28 Cdo 3035/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců
a) J. R., a b) MUDr. J. R., obou zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. –
M. d., zastoupené Mgr. Ing. P. S., L.L.M., za vedlejšího účastenství na straně
žalované Ř. s. a d., o zaplacení 457.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 12 C 114/2001, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 20 Co 536,
537/2007–223, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 20 Co 536,
537/2007-223, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2007, č. j. 12 C
114/2001-160, se ve vztahu účastníků zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
změnil pouze výroky o náhradě nákladů řízení (výroky V., VI. a VII.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení odvolacího. Žalobci se jako právní nástupci zemřelé M.
R. domáhali na původně žalovaných 1/ H. m. P. a 2/ Č. r. – M. d. zaplacení
příslušné částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít
„bezesmluvním užíváním“ jejich pozemků v katastrálním území S., na nichž byly
postaveny komunikace (silnice I. třídy a místní komunikace), a to za rok 2000.
Podle kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1982 měli M. R. a J. L. prodat pozemky blíže
specifikované v odůvodnění napadeného rozhodnutí státu. Tato kupní smlouva však
nebyla podle shodných tvrzení účastníků registrována státním notářstvím, což
bylo vyžadováno v § 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen „o. z.“). Proto soud prvního stupně
dovodil, že na jejím základě vlastnické právo nepřešlo. Odvolací soud má ve
shodě s ním vlastnické právo matky žalobců k pozemkům v rozhodné době za zcela
nepochybně prokázáno. K namítanému nedostatku pasivní věcné legitimace
Ministerstva dopravy s tvrzením, že za stát mělo jednat Ředitelství silnic a
dálnic, zdůraznil, že otázka, jaká organizační složka jedná v řízení za stát
podle § 21a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není otázkou věcné legitimace k
řízení. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení může za stát vystupovat pouze
jeho organizační složka bez vlastní právní subjektivity podle § 3 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv státní příspěvková
organizace, která je samostatnou právnickou osobou. Jestliže žalobci označili
za žalovaného Českou republiku, pak soud prvního stupně správně jednal s
Ministerstvem dopravy jako s příslušnou organizační složkou státu – ústředním
orgánem státní správy ve věcech dopravy. Pasivní věcná legitimace samotné České
republiky vyplývá z jejího vlastnického práva k dálnicím a silnicím podle § 9
odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do
31. 12. 2000. Okolnost, že si stát prostřednictvím příslušného ministerstva
zřídil Ředitelství silnic a dálnic jako účelovou organizaci ke správě dálnic a
silnic I. třídy, na jeho přímé odpovědnosti z jeho vlastnického práva
vyplývající nic nemění. V tomto ohledu je bezvýznamná i darovací smlouva
uzavřená mezi H. m. P. a Ředitelstvím silnic a dálnic dne 14. 5. 2003.
Vlastnické právo státu k silnicím bylo založeno zákonem k okamžiku jejich
vzniku. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé správně, jestliže na podkladě zjištěné výměry pozemků dotčených stavbou
silnice I. třídy přiznal žalobcům proti žalovanému 2/ na ve smyslu § 451 odst.
1 a 2 a § 458 odst. 1 o. z. „náhradu za bezesmluvní užívání pozemků jejich
právní předchůdkyně.“ Účast původně žalovaného 1/ byla v řízení ukončena po
zpětvzetí žaloby.
Proti tomuto rozsudku, a to „do všech jeho výroků“, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti a jeho důvodnost v tom,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení
je postiženo vadami majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řešení
právních otázek v dovolání předestřených má význam nejenom pro toto řízení, ale
pro široký okruh právních vztahů ohledně vlastnictví pozemních komunikací,
hospodaření se státním majetkem a ohledně způsobu určení výše bezdůvodného
obohacení. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 9 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“). Z tohoto ustanovení
odvolací soud bez dalšího učinil závěr, že pozemní komunikace na pozemcích
žalobců je ve vlastnictví státu, ačkoliv žalovaná poukazovala na skutečnost,
že daná komunikace byla ve vlastnictví H. m. P. a do vlastnictví České
republiky přešla až v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy mezi H. m. P. a
Ředitelstvím silnic a dálnic v roce 2003. Soud se proto dále přes námitky
žalované její věcnou pasivní legitimací nezabýval. Nicméně § 9 zákona č. 13/1997 Sb. nelze bez dalšího považovat za právní titul vlastnictví pozemní
komunikace, což vyplývá zejména z § 3 odst. 3 totožného zákonného předpisu,
neboť na tomto místě zákon počítá se stavem, kdy v období od příslušné změny
kategorie komunikace do uzavření vlastní smlouvy o převodu vlastnického práva
bude komunikace ve vlastnictví jiného subjektu, než stanoví § 9 citovaného
zákona. Výklad zastávaný odvolacím soudem není ani ústavně konformní, neboť
znamená odnětí vlastnického práva H. m. P. k dané pozemní komunikaci bez
náhrady, a tedy v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel na podporu svých závěrů cituje stanovisko Veřejného ochránce práv,
důvodovou zprávu k § 9 zákona č. 13/1997 Sb. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2549/2005. I v případě, že by snad vlastníkem
dané komunikace byl stát, nebyl by pasivně legitimován, neboť s předmětnou
pozemní komunikací je příslušná hospodařit státní příspěvková organizace
Ředitelství silnic a dálnic. Odvolací soud při posuzování této otázky pochybil,
když nerozlišil mezi jednáním za stát v řízení před soudem a pasivní legitimací
příspěvkové organizace hospodařící s majetkem státu. Aplikace § 21a odst. 1 o. s. ř. je z tohoto důvodu chybná, což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005. Příslušnost hospodaření s předmětnou
pozemní komunikací byla ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic založena
zřizovací listinou podle § 31 odst. 2 písm. e) zákona č. 576/1990 Sb., o
pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České
republice. Závěr odvolacího soudu, že k převodu vlastnického práva k
nemovitosti na československý stát před 31. 3. 1983 mohlo dojít jen registrací
dané smlouvy státním notářstvím, je rovněž chybný, neboť je rozporný s
judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 134 odst. 2 o. z. ve znění
před účinností novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.
Tím, že ve věci nebylo
rozhodnuto rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro jeho vydání byly splněny všechny
podmínky (původně žalovaný 1/ totiž na výzvu soudu učiněnou podle § 114b odst. 5 a § 153a o. s. ř. reagoval pouze tak, že podal žádost o prodloužení lhůty za
účelem možnosti nastudování spisu), je řízení postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V případě vydání takového rozsudku by
nemohlo dojít k vydání jiného rozhodnutí v neprospěch žalované. Při určení výše
vzniklého bezdůvodného obohacení odvolací soud vycházel z maximální ceny pro
nájem pozemků podle výměru Ministerstva financí ze dne 30. 11. 1999, vydaného
na základě zákona č. 526/1990 Sb., ačkoliv měl správně vycházet z ceny obvyklé. Soud prvního stupně dále nesprávně aplikoval § 92 odst. 1 o. s. ř., když rok po
podání žaloby připustil na návrh žalobců přistoupení žalované 2/ vedle
žalovaného 1/, ačkoliv účelem tohoto ustanovení je možnost napravení nedostatku
pasivní věcné legitimace na straně původního žalovaného pouze tehdy, je-li
takový žalovaný pasivně věcně legitimován pouze ve spojení s jinou osobou. Na
základě tohoto ustanovení nemá docházet k obcházení § 92 odst. 2 o. s. ř. Tento
závěr zastává i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29
Odo 119/2006. Žalovaná dále nesouhlasí s interpretací § 451 o. z. provedenou
odvolacím soudem. Hypotéza této normy by měla být naplněna pouhou lokací
pozemku bez toho, aby se soud zabýval důsledky této lokace, tj. zda jsou
pozemky ze strany žalované užívány. Pozemek uvnitř křižovatky mohou žalobci
např. pronajmout k reklamním účelům, a tedy k tomuto účelu nerušeně užívat, z
čehož plyne, že takový pozemek není užíván žalovanou, a ta se nemůže bezdůvodně
obohacovat jejich užíváním. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a
věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že veškeré komunikace, které byly
předmětem tohoto sporu, byly v roce 1989 ve vlastnictví státu a až na základě
zákona č. 172/1991 Sb. nabyl vlastnické právo k části z nich původně žalovaný
1/. Dovolatelkou citovaný obsah judikátu Nejvyššího soudu je pak argumentem ve
prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a zároveň neguje přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Možnost přenesení oprávnění k výkonu
některých ze složek vlastnického práva státu k věci na samostatnou právnickou
osobu (Ředitelství silnic a dálnic) neznamená také přenesení oprávnění jednat
jménem vlastníka v řízení před soudem, neboť to vylučuje § 21a o. s. ř. Dotčená
smlouva z roku 1982 nemá k projednávanému sporu vztah proto, že jejím předmětem
měla být část zemského povrchu odlišná od té části, jež je v souzeném sporu
projednávána. Registrace státním notářstvím navíc byla nezbytnou podmínkou
účinnosti smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k
nemovitosti. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly dány, neboť soud
prvního stupně akceptoval žádost původně žalovaného 1/ o prodloužení lhůty za
účelem prostudování spisu. Námitka dovolatelky ohledně určení ceny nájmu
pozemku zastavěného pozemní komunikací je novým tvrzením, jímž se dovolací soud
nemůže zabývat. Ostatně tato cena je cenou regulovanou, a o ceně obvyklé tak
nelze uvažovat. Žalobci navrhli přistoupení žalované do řízení, neboť nebylo
zřejmé, který subjekt je vlastníkem kterých pozemních komunikací postavených na
jejich pozemcích, což vyšlo najevo až na základě znaleckého posudku
vypracovaného v době rozhodnutí odvolacího soudu. Pozemek, který tvoří plochu
uvnitř křižovatky nelze nerušeně užívat. Přímo nezastavěné pozemky užívá
žalovaná jako plochu funkčně související s okolními pozemními komunikacemi.
Podané dovolání není přípustné, a žalobci proto navrhují, aby jej Nejvyšší soud
„zamítl“.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud považoval dovolání v daném případě za přípustné pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, a to ve vztahu k posouzení otázky
platnosti uvedené kupní smlouvy dosažené soudem prvního stupně a potvrzené
obecným závěrem odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobců. Toto posouzení
shledal Nejvyšší soud za rozporné s judikaturou dovolacího soudu a tak i s
hmotným právem.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v tomto smyslu namítá, že soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto
rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro to byly splněny všechny podmínky ve smyslu §
114b o. s. ř. a dále, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 92 odst. 1
o. s. ř., když rok po podání žaloby připustil na návrh žalobců přistoupení
žalované 2/, ačkoliv účelem tohoto ustanovení je možnost napravení nedostatku
pasivní věcné legitimace na straně původního žalovaného pouze tehdy, je-li
takový žalovaný pasivně věcně legitimován pouze ve spojení s jinou osobou.
Odvolací soud pak toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil.
Ve vztahu k první z procesních námitek dovolatelky Nejvyšší soud konstatuje, že
z obsahu spisu se nepodává, že by došlo k naplnění podmínek pro vydání rozsudku
pro uznání. Ustanovení § 114b o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2008 stanoví,
že „vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s
výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí
uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a),
nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit,
aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě
zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí
lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (odst. 1)“ a že,
„jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o
tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.“ (odst. 5).
V daném případě byla skutečně soudem prvního stupně učiněna kvalifikovaná výzva
podle § 114b o. s. ř. ve vztahu k původně žalovanému 1), a to usnesením ze dne
12. 6. 2001 (č. j. 12 C 114/2001), přičemž žalovanému byla doručena dne 15. 6.
2001 (č. l. 3). Přestože je vedení spisu v dané věci zejména co do způsobu
zakládání listin z hlediska chronologického poněkud nesystematické, lze z něj
jasně dovodit, že právní zástupkyně žalovaného přípisem ze dne 12. 7. 2001,
jenž byl soudu prvního stupně doručen dne 13. 7. 2001, požádala o prodloužení
lhůty k podání vyjádření, což také odůvodnila. Žalovaný tak ve stanovené lhůtě
30 dnů soudu prezentoval důvody, které mu bránily ve včasném podání vyjádření,
kteréžto soud prvního stupně považoval zřejmě za natolik závažné, že dospěl k
závěru o nenaplnění hypotézy § 114 odst. 5 o. s. ř. Proto k procesním následkům
vyjádřeným v dispozici citovaného ustanovení nemohlo dojít. Je pak jen na
uvážení soudu, jaký další postup v přípravě jednání zvolí (viz Bureš, J.,
Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2006, str. 527).
Ani co se týče námitky týkající se postupu soudu podle § 92 odst. 1 či odst. 2
o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud argumenty dovolatelky přiléhavými. Jen pro
upřesnění je třeba uvést, že v dané věci soud prvního stupně nepřipustil
přistoupení žalované do řízení, neboť to byl až soud odvolací, jenž předmětné
usnesení k odvolání žalobců změnil a vstup České republiky – Ministerstva
dopravy do řízení na straně žalované připustil. Odvolací soud v tomto usnesení
ze dne 30. 5. 2003, č. j. 13 Co 208/2003-27, uvedl, že okruh účastníků řízení
určuje žalobce, který může podat návrh na přistoupení dalšího účastníka do
řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Účelem přistoupení dalšího účastníka do
řízení na straně žalované může být odstranění nedostatku pasivní věcné
legitimace, který by jinak vedl k zamítnutí žaloby. V projednávané věci pak
nastala taková okolnost, kdy původní žalobkyně poukazovala na nejasnost otázky
vlastnictví stavby, která se nachází na jejich pozemcích, z čehož vyplývalo, že
pasivní věcná legitimace původního žalovaného byla sporná. Podle odvolacího
soudu nebylo v rozporu s hospodárností řízení, aby do řízení vstoupil další
účastník, neboť ve věci dosud nebylo nařízeno jednání a dokazování nebylo
provedeno.
Danému odůvodnění je třeba přiznat opodstatněnost, neboť Nejvyšší soud již ve
svém usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 466/2003 (publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C
2881/2004), uvedl, že „při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do
řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. soud neposuzuje vlastní hmotně právní nárok,
tedy ani otázku pasivní legitimace nově přistupujícího žalovaného.“ Tento
právní názor byl uveden i v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11.
2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847/2002). Nejvyšší soud zde
konstatoval, že pasivní legitimace je hmotně právní institut, tj. věcná
legitimace z hlediska, zda ten, kdo je žalován, je podle hmotného práva
nositelem tvrzené povinnosti, a nedostatek pasivní (i aktivní) věcné legitimace
vede k zamítnutí žaloby po projednání věci. Otázku hmotně právní věcné
legitimace účastníků soud řeší v konečném rozhodnutí ve věci a nikoliv v
rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka do řízení. Je tedy zřejmé, že
namítaný nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované nemůže být
důvodem k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo soudem připuštěno.
V daném případě se neuplatní ani závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, sešit 12, ročník 2008 (veřejnosti též dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), jehož právní věta zní:
„Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o.
s. ř., bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení
řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo
přechod povinnosti, o niž v řízení jde.“ V citovaném rozhodnutí se jednalo o
případ obcházení institutu záměny účastníka ve smyslu § 107a o. s. ř. Nicméně v
souzeném sporu nenastala po zahájení řízení (24.4.2001) do návrhu ze 4.2.2002
(čl. 16 spisu) taková skutečnost, s níž by právní předpisy spojovaly přechod
nebo převod práva či povinnosti, o než v řízení jde, na jiný subjekt
(nabyvatele). Jak správně konstatoval odvolací soud ve výše citovaném usnesení,
ve stádiu daného řízení, v němž bylo rozhodnuto o přistoupení žalované do
řízení, nebylo ještě nařízeno ani první jednání ve věci, nebylo prováděno
dokazovaní, a proto nedošlo ani k porušení zásady hospodárnosti řízení.
Dovolatelkou uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29
Odo 119/2006 (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz), není na daný případ aplikovatelné, neboť, jak uvedl odvolací
soud v odůvodnění svého měnícího usnesení, byla dle tvrzení žalobkyně otázka
pasivní věcné legitimace žalovaného sporná. Přitom závěry zmiňovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají toliko situací, kdy je při rozhodování o
navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již
v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů nepovažoval řízení proběhnuvší před soudy
v dané věci za zatížené vadami uvedenými dovolatelkou. Ta žádné jiné vady
řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud věnoval
věcnému řešení předmětného sporu.
Nejvyšší soud se tedy zabýval právním posouzením platnosti dotčené kupní
smlouvy, uzavřené dne 1. 9. 1982, na jejímž základě mělo být převedeno
vlastnické právo k dotčeným pozemkům ve prospěch československého státu. V
souzeném sporu je totiž právě závěr o neplatnosti této smlouvy základním
předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně a soud odvolací
založili své posouzení neplatnosti této smlouvy na tom, že podle § 134 odst. 2
občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb.
(účinnou zčásti od 1. 1. 1983 a zčásti od 1. 3. 1983) bylo k účinnosti smlouvy
o převodu vlastnického práva k nemovitosti třeba registrace státním notářstvím.
Jestliže, jak vyplývá ze shodného tvrzení všech účastníků daného sporu, nebyla
tato smlouva státním notářstvím registrována, nemohla nabýt ani účinnosti, a
tím nemohlo dojít ani k převodu vlastnického práva na stát. S tímto závěrem
však zejména s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu nelze zcela
souhlasit.
Nejvyšší soud již ve své předchozí judikatuře, na níž ostatně dovolatelka
poukazuje, dovodil, že ke smlouvě o převodu zemědělského pozemku do
socialistického vlastnictví nebylo ani před 1. 4. 1983 třeba registrace státním
notářstvím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
91/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. C 961, svazek 13, ročník 2002, veřejnosti též dostupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Tento závěr spočívá na
systematickém výkladu dotčených ustanovení s tím, že pokud jde o otázku
registrace smlouvy, která se týkala převodu zemědělského pozemku z vlastnictví
občanů do vlastnictví státu, šlo o převod nemovitosti v soukromém vlastnictví
[§ 127 o. z. ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, tj. před novelou č.
131/1982 Sb. a contr., vymezující předmět osobního vlastnictví občanů, a § 490
o. z. (téhož znění)] do socialistického společenského vlastnictví (čl. 8 zákona
č. 100/1960 Sb., Ústavy ČSSR).
Podle § 490 odst. 2 o. z. před novelou č. 131/1982 Sb. se na smluvní převody
věcí, které jsou předmětem soukromého vlastnictví, vztahuje přiměřeně
ustanovení § 134, v němž bylo uvedeno, že „ke smlouvě o převodu nemovitosti je
třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací
smlouvy.“ Toto ustanovení bylo však obsaženo v Hlavě druhé, upravující osobní
vlastnictví a předcházející § 133 stanovil způsoby nabytí osobního vlastnictví.
Pokud v § 134 odst. 2 o. z. ve znění novely č. 131/1982 Sb. bylo uvedeno, že
„převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností
smlouvy. K její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o
převod do socialistického vlastnictví“, pak tato novela jen výslovně upravila,
co již i dříve z platné úpravy výkladem vyplývalo. Úprava registrace smluv již
od 1964 odpovídala také tehdejší preferenci „socialistického vlastnictví“
oproti vlastnictví soukromému. Nabytí těchto pozemků do socialistického
vlastnictví nebylo třeba prostřednictvím registrace kontrolovat, resp. proces
nabytí vlastnictví byl v tomto směru jednodušší (k tomu srov. Stanovisko Cpj
130/87 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/88).
V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se dále konstatuje, že ostatně i kdyby
uvedený výklad neobstál, pak by s ohledem na § 507a a § 134 o. z. ve znění po
novele č. 131/1982 Sb. bylo třeba aplikovat § 134 odst. 2 o. z. ve znění této
novely. V § 507a o. z. ve znění novely č. 131/1982 Sb. byla totiž zakotvena
tzv. pravá zpětná působnost této novely, takže na vztahy mezi účastníky bylo
možno nadále aplikovat § 134 odst. 2 o. z. ve znění téže novely.
Uvedené závěry lze pak plně vztáhnout i na souzený spor, přičemž Nejvyšší soud
nemá důvodu se od nich ani v tomto případě odchylovat. Právní posouzení věci
provedené odvolacím soudem je tudíž již z tohoto pohledu nesprávné, neboť, jak
již bylo konstatováno výše, otázka platnosti uvedené kupní smlouvy byla
základním předpokladem pro vyvození vzniku závazkového právního vztahu
plynoucího z bezdůvodného obohacení.
Dovolací soud přitom nemůže přisvědčit žalobcům v jejich námitce, že kupní
smlouva ze dne 1. 9. 1982 nemá k projednávané věci vztah proto, že jejím
předmětem měla být jiná část zemského povrchu, než je část zemského povrchu
projednávaná v souzeném sporu. Naopak, soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku jasně konstatoval, že kupní smlouvou ze dne 1. 9. 1982 uzavřenou mezi
J. L. a M. R. na jedné straně a československým státem na straně druhé, se M.
R. a .J. L. zavázali převést na stát vlastnické právo mimo jiné k pozemkům č.
393, 389, 387, 572 a 571 v k. ú. S., a to za kupní cenu. Z kupní smlouvy ze dne
26. 6. 1987 soud nečinil žádná zjištění, neboť se netýká pozemků, za jejichž
užívání je v tomto řízení požadována úhrada. Závěry soudu prvního stupně a
soudu odvolacího se tak týkaly právě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1982, na jejímž
základě mělo být převedeno vlastnické právo k pozemkům, pro jejichž tvrzené
bezdůvodné užívání žalovanou se žalobci na ní domáhali vydání bezdůvodného
obohacení.
Nejvyšší soud již z tohoto důvodu považoval rozhodnutí odvolacího soudu za
rozporné s hmotným právem i s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a
proto jej podle § 243b odst. 2 o. s. ř., části věty za středníkem zrušil. A
protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud za postupu podle § 234b odst. 3
věta druhá o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Dovolací soud se již nezabýval dalšími právními argumenty předestřenými v
předmětném dovolání, neboť to vzhledem k závěrům dovozeným ohledně platnosti a
účinnosti dotčené kupní smlouvy považoval pro souzený spor za nadbytečné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda
senátu