USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: M. J., nar. XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalované: Městská část Praha – Troja, IČ 45246858, se sídlem v Praze 7, Trojská 230/96, zastoupená Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, o zaplacení 261 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 79/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 91Co 339/2020-276, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jiřího Nezhyby.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 12. 5. 2021, č. j. 91 Co 339/2020-276, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2020, č. j. 15 C 79/2016-232, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 261 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 5. 3. 2016 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání. Předestřel otázku, zda se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu jím vlastněný (v rozsahu jedné ideální poloviny) pozemek parc. č. XY v k. ú. XY má povahu veřejného prostranství, jehož bezesmluvním užíváním vzniká žalované bezdůvodné obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
5. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou).
9. Veřejným prostranstvím jest pak rozumět prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), který je předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele. Veřejná prostranství, jako materiální statek, jsou jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum, všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
10. V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb.), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2018). V případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb, a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze totiž jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství.
V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srov. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014).
11. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že pozemek, v důsledku jehož užívání, coby veřejného prostranství, se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, je zatravněnou plochou, po jeho hranici (vně pozemku) vede cyklostezka (hraničící z druhé strany s břehem Vltavy), je volně přístupný (žalobce neučinil žádná opatření k zamezení vstupu na něj) a jeho případné nahodilé využití občany není organizováno žalovanou, dovodil, že daný pozemek vzdor vymezení v územně plánovací dokumentaci jako zeleň městská a krajinná nenaplňuje materiální kritéria veřejného prostranství (určenost pozemku k uspokojování potřeb občanů obce; funkční význam prostranství pro sídelní celek), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Ustálené judikatuře dovolacího soudu tudíž bezpochyby odpovídá i závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nárok dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení uplatňovaného z titulu užívání pozemku jako veřejného prostranství dán není. Charakter veřejného prostranství zde přitom zjevně nezakládá ani občasné využití pozemku k organizování sportovních událostí (závodů ve sportovní kanoistice pořádaných v přilehlém plavebním XY), a to tím spíše, neprovozuje-li – dle skutkových závěrů odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají – tyto sportovní soutěže žalovaná, nýbrž Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
12. Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry soudů nižšího stupně o povaze, charakteru a způsobu využití předmětného pozemku, polemizuje zjevně se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. Namítá-li dovolatel dále, že odvolací soud nezopakoval jím označené důkazy, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání rovněž nelze usuzovat. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci, neboť odvolací soud na podkladě těchto důkazů (fotografie dokládající stav a využití dotčeného pozemku) – po zhodnocení provedeného dokazování (§ 132 o. s. ř.) – dospěl ke shodným skutkovým závěrům, jaké z nich učinil i soud prvního stupně (§ 213 odst. 2, 3 o. s. ř.).
14. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
15. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 9 380 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 033 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 11 713 Kč.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu