28 Cdo 2920/2020-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Domov
seniorů Hranice, příspěvková organizace, IČ 70876541, se sídlem Hranice,
Jungmannova 1805, zastoupený JUDr. Miroslavem Svatoněm, advokátem se sídlem v
Lipníku nad Bečvou, náměstí T. G. Masaryka 93, proti žalované L. M., nar. XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Bártkem, advokátem se sídlem v Přerově,
Blahoslavova 72/4, o zaplacení 308 212 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 136/2012, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2020, č. j. 69
Co 428/2019-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11 906 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Svatoně do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 69 Co 428/2019-386, potvrdil usnesení
Okresního soudu v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 6. 2019,
č. j. 9 C 136/2012-347, ve výrocích I. a III., jimiž bylo pro nezaplacení
soudního poplatku z odvolání (podaného žalovanou proti rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 11. 1. 2019, č. j. 9 C 136/2012-328, kterým byla zavázána
zaplatit žalobci 308 212 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení)
zastaveno odvolací řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového
řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu). Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání v celém rozsahu žalovaná. Předestřela otázku aplikace ustanovení § 50b odst. 4 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu. Namítala, že výzvu k zaplacení soudního poplatku
z odvolání soud doručil toliko jejímu právnímu zástupci, a nikoliv i jí,
přestože v důsledku výzvy měla něco osobně vykonat. Vyvozovala z toho, že
splatnost soudního poplatku nastat nemohla, pročež jeho nezaplacení nemohlo být
ani důvodem zastavení odvolacího řízení. Měla za to, že otázka aplikace
uvedeného procesního ustanovení nebyla v obdobných skutkových souvislostech v
praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, případně má být oproti jeho dosavadní
rozhodovací praxi posouzena jinak. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu
ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, publikovaný pod č. 10/2000 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 177/2000,
publikovaný pod č. 137/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze
dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000, publikovaný pod č. 6/2001 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkala, že postupem odvolacího soudu, jenž
považuje za formalistický, došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle
něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Otázka, komu má být doručována výzva k zaplacení soudního poplatku, resp. otázka zastupitelnosti při jeho placení (srov. dikci ustanovení § 50b odst. 4
písm. a/ o. s. ř.), je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena tak, že
výzva se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť
nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikované pod č. 1/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2786/2016, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5450/2015, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014,
ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, nebo ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, publikované pod č. 2/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12; srov. též závěry
odborné literatury – JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský
komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 50b; dále LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2016, Praktický komentář, komentář k §
50b; nebo VEČEŘA, Jiří. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související:
komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 9). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž plyne, že účastníci řízení
jsou v podmínkách zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
účinném od 30. 9. 2017, vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj
před soudem uplatněný nárok. Zákon stanoví vznik poplatkové povinnosti k
okamžiku podání odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.) a
připouští, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě,
která je k tomu určena ve výzvě k jeho zaplacení. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb. přitom výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení soudního
poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví – aniž by byla
stanovena výjimka (kromě důvodů výslovně uvedených v § 9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb.) či podmínka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 825/2019, publikované pod č. 1/2020 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1138/2019, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že soud prvního stupně nepochybil, doručil-li
výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání pouze zástupci dovolatelky z řad
advokátů, kterému udělila procesní plnou moc, a poté, co soudní poplatek v
soudem určené patnáctidenní lhůtě neuhradila (soudní poplatek z odvolání byl
zaplacen po uplynutí stanovené lhůty), odvolací řízení zastavil pro nezaplacení
soudního poplatku (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), když zde nebyla dána
některá ze skutečností uvedených v ustanovení § 9 odst. 4 téhož zákona, nijak
se od výše citované judikatorní praxe, na níž není důvodu čehokoliv měnit,
neodchýlil.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak na projednávanou věc nedopadá, neboť
nastolenou otázku řeší v kontextu někdejší úpravy správního soudnictví, přičemž
závěry v ní dovozené byly překonány nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, publikovaném pod č. 193/2007 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Vytýká-li dovolatelka porušení práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, dlužno uvést, že závěry odvolacího soudu
respektující zákonnou úpravu a ustálenou judikatorní praxi za odporující
ústavně zaručeným právům nepochybně označit nelze (srov. přitom např. usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/02 a sp. zn. III. ÚS 1597/12, obě cit. výše,
dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1056/12, ze
dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2328/18, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
2674/18, ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3733/18, či ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3344/19, shledávající doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku
pouze zástupci účastníka v občanském soudním řízení za ústavně konformní). K
výtkám dovolatelky jest nadto připomenout, že se soudy nižšího stupně procesně
korektním způsobem vypořádaly též s její žádostí o prominutí zmeškání lhůty k
zaplacení předmětného soudního poplatku, jež byla pravomocně zamítnuta
(usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2019, č. j. 9 C 136/2012-364, ve
spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 69 Co
355/2019-374). Napadá-li snad dovolatelka usnesení odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak
ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na
to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady
nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když
předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 9 540 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon
právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 11 906 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.