28 Cdo 2829/2021-470
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. K.,
narozeného XY, a b) J. K., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ing.
Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalovanému Z. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Milanem
Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o zaplacení
částky 718 653,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích
pod sp. zn. 5 C 211/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 5. 5. 2021, č. j. 18 Co 160/2020, 18 Co 3/2021-431, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2021, č. j. 18 Co 160/2020, 18 Co
3/2021-431, se zrušuje v části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 273
278,24 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky za dobu od
27. 6. 2017 do zaplacení, jakož i ve výrocích pod body III. a IV. o nákladech
řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2020, č. j. 5 C 211/2017-380,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 10. 2020, č. j. 5 C 211/2017-418,
uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 322 817 Kč se specifikovaným úrokem
z prodlení (výrok I.), v části o zaplacení dalších 395 836 Kč s určeným úrokem
z prodlení, spolu s částkou 0,74 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok
II., ve znění výroku I. doplňujícího rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky III. a IV.).
K odvolání obou stran Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 273 278,24 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 27. 6. 2017 do zaplacení (výrok I.), že se
zamítá žaloba na zaplacení dalších 445 375,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Žalobci uplatněný nárok byl soudy kvalifikován jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému na úkor žalobců tím, že žalovaný
vyloučil žalobce z užívání nemovitých věcí (pozemků a stavby) ve
spoluvlastnictví účastníků, jež od 1. 2. 2015 užíval samostatně (nad rámec
podílu) jako jím provozovaný penzion s restaurací. Dle oběma soudy učiněných
závěrů žalobcům přísluší peněžitá náhrada za žalovaným získané bezdůvodné
obohacení (dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) za
užívání věci nad rámec podílu v době od 1. 2. 2015 do 31. 5. 2017, jež
koresponduje poměrné části obvyklého nájemného za užívání srovnatelných
nemovitostí v daném místě a čase, jež na základě výsledků znaleckého dokazování
odvolací soud určil částkou 600 227,50 Kč. Jelikož sami žalobci (ve shodě s
žalovaným) stvrdili započtení peněžité pohledávky žalovaného ve výši 277 577,26
Kč vůči jimi uplatňované pohledávce a za řízení žalovaný na splnění dluhu
zaplatil dalších 49 372 Kč, dosahuje dluh žalovaného – dle závěru odvolacího
soudu – částky uvedené ve výroku rozhodnutí. Uváděl-li žalovaný za řízení, že
(před podáním žaloby) zaplatil na úhradu dluhu další částky, „pak svoji údajnou
pohledávku řádě nezapočetl proti pohledávce žalobců“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále i jen jako
„dovolatel“); z obsahu dovolání je patrno, že jím rozsudek napadá v rozsahu
výroku pod bodem I., jímž bylo (změnou rozsudku) vyhověno žalobě v části na
zaplacení 273 278,24 Kč s tam uvedeným příslušenstvím; přípustnost dovolání
spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem. Za ně označuje závěr odvolacího soudu o
nutnosti kompenzačního úkonu (započtení dalších pohledávek) v situaci, kdy před
zahájení řízení zaplatil žalobcům na splnění nyní vymáhaného dluhu další
částky, jež stvrdili v jimi podané žalobě i sami žalobci (označujíce tato
plnění za částečné plnění dluhu). V tom směru považuje dovolatel napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné, jestliže odvolací soud zohlednil jen platby
některé (částku 277 577,26 Kč za hypotéku placenou žalovaným a částku 49 372 Kč
zaplacenou žalovaným po zahájení řízení), zatímco další platby (v celkové výši
168 277 Kč, jež žalovaný zaplatil před zahájením řízení) nikoliv. Žalovaný
navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále i jen „o.
s. ř.“.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a
obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež takto provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích otázky vymezené
dovoláním (§ 242 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta
první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 1908 odst. 1 o. z., splněním dluhu závazek zaniká. Dluh se plní vcelku
(srov. § 1930 odst. 1 o. z.). Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je
věřitel přijmout, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud
tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné
jiné povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu
částečným plněním (srov. § 1930 odst. 2 o. z.). Nepeněžitý dluh plní dlužník v
místě svého bydliště nebo sídla. Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště
nebo sídla věřitele (srov. § 1955 odst. 1 o. z.).
Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit
vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé
strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat
uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (srov. § 1982 odst. 1
o. z.). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí;
nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto
účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k
započtení (srov. § 1982 odst. 2 o. z.).
Není pochyb o tom, že jedním ze způsobů zániku závazku je jeho řádné splnění
(srov. § 1908 odst. 1 o. z.; z rozhodovací praxe např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 5501/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 347/2019). Započtení je pak jedním z možných
způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek věřitele a dlužníka;
předpokladem zániku pohledávek započtením je mimo jiné právní jednání směřující
k započtení (jednostranné či dvoustranné), které vyhovuje požadavkům na právní
jednání podle § 551 až § 553 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2475/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6.
2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020). V případě započtení přitom nedochází k žádnému
plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo
4/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2435/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4349/2015); proto
právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4320/2017)
a opačně právní úpravu započtení nelze analogicky použít na splnění dluhu.
Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující
naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno
ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto
rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení (srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3273/2019) a není
třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v
případě zániku závazku v důsledku započtení.
Jestliže se žalovaný v průběhu řízení bránil tím, že „před podáním žaloby
uhradil na nárok žalobců 168 277 Kč a po podání žaloby částku 49 372 Kč“ a že
soud prvního stupně tyto platby ve svém rozhodnutí nezohlednil (srov. bod 3
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pročež jde o shodné tvrzení, jaké
uvádějí žalobci v jimi podané žalobě, přesněji návrhu na vydání elektronického
platebního rozkazu (v němž – oproti pozdějšímu výsledku řízení – uplatnili
nárok v částce vyšší, ovšem skutečnost o dílčích platbách na úhradu dluhu
potvrzují), neobstojí v konfrontaci s právní úpravou a judikaturou závěr
odvolacího soudu, že zaplacení dalších částek (včetně žalovaným uváděných 168
277 Kč) nelze v řízení zohlednit, jestliže žalovaný „svoji údajnou pohledávku
řádně nezapočetl proti pohledávce žalobců“ (tedy že za řízení neučinil právní
jednání směřující k započtení). Odvolací soud totiž přehlédl, že obrana
žalovaného vůči žalobci uplatňované pohledávce nespočívá v započtení, nýbrž v
tvrzení, jež (v případě jejich prokázání) naplňovaly by důvod zániku závazku
jeho (částečným) splněním, pročež se měl odvolací soud – na podkladě učiněných
skutkových zjištění (neměl by přitom opomenout ani případné poučení dle § 118a
o. s. ř.) – zabývat posouzením, bylo-li žalovaným plněno (tedy šlo-li o plnění
na závazek, jež je předmětem tohoto řízení; k tomu srov. i § 1933 o. z., z
rozhodovací praxe přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp.
zn. 23 Cdo 663/2015, uveřejněný pod číslem 36/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), případně i v jakém rozsahu.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – směšující
uvedené způsoby zániku závazku – správné není a uplatněný dovolací důvod (§
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a protože nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v dotčeném
rozsahu – výroku pod bodem I. zrušil, spolu se závislými výroky III. a IV. o
nákladech řízení (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu