28 Cdo 3233/2024-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně VISION SWORD s.r.o., IČ 258 56 413, se sídlem v Havířově, U Stavu 174/5, zastoupené Mgr. Michaelem Škurkou, LL.M., MSc., advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalované Crystal Investment XII. s.r.o., IČ 079 44 900, se sídlem v Říčanech, Obchodní 2722/10, o 586.406 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 415/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2024, č. j. 105 Co 13/2024-330, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 7 C 415/2020-113, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. 7 C 415/2020-132, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Tento rozsudek napadla žalobkyně blanketním odvoláním.
3. Usnesením ze dne 20. 6. 2022, č. j. 7 C 415/2020-153, Okresní soud Praha-východ prostřednictvím asistentky soudce vyzval žalobkyni k odstranění vad tohoto jejího podání a současně ji vyzval k zaplacení soudního poplatku.
4. Usnesením ze dne 10. 10. 2022, č. j. 7 C 415/2020-179, Okresní soud Praha-východ na základě námitek podaných žalobkyní potvrdil usnesení č. j. 7 C 415/2020-153 (výrok I), zastavil řízení o odvolání do věci samé (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky III a IV).
5. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2022, č. j. 22 Co 283/2022-217, odmítl odvolání žalobkyně do prvého výroku usnesení č. j. 7 C 415/2020-179 (výrok I), totéž usnesení potvrdil ve výrocích II–IV (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
6. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání.
7. Usnesením ze dne 2. 3. 2023, č. j. 7 C 415/2020-249, Okresní soud Praha-východ jednající asistentkou soudce vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání.
8. Následně žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků.
9. Usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 7 C 415/2020-257, Okresní soud Praha-východ žalobkyni vyzval k doložení jejích majetkových poměrů.
10. Usnesením ze dne 28. 7. 2023, č. j. 7 C 415/2020-259, Okresní soud Praha-východ potvrdil usnesení č. j. 7 C 415/2020-249 napadené námitkami žalobkyně (výrok I) a současně žalobkyni nepřiznal požadované osvobození od soudních poplatků (výrok II). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobkyně navzdory výzvě ze dne 22. 3. 2023 nikterak nedoložila své majetkové poměry a potřebnost přiznání osvobození od soudních poplatků.
11. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 28 Co 195/2023-275, usnesení okresního soudu č. j. 7 C 415/2020-259 potvrdil v žalobkyní napadeném výroku II. Odvolací soud přisvědčil soudu prvého stupně, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně svých majetkových poměrů ani neuvedla, proč v tomto směru nepředestřela soudu odpovídající tvrzení a důkazy.
12. Okresní soud Praha-východ následně usnesením ze dne 7. 12. 2023, č. j. 7 C 415/2020-277, žalobkyni opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku za dovolání.
13. Žalobkyně nato znovu požádala o osvobození od soudních poplatků.
14. Usnesením ze dne 3. 1. 2024, č. j. 7 C 415/2020-281, Okresní soud Praha-východ žalobkyni vyzval, aby doložila své majetkové poměry a zejména, aby konkretizovala a objasnila, jaké změny nastaly v její situaci ode dne, kdy bylo rozhodnuto o její prvé žádosti o osvobození od soudních poplatků.
15. Následně Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 8. 4. 2024, č. j. 7 C 415/2020-313, zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 283/2022-217 (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Soud uvedl, že obě žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků jsou zdůvodněny tím, že jí majetkové poměry neumožňují soudní poplatek uhradit v plné výši. Ačkoli žalobkyně po podání druhé ze svých žádostí konkretizovala údaje o své majetkové situaci, nijak nenaznačila, že by od 30. 8. 2023, kdy odvolací soud rozhodl o její žádosti prvé, došlo ke změně jejích majetkových poměrů, přestože k tomu byla výslovně vyzvána. S ohledem na výše uvedené již soud nerozhodoval o opětovné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a dovolací řízení rovnou zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“).
16. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2024, č. j. 105 Co 13/2024-330, k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvého stupně č. j. 7 C 415/2020-313 v upřesněném znění potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že usnesením, jímž nepřiznal účastníku osvobození od soudních poplatků, je soud vázán a později podané žádosti téhož procesního subjektu může vyhovět, jen pokud se změnily poměry žádajícího účastníka, z nichž soud v původním rozhodnutí vycházel. Žalobkyně ohledně této změny poměrů nesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Pakliže žádné okolnosti nasvědčující takové změně navzdory poučení soudem prvého stupně nepředestřela, nepochybil okresní soud, pokud o její druhé žádosti samostatně nerozhodoval a řízení o dovolání rovnou zastavil. Žalobkyně svou opakovanou žádostí usiluje o nepřípustnou revokaci rozhodnutí o první žádosti o osvobození od soudních poplatků a na uvedeném nic nemění ani to, že své majetkové poměry doložila až po žádosti opakované. Soud první instance proto rozhodl správně, jestliže dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. zastavil.
II. Dovolání
17. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 5. 2024 podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, že při podání první žádosti „z objektivních příčin“ nepředestřela okolnosti, které jí zabraňovaly soudní poplatek zaplatit. Daná situace je tak podstatně odlišná od případů, ve kterých byla vydána rozhodnutí, na něž odkazovaly soudy nižších stupňů. Na základě první dovolatelčiny žádosti o osvobození od soudních poplatků totiž nebyly její majetkové poměry zkoumány a skutečnosti, jež žalobkyně předestřela po podání druhé ze zmíněných žádostí, byly z hlediska dosavadního řízení nové. Za této situace – v níž majetkové poměry žalobkyně dosud nebyly objektivně posouzeny – nelze po dovolatelce legitimně požadovat, aby prokazovala jejich změnu.
18. Žalobkyně nadto podotýká, že doklady osvědčující její majetkový stav byly soudu předloženy na základě zaslané výzvy. Jestliže soud od počátku zamýšlel k opětovné žádosti dovolatelky nepřihlédnout, je zvláštní a nehospodárné, pokud tyto údaje od účastnice vyžadoval. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že nikterak nezohlednil její tvrzení o tom, že se potýká s nedostatečným cash flow. Nelze tvrdit, že by žalobkyně neprokazovala změnu svých poměrů, jestliže předložila listiny, které měly osvědčit její aktuální nepříznivou situaci, a pokud soudu při rozhodování o první žádosti nebyly její poměry známy.
19. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že soudy mají posuzovat opodstatněnost návrhu na osvobození od soudních poplatků podle aktuálních majetkových poměrů, nikoli tedy minulých či budoucích (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 731/13 a IV. ÚS 659/12). Dovolací soud pak dovodil, že celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda je účastník schopen zaplatit soudní poplatky a je s to nést další výdaje spojené s řízením (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Takové zhodnocení v aktuálním sporu neproběhlo.
20. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách tíživé materiální a sociální situace. Dovolatelka si je vědoma, že nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní, v době rozhodování o její první žádosti o osvobození od soudního poplatku neměla k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí o této žádosti, k čemuž musel soud přihlédnout (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015).
21. I kdyby se dovolatelce nepodařilo své majetkové poměry doložit, bylo by nutné přihlédnout k tomu, že soudní poplatek následně uhradila, a to platbou ze dne 29. 8. 2022 (přestože uvedenou částku soud žalobkyni vrátil dne 16. 2. 2023). Nejvyšší soud by proto měl podle žalobkyně napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
22. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
23. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání žalobkyně přípustné není.
26. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), upravená v citovaném ustanovení, tedy brání tomu, aby byla věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, opětovně projednávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, popřípadě usnesení zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2577/2013, a ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2031/2013).
27. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se přitom ustáleně konstatuje, že jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, avšak z různých důvodů tak v původním řízení řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení. Pro úplnost sluší se dodat, že novou skutečností není ani existence nového důkazu, která může při splnění zákonných podmínek vést toliko k obnově původního řízení, nikoliv k zahájení zcela nového řízení, v němž by se předmět sporu řešil opětovně (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1344/2022, ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3176/2023, a ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3185/2024).
28. Ač se úvahy shrnuté v předešlém odstavci vztahují k účinkům pravomocného rozhodnutí ve věci samé, jsou přiměřeně aplikovatelné též na usnesení, jímž byla vypořádána žádost procesní strany o osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.), neboť takové rozhodnutí k danému okamžiku závazně a nezměnitelně řeší procesní otázku, nakolik účastník splňuje podmínky pro přiznání tohoto beneficia [srovnej též Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 780].
29. Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může proto soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka poměry, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí pro účely zhodnocení
žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5045/2017, ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5393/2017, ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1305/2019, a ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3401/2018). 30. Věcné projednání opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků je tedy možné, předestře-li účastník nové skutečnosti, které tu nebyly v době rozhodování o prvé žádosti a k nimž došlo až později, tj. vylíčí-li v jeho sféře nastalou změnu majetkových poměrů. Naproti tomu skutečnosti, jež účastník v řízení o původní žádosti o osvobození objektivně mohl uplatnit a neuplatnil, se základem nového posouzení majetkových poměrů pro účely osvobození stát nemohou. 31. V projednávané věci přitom žalobkyně nad rámec poukazu na nikterak nespecifikované „objektivní okolnosti“ neuvedla, z jakého důvodu po podání první žádosti o osvobození od soudních poplatků nereagovala na výzvu soudu k vylíčení a doložení svých majetkových poměrů – ať již předložením vyplněného prohlášení o majetkových poměrech, nebo sdělením překážek, které jí v tom brání –, a to nejen v uložené lhůtě 15 dnů, ale ani po dobu čtyř měsíců, jež uplynuly mezi dnem, kdy jí byla doručena výzva č. j. 7 C 415/2020-257, a dnem vydání negativního rozhodnutí soudu o její žádosti. Netvrdila tedy existenci žádných konkrétních překážek, pro něž by nemohla skutkový stav rozhodný pro přiznání osvobození od soudních poplatků vylíčit a prokázat již v době, kdy soud projednával první z jí podaných žádostí. 32. V pořadí druhá žádost dovolatelky o osvobození od soudních poplatků se tedy neopírala ani o nově nastalé skutečnosti (změnu majetkových poměrů žadatelky), ani o objektivní nemožnost tvrdit a prokazovat dříve existující skutečnosti při podání předešlé žádosti o osvobození od soudních poplatků. Za této situace nebylo lze opětovnou žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků věcně posuzovat s ohledem na překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., jak zcela správně zdůraznily soudy nižších stupňů. 33. Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, je v naznačeném případě nepřiléhavý, jednak proto, že řešilo poněkud odlišný problém (využití oprávnění soudu požadovat sdělení skutečností a vydání listin za účelem objasnění majetkových poměrů žadatele, který je z objektivních příčin ohledně své vlastní situace v důkazní nouzi), jednak proto, že žalobkyně dokonce ani nijak neosvětlila, v čem snad měly spočívat ony překážky, jež jí zprvu domněle zabraňovaly ve vylíčení svých majetkových poměrů a před podáním opětovné žádosti odpadly. 34. S ohledem na výše uvedené jsou bezpředmětné dovolatelčiny argumenty o nedostatku cash flow a její aktuální majetkové situaci, neboť tyto okolnosti nepoukazují na změnu v dotčených majetkových poměrech a odvolací soud nebyl s ohledem na překážku rei iudicatae oprávněn opětovně posuzovat skutkový stav, který zde byl dán v době, kdy bylo rozhodováno o první žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud tudíž zcela správně akcentoval otázku, zda se dovolatelčiny poměry po tomto rozhodnutí změnily, o čemž prosté vylíčení aktuální situace ničeho nevypovídá. Skutečnost, že se usnesení, jímž byla vypořádána prvá z podaných žádostí o osvobození od soudních poplatků, neopírá o zjištění o majetkových poměrech žalobkyně, je nevýznamná, neboť tento stav vznikl její vlastní vinou. 35. Za dané procesní situace – v níž nemohlo proběhnout opětovné posouzení majetkových poměrů žalobkyně – nejsou relevantní ani dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí, jež se týkají otázky, jak by měly soudy postupovat v případě, že situaci žadatele pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu zkoumat mohou a mají (tj. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/13, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sb. rozh. obč.). 36. Z judikatury Nejvyššího soudu se konečně podává, že o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, podané po vydání rozhodnutí, jímž předchozí žádosti nebylo vyhověno, je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. V opačném případě postačí, jestliže se s takovou žádostí vypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3525/2018, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1360/2020, ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3336/2022). 37. Se zřetelem k výše uvedenému lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů se rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nezpronevěřily, jestliže o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků samostatně nerozhodovaly za situace, v níž žalobkyně nikterak nepoukazovala na změnu svých majetkových poměrů od okamžiku rozhodnutí o prvé z jejích žádostí. 38. Uvádí-li žalobkyně, že sporný soudní poplatek v posledku zaplatila, připomíná dovolací soud, že v souladu s jednoznačným zněním § 9 odst. 1, věty třetí, zákona č. 549/1991 Sb. se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty k jeho úhradě nepřihlíží (k tomu srovnej dále nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20). Její dodatečné splnění poplatkové povinnosti bylo tedy bez právního významu a soud postupoval správně, pokud jí takto složenou částku vrátil (viz také nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 23). 39. Jestliže žalobkyně krom již uvedeného kritizuje to, že byla po podání druhé žádosti o osvobození od soudních poplatků vyzvána k doložení svých majetkových poměrů, je nutné připomenout, že v usnesení č. j. 7 C 415/2020-281 soud prvého stupně dovolatelku explicitně vyzval k doložení její situace jednak ke dni rozhodnutí o její předchozí žádosti, jednak k aktuálnímu datu a také k tomu, aby objasnila změny, k nimž v jejích majetkových poměrech v mezidobí došlo. Zcela v intencích výše připomenuté judikatury tedy od počátku zaměřil svou procesní činnost na zkoumání vývoje majetkových poměrů žalobkyně po projednání předešlé žádosti a nezaložil na její straně žádné očekávání, že by tomu mělo být jinak.
IV. Závěr 40. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, a proto je v souladu s § 243c odst. 1 odmítl.
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu