28 Cdo 305/2025-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Na Maninách 1424/24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o převodu zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 214/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 58 Co 205/2024-529, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 136,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludmily Pávkové, advokátky se sídlem v Praze 7, Na Maninách 1424/24.
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 4. 4. 2024, č. j. 11 C 214/2022-485, v napadených výrocích II a III [jimiž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobcem (nabyvatel, oprávněná osoba) smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, odděleného z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 4062-73/2023, vypracovaným Ing. Pavlem Dobešem (dále jen „předmětný pozemek“ nebo i „pozemek“)] a ve výrocích IV až VI o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud (výrokem II) rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Rozhodováno bylo o žalobcem uplatněném nároku na převod jiného (náhradního) zemědělského pozemku v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud měl za prokázané, že restituční nárok žalobce coby oprávněné osoby nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobci přiřknutý pozemek není k danému účelu nevhodný (z vlastnictví státu nepřevoditelný) a jeho cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku (náhrady).
3. Dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro uspokojení nároku žalobce mimo proces veřejných nabídek, a při posouzení, je-li žalobci přiřknutý náhradní pozemek k převodu vhodný. Namítá, že žalobce nebyl při uspokojování svého restitučního nároku aktivní, neúčastnil-li se veřejných nabídek, ačkoliv mu v tom nebránila žádná překážka a za nesprávný pak považuje i soudy učiněný závěr, že si při uspokojování žalobcova nároku počínala liknavě a svévolně. K tomu poukazuje na okolnost, že se žalobci již v minulosti dostalo zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o restitučním nároku. Předmětný pozemek je podle dovolatelky k danému účelu (uspokojení restitučního nároku) nevhodný a do vlastnictví žalobce nepřevoditelný, jestliže jej (s ohledem na jeho tvar, resp. šířku) nebude možné zemědělsky obhospodařovat. Současně dovolatelka namítá, že tzv. „lepší právo“ na převod dotčeného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) svědčí jiné oprávněné osobě, jež disponuje vyšším (dosud neuspokojeným) restitučním nárokem. Spolu s dovoláním dovolatelka učinila návrh na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Žalobce podal k dovolání a v něm obsaženému návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasné vyjádření.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
10. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě na převod konkrétního vhodného pozemku mimo rámec veřejných nabídek (včetně toho zda, je možno postup žalované kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či dokonce svévolný, a byl-li i žalobce přiměřeně aktivní, tedy činil-li adekvátní kroky za účelem uspokojení nároku), se odvolací soud zabýval v intencích shora odkazované relevantní judikatury a jím učiněné závěry nelze považovat za nepřiměřené [vyšel-li v tomto směru ze zjištění (při přezkumu soudem prvního stupně učiněných závěrům, které vzal za správné a současně i na ně odkázal), že žalovaná (její předchůdce) žalobcův restituční nárok ocenila nesprávně, pročež bylo žalobci znemožněno uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (§ 11a zákona č. 229/199 Sb.), že se žalobce od roku 2009 sám domáhal přecenění nároku, k čemuž předkládal i potřebné podklady, včetně jím opatřeného znaleckého posudku a jím takto důvodně uplatněnému požadavku žalovaná vyhověla toliko částečně a nadto se značeným prodlením].
14. Odkázat tu lze i na závěry učiněné v předchozích řízeních o poskytnutí náhradních pozemků, jichž byli účastni žalobce a žalovaná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2121/2024) a v nichž byl (jako souladný s odkazovanou judikaturou) aprobován i tehdy žalovanou zpochybňovaný závěr, že důvod, pro který žalobcův nárok dosud nedošel svého plného uspokojení, lze spatřovat v její liknavosti a svévoli (mimo jiné i pro nesprávné ocenění pozemků, jež – dle shromážděných podkladů – již v době odnětí státem byly určeny k zástavbě).
15. S ohledem na v této věci oběma soudy akcentované zjištění o nesprávné kvantifikaci nároku, která zde byla dostatečným důvodem pro závěr o liknavosti a svévoli žalované, jež (i ve spojení se zjištěním o aktivitě žalobce cílené ke správnému ocenění) opodstatňuje závěr, že žalobce nemohl svůj nárok uspokojit zákonem zásadně předpokládaným postupem (§11a zákona č. 229/1991 Sb.), není v přítomné věci až natolik významná argumentace dovolatelky o tom, zdali veřejná nabídka pozemků byla v dané době již dostatečná či nikoliv (měla-li potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry).
16. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci není přiléhavý odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022, jestliže v přítomné věci úsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o liknavosti a svévoli žalované, potažmo o naplnění podmínek pro vyhovění žalobě na převod konkrétního vhodného pozemku mimo rámec veřejných nabídek, není spojen (jen) s nepřiměřenou délkou správního řízení (pokud se za ni dostalo žalobci jisté finanční satisfakce), ale na dlouhodobě nesprávné kvantifikaci restitučního nároku žalobce a jeho vyloučení z uspokojení cestou veřejné nabídky (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.).
17. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepříčí ani konkluzím vysloveným v dalších dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015), jež akcentují obdobná hlediska, jimiž pak poměřují individuální skutková zjištění (jež mohou být odlišná).
18. Pro odlišnost skutkových zjištění se rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani závěrům obsaženým v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21), jde-li o dovolatelkou zpochybňovanou působnost zákona č. 229/1991 Sb. v případě pozemku „PK XY“ v katastrálním území XY (k tomu viz již soudem prvního stupně akcentovaná a v bodech 47 a 48 odůvodnění jeho rozhodnutí
shrnutá skutková zjištění, předurčující pak i právní posouzení, že pozemek byl nejenom již dříve předmětem rozhodování pozemkového úřadu v režimu zákona č. 229/1991 Sb., ale že do působnosti tohoto zákona reálně patří i se zřetelem na stav v době jeho odnětí; k tomu viz § 30 zákona č. 229/1991 Sb., rozšiřující za tam uvedené podmínky působnost zákona pro účely restitučních procesů na majetek, který nespadá do definice uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona; blíže srov. i judikaturu shrnutou v dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí).
19. K další dovoláním předestřené otázce hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněné osobě (žalobci) přiřknutý pozemek jako náhradní je pozemkem „vhodným“ (převoditelným) k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak uvést následující.
20. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
21. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dále zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda lze pozemek obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska jest nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).
22. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, lze přiměřeně dovodit, že při oddělování části pozemku se musí přihlížet rovněž k tomu, aby oddělení pozemků geometrickým plánem neodporovalo hospodárnému a rozumnému uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití.
23. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel a jím učiněná konkluze, že předmětný pozemek je z vlastnictví státu převoditelný, potažmo vhodný i k náhradní naturální restituci, zahrnující v to i úsudek o jeho zemědělské obhospodařovatelnosti, není nepřiměřený či jakkoliv rozporný s odkazovanou judikaturou. Současně se lze plně ztotožnit s odvolacím soudem, který ve vztahu k námitce, že předmětný pozemek nebude možné zemědělsky obhospodařovat, důvodně podotkl, že toliko obecným poukazem na velikost či tvar předmětného pozemku, při absenci věcných námitek, nelze zpochybnit zemědělskou využitelnost předmětného pozemku. Ostatně, i úsudek soudů nižších stupňů o využitelnosti předmětného pozemku k zemědělské činnosti, je primárně skutkové povahy (kdy jeho kritika nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř., jímž není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu opětovně srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Opakovaně pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uvedl, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019), ba dokonce (bez dalšího) ani sama skutečnost, že byl daný pozemek dotčen předběžným opatřením, jímž je žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). V případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest však vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení svého restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021).
25. Odvolací soud se vzdor mínění dovolatelky výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (ani dovolatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020) nikterak nezpronevěřil, vyhověl-li žádosti žalobce na vydání předmětného náhradního zemědělského pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY, odděleného z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 4062-73/2023), kdy zohlednil nejenom časové hledisko, tedy okamžik zahájení soudního řízení (kdy řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 157/2023, v němž se jiná oprávněná osoba domáhá vydání téhož pozemku jako náhradního, bylo u soudu zahájeno později než řízení v nyní projednávané věci; o cca 1? roku později), ale i výši dosud neuspokojených restitučních nároků oprávněných osob v obou řízeních a uzavřel-li, že oba restituční nároky mohou obstát vedle sebe (resp. si nekonkurují), mohou-li být oba uspokojeny z (původního) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož obvyklá cena byla znalecky zjištěna ve výši 14 000 000 Kč, zatímco dosud neuspokojený restituční nárok žalobce uplatněný v tomto řízení činí 313 309 Kč a nárok oprávněné osoby uplatněný v řízení ve věci sp. zn. 16 C 157/2023 dosahuje výše 1 602 995,09 Kč. Nelze tudíž přitakat ani té námitce dovolatelky, akcentující jako určující právě výši doposud neuspokojeného restitučního nároku, která však je jen jednou, nikoli jedinou skutečností, ke které mají soudy přihlížet; nadto v nyní projednávané věci soudy obou stupňů k výši dosud neuspokojených restitučních nároků obou oprávněných osob přihlédly a její význam patřičným způsobem zhodnotily a své závěry i v tomto směru přesvědčivě odůvodnily.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v přítomné věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
27. Přestože dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, proti té části jeho výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV až VI, o nákladech řízení a nákladech státu, a výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, již žádnou argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
28. V situaci, kdy bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 o. s. ř.], jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného, meritorně neprojednatelného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
29. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení (určená z tarifní hodnoty 313 309 Kč) v částce 9 580 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 106,30 Kč.
30. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
31. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu