USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. D., bytem v XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 31/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2022, č. j. 44 Co 108/2021-65, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 231 C 31/2019-43) změněn jen tak, že soud konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 255 C 84/2014 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I., písm. a/), v části o zamítnutí žaloby na poskytnutí peněžitého zadostiučinění v částce 95 000 Kč s určeným úrokem z prodlení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I., písm. b/) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok II.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I. podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
3. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. K dovolatelkou kladené otázce „typového“ významu odškodňovacího řízení pro poškozené jako hlediska pro poskytnutí zadostiučinění dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), lze odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle které (ani ve světle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva) nelze význam kompenzačního řízení shledat umocněným oproti řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014).
5. S uvedenými tezemi napadené rozhodnutí nikterak v rozporu není. Odvolacím soudem vyslovené hodnocení, že význam posuzovaného řízení byl běžný, zjevně pak směřuje právě k hodnocení „typového“ významu odškodňovacího řízení (jako řízení průtažného) pro poškozené, v reakci na argument obsažený v odvolání, podle nějž řízení mělo být posuzováno jako „typově“ významnější. Následná úvaha odvolacího soudu o formě zadostiučinění v této konkrétní věci je pak podložena individuálními okolnostmi věci, z nichž odvolací soud činí i ten závěr, že doba posuzovaného řízení nemohla významněji negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené (hledisko významu předmětu řízení pro poškozeného; § 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.).
6. V kontextu uvedeného je pak zřejmé, že na vyřešení dovolatelkou současně kladené otázky, „lze-li zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva soudem přiznat s odůvodněním, že význam průtažného řízení byl pro žalobkyni standardní“, napadené rozhodnutí nezávisí (a takový závěr odvolací soud nečiní).
7. Ani výhrady proti posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. nečiní, a to již proto, že v tomto směru uplatněné námitky dovolatelka dílem konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení. Podle soudy učiněných zjištění nebylo předchozí řízení stiženo kvalifikovanou kasací ve smyslu judikatury (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010), jestliže důvodem, pro který bylo v posuzovaném řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, byl toliko odlišný právní názor soudu vyšší instance (s upřesněním a rozvinutím závěrů plynoucích z dosavadní judikatury dovolacího soudu, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zrušení rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo než důsledkem instančního přezkumu, byť v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku.
8. K námitce dovolatelky, že se jí dostává zadostiučinění v neodpovídající formě, lze pak také odkázat na závěry konstantní judikatury, podle níž při přezkumu formy zadostiučinění v rámci dovolacího přezkumu dovolací soud v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., kdy se zvolenou formou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zjevně nepřiměřená (což v posuzované věci není); jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V tomto směru úvaha odvolacího soudu žádným defektem netrpí.
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka (a v souvislosti s ní kladené otázky) o nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby. Ačkoliv i v odkazovaném rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, Nejvyšší soud aproboval změnu žaloby (její rozšíření) v případech navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu řízení z důvodu, že uvedené zadostiučinění není vzhledem k nepřiměřené délce kompenzačního řízení poskytnuto včas, nelze takovému nároku podřadit úkon učiněný žalobkyní v tomto řízení (při jednání dne 31. 8. 2022), jehož obsahem byl návrh směřující k samostatnému poskytnutí odškodnění za délku tohoto řízení (a jež zde zástupce žalobkyně odmítl blíže rozvést a odůvodnit); k tomu dále srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021. Tvrzený rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu tedy není dán, nehledě na nevýznamnost takové argumentace se zřetelem na odvolacím soudem současně přijatý závěr o formě poskytnutého zadostiučinění.
10. Otázky vztažené k závěrům odvolacího soudu o plynulosti posuzovaného řízení, vyjma doby od 1. 7. 2016 do 31. 7. 2018, (v části sub D/ dovolání) a možnosti zohlednění předmětu původního řízení a v něm poskytnutého odškodnění (sub E/ dovolání), jakož i kritika úvah o řetězení odškodňovacích řízení a možném zneužití práva (sub F/ dovolání), představují pak prostou polemiku s uvedenými hodnotícími závěry odvolacího soudu (nadto spíše jen podpůrnými a nikoliv určujícími), aniž by nadto dovolatelka řádně vymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání (které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje v tomto směru za splněné); k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSČR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019; dále srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
11. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu