28 Cdo 292/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce Ing. K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. č.
P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 874.474,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 17/98, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č.j. 11 Co
302/2006 – 441, takto:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 11
Co 302/2006 – 441, kterým byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v části o 506.695,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 11 Co 302/2006 –
441, se zrušuje ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
v části o 367.779,- Kč s příslušenstvím a věc se vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal
zaplacení částky 874.474,- Kč z titulu smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 11. 1993
a jejího dodatku ze dne 22. 5. 1995 jako ceny díla spočívajícího v opravě a
úpravě břehu rybníka A a stabilizaci břehu rybníků B a C v K. o. v P.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné
legitimace, neboť pouze vykonávala správu předmětného majetku, která jí byla
později odejmuta. Vlastníkem uvedených rybníků a okolních pozemků je H. m. P.
Nadto uvedla, že předmětnou smlouvu o dílo podepsal žalobce jako jednatel
neexistujícího subjektu; z uvedeného důvodu je smlouva neplatná.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. května 2006, č.j. 5 C 17/98 –
373, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že smlouva o dílo ze dne 5. 11. 1993
je absolutně neplatná. Předmětná smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalovanou a
neexistujícím subjektem, S., spol. s.r.o., zastoupenou jednatelem, Ing. K. H.,
. Žalobce však podnikal na základě živnostenského listu vydaného na jméno K.
H., Ing. – S. Podpis žalobce na smlouvě o dílo tak nelze považovat za právní
úkon ve smyslu ustanovení § 34 ObčZ směřující zejména ke vzniku, změně nebo
zániku práv a povinností, neboť neexistující subjekt žádnou vůli nemá a nemůže
ji ani projevit. S ohledem na neplatnost smlouvy o dílo je neplatný i její
dodatek ze dne 22. 5. 1995. Podle názoru soudu prvního stupně tudíž žalobce
prováděl veškeré práce na vodních dílech bez právního důvodu. Postupem podle §
136 o.s.ř. a to porovnáním rozpočtových nákladů projektů na stavební a
vodohospodářské práce rybníků s náklady, které by měla uhradit žalovaná jako
objednatel žalobci jako zhotoviteli, a s hodnotou skutečně provedených prací,
soud prvního stupně zjistil, že žalobci byla zálohově proplacena částka
2.975.200,- Kč. Dále soud zjistil, že žalobce provedl práce v hodnotě
2.860.000,- Kč. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že práce, za které se
žalobce domáhá úhrady buď provedl a dostal za ně zaplaceno předem (úprava břehu
rybníka A) nebo řádně neprovedl, neměl na ně smlouvu a nemá tudíž na úhradu
provedených prací nárok (stabilizace břehu rybníka B a C). Konečně soud prvního
stupně konstatoval, že i kdyby bylo zjištěno, že žalobci vznikl co do
požadované výše nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, nebyla by žaloba
proti žalované důvodná pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť
vlastníkem předmětných rybníků je H. m. P.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 24. ledna
2007, č.j. 11 Co 302/2006 – 441, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce uzavřel smlouvu o dílo nikoliv
svým jménem, ale jménem neexistujícího subjektu, a ta je proto absolutně
neplatná. Dále odvolací soud dovodil, že žalobce utvrzoval žalovanou v
přesvědčení, že jedná s právnickou osobou tím, že sám sebe označoval jako
„osobu pověřenou jednáním“, „vedoucího firmy“, „ředitele firmy“, „zmocněnce k
jednání“ apod., nikdy však nevystupoval pod svou skutečnou firmou, K. H., Ing.
– S. Z předeslaného důvodu je neplatná nejen smlouva o dílo, ale i dohoda ze
dne 22. 5. 1995 o stabilizaci břehu rybníků B a C. Pokud žalobce stabilizaci
břehu rybníků B a C provedl, pak se jedná o plnění bez právního důvodu. Práce,
které žalobce provedl na rybníku A, jsou plněním bez právního důvodu, neboť
žalobce neprokázal, že byla uzavřena jakákoli dohoda o provedení úpravy jeho
břehu. Závěrem odvolací soud uvedl, že není ani dána pasivní věcná legitimace
žalované, neboť žalovaná prováděla pouze dočasně správu parku K. o. – S., v níž
se předmětné rybníky nacházejí, zatímco jejich vlastníkem je H. m. P.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací
důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Konkrétně namítl, že
v průběhu řízení bylo prokázáno, že obě strany věděly, kdo je účastníkem
smluvního vztahu, když označení S. bylo užívanou firmou dovolatele a jeho IČ je
stejné,
soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s dokazováním. Navzdory
skutečnosti, že ve znaleckém posudku vypracovaném Ing. V. Z. je dílo hodnocené
jako provedené, soudy tento důkaz pominuly a nepřihlížely k němu,
soud prvního stupně neupozornil účastníky respektive dovolatele na možnost, že
může po právní stránce hodnotit vztah mezi účastníky zcela odlišně, tedy jako
neplatnou smlouvu o dílo.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se žalobce nemůže dovolávat
platnosti smlouvy, když žalovanou uvedl v omyl. Žalobce věděl, jaké vyhotovení
smlouvy podepisuje a mohl tedy žalovanou upozornit, že je ve smlouvě nesprávně
označen. Změna právní kvalifikace právního vztahu mezi účastníky ostatně nebyla
pro žalobce žádné novum, neboť žalovaná se neplatnosti smlouvy dovolávala již v
předchozích řízeních.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované
věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, jsa vázán
dovolacími důvody, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je
podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která
je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací
soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře
dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000), nebo obsahuje-li řešení právní otázky,
které je v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24. července
2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
Pokud jde o práce, které žalobce provedl na rybníku A, dospěly soudy
obou stupňů k závěru, že žalobce neprokázal uzavření jakékoliv dohody o
provedení úpravy jeho břehu, a práce tudíž provedl bez právního důvodu. V této
části nejen odvolací soud, ale i soud prvního stupně zamítly podanou žalobu též
s odůvodněním, že nebyla prokázána jakákoliv dohoda o provedení úpravy rybníku
A to s tím důsledkem, že není dána pasivní věcná legitimace žalované, což
žalobce v podaném dovolání nerozporuje. V takovém případě nemůže mít přezkum
napadeného rozhodnutí ve vztahu k odvedené práci na rybníku A zásadní právní
význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměru účastníků ve věci, ve
které bylo dovolání podáno (srov. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s.
1240). Dovolací soud tudíž projednání dovolání v tomto rozsahu nepřipustil.
Pokud jde o práce provedené na rybnících B a C, na které byla uzavřena
smlouva o dílo ze dne 5. 11. 1993 a její dodatek ze dne 22. 5. 1995, shledává
dovolací soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a potud je dovolání
přípustné) v řešení otázky, zda jednání fyzické osoby jménem neexistující
obchodní společnosti způsobuje neplatnost právního úkonu
D. Důvodnost
1. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy
případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
2. Z ustanovení § 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění do 31. 12. 2000 (dále jen obch. zák.), plyne, že podnikatel činí právní
úkony při své podnikatelské činnosti pod svým obchodním jménem. Obchodním
jménem fyzické osoby je její jméno a přijímení. Obchodní jméno fyzické osoby je
její jméno a přijímení. Obchodní jméno fyzické osoby může obsahovat dodatek
odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání (§ 9 odst. 1 obch. zák.).
Obchodním jménem obchodních společností a družstev je název, pod kterým jsou
zapsány v obchodním rejstříku. Součástí obchodního jména právnických osob je i
dodatek označující jejich právní formu (§ 9 odst. 2 obch. zák.). V souzené věci
žalobce podnikal pod obchodním jménem K. H., Ing. – S., avšak předmětnou
smlouvu o dílo ze dne 5. 11. 1993 uzavřel Ing. k. H., coby jednatel
společnosti S., spol. s r.o. a podle dodatku ze dne 22. 5. 1995 k této smlouvě
o dílo jako „majitel fy S.“.Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že pokud
žalobce jednal jménem neexistující obchodní společnosti, je takový právní úkon
neplatný. Dovolací soud považuje uvedený právní názor za nesprávný.
3. Univerzálním smyslem právního řádu je vést právnické a fyzické osoby
k odpovědnosti za svá jednání (srov. Holmes, O.W. The Path of Law, Harvard Law
Review, 1997, Vol. 110, s. 991 a násl.). Uvedený princip se promítá například
do ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., které stanoví, že „překročil-li zmocněnec
při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného
bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo
jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li
zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se
kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu
škody způsobené jeho jednáním.“ Pokud někdo jedná jménem neexistující obchodní
společnosti, z povahy věci k tomu nemá žádný zákonný nebo smluvní titul. Z
uvedeného důvodu je dovolací soud toho názoru, že ustanovení § 33 odst. 2 obč.
zák. je nutné analogicky (§ 853 obč. zák.) vztáhnout i na případy, kdy někdo
jedná jménem neexistující obchodní společnosti (srov. Palandt. Bürgerliches
Gesetzbuch. München: C.H. Beck, 2007, s. 187, kde se uvádí „jedná-li zástupce
jménem vymyšlené osoby, použije se analogicky § 179 BGB“, podle kterého
„uzavře-li zástupce smlouvu bez plné moci, je vůči druhé smluvní straně podle
její volby zavázán buď ke splnění nebo k náhradě škody“). Dovolací soud tak
dospěl k závěru, že kdo jedná jménem neexistující obchodní společnosti, je z
takového jednání zavázán sám.
4. Dovolací soud dále uvádí, že se soudy nižších stupňů neúplně (a tedy
nesprávně) zabývaly platností předmětné smlouvy o dílo ze dne 5. 11. 1993 a
dodatku k této smlouvě ze dne 22. 5. 1995 z hlediska identifikace účastníků
smlouvy. Podle ustálené soudní praxe „vada v označení osoby, která je
účastníkem smlouvy , nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze
z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.),
popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn,
zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu z dne 29.
ledna 2003, sp. zn. 32 Odo 703/2002). V rozhodnutí ze dne 15. ledna 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2480/2000, pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pokud je právnická
osoba v právním úkonu označena nepřesně obchodním jménem nebo názvem, který
nenáleží jiné právnické osobě, avšak v tomto úkonu je uvedeno správné
identifikační číslo této právnické osoby, není právní úkon neplatný, jestliže
je možné z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl
účastníkem smlouvy.“ V návaznosti na citovaná rozhodnutí dospěl dovolací soud k
názoru, že uvedený závěr je nutné vztáhnout též na situace, kdy podnikatel,
který není právnickou osobou, je v právním úkonu označen nepřesně obchodním
jménem nebo názvem, který nenáleží jiné právnické osobě, avšak je v něm správně
uvedeno identifikační číslo tohoto podnikatele. Jelikož byl v právních úkonech,
jejichž platnost je předmětem tohoto řízení, žalobce (podnikatel) sice označen
nesprávně a to chybným dodatkem právní formy (§ 9 odst. 1 obch. zák.) u smlouvy
o dílo ze dne 5. 11.1993, když zde se uvedl jako „SVEHR, spol. s r.o.“, a
nepřesným označením u dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 22. 5. 1995, v níž se
uvedl jako „spec. vodohosp. stavby,“ v obou případech však vždy s uvedením jeho
jména a příjmení včetně titulu (Ing. K. H.), správného identifikačního čísla
(IČO 16898575) i adresou sídla (Sevanská 145/38, Praha 10). Tím byl dle názoru
dovolacího soudu dostatečně identifikován ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2
obč. zák. Bylo tedy věcí soudu zabývat se zkoumáním skutkových okolností za
nichž byla smlouva o dílo ze dne 5. 11. 1993 uzavřena, jakož i celého jejího
obsahu. Lze takto přisvědčit námitce, že se odvolací soud nezabýval výkladem
uzavřené smlouvy o dílo, popřípadě skutkových okolností, za nichž byla smlouva
uzavřena a následně plněna; jeho odůvodnění je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dospěl k závěru, že odvolací
soud věc nesprávně právně posoudil, a proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku
I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o 367.779,- Kč s
příslušenstvím bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodováno o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2009