28 Cdo 2977/2017-174
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Klášter
dominikánů Praha, IČ 49629891, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupeného
JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5,
proti žalovaným: 1) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2)
hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 237/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 55 Co 1/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f
odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. října 2016, č. j. 15 C 237/2015-105, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že
Česká republika je vlastníkem pozemku v k. ú. B., eventuálně o určení, že Česká
republika je vlastníkem pozemku vymezeného plochou, v jaké do pozemku katastru
nemovitostí v k. ú. B. zasahuje pozemek pozemkového katastru, zapsaný v
knihovní vložce desek zemských, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového
řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo odvolacím soudem
rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku
odvolacího soudu). Žalovaný 2) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen – „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež
nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je
totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné
naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva,
na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejímu jinému právnímu posouzení. Dovolatel předestřel otázku, zda přechodu historického majetku církví,
nacházejícího se ve vlastnictví státu, na obec ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1
písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném od 24. 5. 1991 do 31. 12. 2002
(dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), bránily blokační účinky ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o
půdě“). Mínil, že uvedená otázka hmotného práva nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud řešena. Nejvyšší soud ovšem již v rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1590/2017, formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož blokační účinky ustanovení §
29 zákona o půdě Ministerstvu financí České republiky neznemožňovaly, aby s
předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci České republiky vydal rozhodnutí o přechodu věcí z historického
majetku církví nacházejících se ve vlastnictví státu na obec dle ustanovení § 5
odst. 1 písm.
b) zákona č. 172/1991 Sb. Dovodil současně, že takovýmto
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva financí je soud v řízení o
žalobě uplatněné ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. za
užití ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. vázán. Shledal-li tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při vázanosti
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze
dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43 345/92 (vydaným se souhlasem Ministerstva pro
správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky), že ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. došlo k 1. 7. 1992 k
přechodu předmětného pozemku (ohledně kterého se žalobce v řízení o žalobě
vznesené dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. domáhá určení vlastnického
práva státu) z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného města,
aniž tomu bránily účinky ustanovení § 29 zákona o půdě, nijak se od výše
prezentovaných judikaturních závěrů dovolacího soudu neodchýlil. V situaci, kdy
výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vychází z rozhodovací praxí dovolacího
soudu obecně přijímané zásady presumpce správnosti individuálních správních
aktů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný
pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky tohoto
soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003), jakož i z obecně přijímané premisy, že
přechod vlastnického práva ze státu na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. v
době svého uskutečnění nijak nezkracoval možnost naturální restituce
historického majetku církví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3200/2016, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016), přičemž omezení
nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem
nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu
majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015), není zjevně ani důvodu
posuzovat dovolatelem předestřenou právní otázku oproti stávající judikatuře
jinak. Podané dovolání tudíž v části směřující vůči výroku I. rozsudku
odvolacího soudu o věci samé předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. evidentně nenaplňuje. Namítá-li pak dovolatel, že ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b),
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
nebylo za řízení prokázáno udělení souhlasu
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky,
nesou se jeho námitky výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího
soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje uplatnění způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou
kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit
přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových
výrocích, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací
argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena
přípustnost dovolání. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či
onak vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřísluší, prvnímu žalovanému v tomto stádiu řízení náklady
nevznikly a náklady druhého žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k
dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně
vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a
jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich
personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit
své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak
nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze
dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ,
jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního
města Prahy (druhý žalovaný uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani
neprokazuje), Nejvyšší soud ve smyslu výše citované judikatury náklady
vynaložené druhým žalovaným v dovolacím řízení na advokátní
zastoupení účelnými neshledává. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
proto nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.