28 Cdo 3013/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně F plus H s.r.o., IČ 25321722, se sídlem v Třebíči, Zborovská
856/49, zastoupené Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči,
Oldřichova 1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v
Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 11.069.888,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 204/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 13
Co 575/2010-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11.069.888,- Kč s přísl. z
titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu ve
Velkém Meziříčí ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád). Na základě předchozí dohody mezi žalobkyní a
společností FOKUS-GUITARS s.r.o. požádala tato společnost svého správce daně o
vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž ve své žádosti
uvedla, že tento přeplatek má být vrácen na daňový účet žalobkyně vedený u
Finančního úřadu v Třebíči. Celkem se jednalo o vratitelný přeplatek ve výši
1.149.430,- Kč. Finanční úřad ve Velkém Meziříčí však tento přeplatek nevrátil
na daňový účet žalobkyně, nýbrž jej poukázal na účet společnosti FOKUS-GUITARS
s.r.o. a žádosti uvedené společnosti o vrácení nadměrného odpočtu na účet
žalobkyně následně nevyhověl rozhodnutím o přeplatku ze dne 29. 6. 2004, č. j.
33732/04/353920/6130, čímž porušil úřední postup předpokládaný v ust. § 64
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobkyni tak vznikla přímá škoda ve výši nevráceného nadměrného odpočtu, a
dále v rozsahu nákladů exekuce a ušlého zisku, když se žalobkyně následkem
nesprávného úředního postupu dostala do prodlení s plněním své daňové
povinnosti, v důsledku čehož proti ní Finanční úřad v Třebíči zahájil exekuci.
Škodu pak představují též náklady právního zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 13 C 204/2007-37,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně
legitimována. Uzavřel, že v daném případě se v souladu s judikaturou i
doktrínou nemohlo jednat o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale
pouze nezákonným rozhodnutím, a to vzhledem k faktu, že v rámci daňového řízení
bylo vydáno rozhodnutí, z nějž je škoda odvozována. Rozhodnutí Finančního úřadu
ve Velkém Meziříčí skutečně bylo nezákonné, neboť v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 5 Afs 59/2007, v
případě, že daňový dlužník požádá o vrácení přeplatku, ačkoliv tak činit
nemusí, neboť zákon (ust. § 37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, v tehdejším znění) ukládá vrátit přeplatek ex offo, náleží mu rovněž
právo uvést ve své žádosti také způsob vrácení. Vrácení přeplatku daňovému
dlužníku podle ust. § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, v tehdejším znění, neznamená, že přeplatek musí být vrácen pouze na
adresu bydliště daňového dlužníka, případně na jeho účet. Jelikož se však v
případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím její náhrady může ve smyslu ust.
§ 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat pouze účastník příslušného řízení,
jímž žalobkyně nebyla, není ve sporu aktivně věcně legitimována. Pouze
společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. coby účastnice daňového řízení, za předpokladu,
že by jí na základě předmětného rozhodnutí vznikla škoda, se mohla její náhrady
domáhat.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j.
13 Co 575/2010-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela
ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nesprávný úřední postup nelze
spatřovat v postupu, který rozhodnutí ve věci samé předcházel a který se
odrazil v obsahu vydaného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 7. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 633/2004). Pokud tedy správce daně žádosti společnosti
FOKUS-GUITARS s.r.o. o vrácení přeplatku na dani na daňový účet žalobkyně
nevyhověl formou rozhodnutí a žalobkyně nebyla účastníkem tohoto řízení a ani
jím být neměla, žalobkyně vzhledem k ust. § 7 zákona č. 82/1998 Sb. není v této
věci aktivně věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže
nespecifikuje. Dovolatelka shrnula skutkový stav věci a konstatovala, že v
posuzovaném sporu je dána její aktivní věcná legitimace, což vyplývá ze
skutečnosti, že právě ona byla jednáním příslušného finančního úřadu poškozena. Je nemyslitelné, aby byl v dané věci aktivně věcně legitimován někdo jiný. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že na základě žádosti společnosti
FOKUS-GUITARS s.r.o. o vyplacení nadměrného odpočtu daně na daňový účet
žalobkyně se stala účastnicí daňového řízení. Žalobkyně se domnívá, že je podle
zákona „účastníkem daňového řízení v tom případě, když jedna či druhá strana
tohoto daňového řízení ji jako přímého poživatele nároku uvede“. Dovolatelka
konstatovala, že společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. jí přes dohodu, která byla
mezi nimi uzavřena, finanční prostředky, jež jí byly neoprávněně vyplaceny,
nevydala. Je tedy absurdní závěr soudů, že jediným poškozeným by mohla být
společnost FOKUS-GUITARS s.r.o., a ta tedy mohla žalovat. Závěrem dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že odvolací soud se s otázkou
aktivní věcné legitimace vypořádal správně, jelikož pochybení příslušného
finančního úřadu vyústilo ve vydání rozhodnutí. Za těchto okolností by se
náhrady škody mohl domáhat jedině účastník daňového řízení, kterým však
žalobkyně nebyla. Náhrada škody způsobené nesprávným úředním postupem je zde
vyloučena. Žalovaná poukázala na presumpci správnosti rozhodnutí a zdůraznila,
že předmětné rozhodnutí finančního úřadu nebylo zrušeno. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání
shledal přípustným, blíže nerozvádí. Dovolání však přípustné není. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust.
§ 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se zde však nejedná. Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu týkajícími se
aktivní věcné legitimace v daném sporu. Nesprávným úředním postupem je porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho
činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti
rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i
nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro
tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k
vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho
obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro
rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné
skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání
rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v
obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu
při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92;
obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo
487/2003). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v
řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je
splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné
zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak
dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo
zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Za této situace tak mohla žalobou popsaná
škoda vzniknout jedině na základě nezákonného rozhodnutí. To jednak nebylo
zrušeno, ale předně žalobkyně vůbec nebyla účastnicí příslušného daňového
řízení tak, jak to vyžaduje ust. § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ani ji
nelze považovat za osobu, s níž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení,
ačkoliv s ní tak jednáno být mělo (ust. § 7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Žalobkyně sice tvrdí, že se stala účastnicí daňového řízení již tím, že
společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. požádala příslušný finanční úřad, aby přeplatek
na dani byl vyplacen žalobkyni, avšak s tímto názorem se nelze ztotožnit. Žalobkyně neuvádí, na základě kterého relevantního ustanovení daňových předpisů
by se měla stát účastnicí řízení, přičemž nelze žádným způsobem dovodit, že by
bylo možné považovat za účastníka daňového řízení někoho, o kom to příslušné
předpisy přímo nestanoví. Dle ust. § 7 odst. 1 zákona č.
337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění tehdejších předpisů, jsou osobami zúčastněnými na
řízení daňové subjekty a třetí osoby. Daňovým subjektem ve smyslu ust. § 6
citovaného zákona žalobkyně dozajista nebyla, a ani taxativní výčet subjektů,
které jsou považovány ve smyslu tohoto zákona za třetí osoby, obsažený v ust. §
7 odst. 2 zmíněného zákona, na její postavení nepamatuje. Stejně tak zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdejším znění, neupravuje žádným
zvláštním způsobem postavení osoby, které má být na základě žádosti plátce
vrácen přeplatek na dani. Žalobkyni tak nelze považovat za účastnici daňového
řízení a nelze učinit jiný závěr, než že není v tomto sporu aktivně věcně
legitimována. Toliko pro upřesnění dovolací soud podotýká, že v rozsudku odvolacího soudu
není řečeno, že společnost FOKUS-GUITARS s.r.o. je aktivně věcně legitimována k
vymáhání žalobou uplatněné náhrady škody, ale pouze to, že jedině jmenovaná
společnost by byla případně oprávněna k vymáhání náhrady škody, která by jí
čistě hypoteticky na základě předmětného rozhodnutí vznikla, neboť pouze ona –
a nikoliv žalobkyně – byla účastníkem daňového řízení. Žalobkyni navíc nic
nebránilo v tom, aby požadovanou částku vymáhala po společnosti FOKUS-GUITARS
s.r.o.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu