebo zastavitelnou plochu takto vymezenými závaznou částí
územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou
předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o
změně některých souvisejících zákonů.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a judikaturu na něj navazující), jež reflektuje i předchozí
nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004,
sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), byl
formulován a odůvodněn závěr, že při liknavém, svévolném či diskriminujícím
postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupcem je žalovaná, jejímž jménem jedná
Státní pozemkový úřad) při uspokojování nároku na převod jiného vhodného
pozemku za pozemky, jež nebylo lze vydat oprávněné osobě pro některou ze
zákonem stanovených překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu
konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do
veřejné nabídky.
Odkazovanou rozhodovací praxí nebyly však nikterak popřeny ty závěry judikatury
Nejvyššího soudu, jenž jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti
bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek
požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy o pozemek, jenž by byl –
nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované – do veřejné
nabídky zařaditelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 2420/2010).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je také významné, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona
č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011),
zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda
nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový
úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může
uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §
11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv
zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu)
a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní
předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle
zákona o půdě.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, nebo rozsudek ze dne 6.
12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017) není vhodným (způsobilým) pozemkem k
náhradní naturální restituci ani pozemek, jenž by nebylo lze vydat ani přímým
restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti
takového pozemku (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), a takový pozemek ani
nebyl by zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem
dle § 11a odst. 2 zákona o půdě.
V odkazované judikatuře Nejvyšší soud současně znovu připomněl, že překážkou
vydání pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i
jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční
souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí
skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se
rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále
též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014). I u pozemku požadovaného jako náhradní je proto nutné přihlížet k
celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit
vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (dále srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Jestliže ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku
pro vydání nezastavěných pozemků i v rozlehlých areálech (sídlištních,
sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami
(k tomu srov. tzv. „areálovou judikaturu“ a z ní např. nález Ústavního soudu ze
dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.
2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1547/2016), tím obezřetněji je pak třeba postupovat v situacích, kdy
oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu bytového
domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (viz
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017,
přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3583/2012).
Jelikož se odvolací soud v rámci své hodnotící úvahy, jejímž výsledkem je
závěr, že vedle dalších nárokovaných pozemků i pozemek parc. č. XY v k.ú. XY je
vhodným pozemkem k náhradní naturální restituci a že jeho vydání oprávněné
osobě tedy nebrání žádná ze zákonných překážek, nezabýval případnou (a
žalovanou v řízení tvrzenou) funkční souvislostí tohoto pozemku s jinými
nemovitosti (tedy zejména s rodinným domem č.p. XY, stojícím na pozemku parc.
č. XY, s nímž tento pozemek bezprostředně sousedí a tvoří jeho zahradu s
porosty a venkovními úpravami), jde o právní posouzení neúplné a tudíž
nesprávné, kdy přijatý závěr o absenci překážek bránících vydání shora
citovaného pozemku – ve světle výše uvedeného – je přinejmenším předčasný.
Je-li pro posouzení otázky, zda pozemek nárokovaný oprávněnou osobou jako
náhradní je k tomuto účelu vhodný, významné (určující), zda jde o pozemek do
veřejné nabídky náhradních pozemků zařaditelný, musí se soud zabývat i dalšími
relevantními (odkazovanou judikaturou vzpomenutými) okolnostmi a hledisky,
včetně toho, zda poskytnutí pozemku jako náhradního nebrání práva jiných osob
(kdy ani v tomto směru odvolací soud v patřičném rozsahu neprověřil závěry
soudu prvního stupně, že nikoliv pouze uplatnění práva na vydání původních
pozemků, nýbrž i oprávněnou osobou vznesený požadavek na vydání pozemků jako
náhradních má přednost před právem již dříve uplatněným jinou osobou a
opírající se o ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném, dovolacím soudem přezkoumávaném
rozsahu (tj. jde-li o převod pozemku parc. č. XY v k.ú. XY) správné není a
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud v
uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí zrušil, včetně na něm závislých
nákladových výroků (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť není přípustné (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu