22 Cdo 3176/2023-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) O. S. a b) M. S., zastoupených JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, proti žalované SINCO MĚLNÍK společnost s ručením omezeným, se sídlem v Mělníku, K Přívozu 3932, IČO: 25656350, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, o odstranění stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 9/2022, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 27 Co 68/2023-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Říčky, advokáta se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 5 C 9/2022-65, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobci domáhali odstranění stavby a vyklizení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a vrácení soudního poplatku (výrok III).
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2023, č. j. 27 Co 68/2023-80, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že odvolací soud se při řešení otázky totožnosti předmětu řízení ve smyslu posouzení, zda je ve věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012 nebo sp. zn. 29 Odo 1290/2004). Odvolací soud otázku předmětu řízení nesprávně právně posoudil, neboť shledal totožnost projednávané věci s řízením již dříve vedeným soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 C 176/2007. Nezabýval se přitom vůbec důsledky uzavření nájemní smlouvy z roku 1992, na kterou v nynějším řízení nově poukázali žalobci, a pouze konstatoval, že jde jen o dílčí skutkovou okolnost a novotu téhož skutku, která navíc mohla a měla být uplatněna již v původním řízení. Žalobci namítli, že v původním řízení se stejným petitem domáhali odstranění stavby, soudy nicméně právo na daném pozemku stavět shledaly v užívacím právu svědčícím zemědělské organizaci podle tehdy platného zákona č. 123/1975 Sb. a stavbu posoudily jako oprávněnou. V současném řízení však žalobci na výsledky tohoto řízení navazují a původní závěry nerozporují, svůj nárok na odstranění stavby nicméně vyvozují z nově zjištěné skutečnosti, že vlastníci stavby své nijak časově neomezené právo uzavřením předmětné nájemní smlouvy omezili na dobu trvání smlouvy (do roku 1993); k tomu poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4884/2015. Nynější žalobní návrh má tedy podle žalobců jiný skutkový základ, pročež se nemůže jednat o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť se jedná o zcela totožnou věc, stejné účastníky, stejný základ i důvody řízení. O žalobě na odstranění stavby a vyklizení pozemku bylo již pravomocně rozhodnuto v neprospěch dovolatelů a o totožném předmětu řízení nelze rozhodovat novou žalobou. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalobci namítají, že nynější žalobní návrh má oproti původnímu řízení zcela odlišný skutkový základ, pročež v nyní souzené věci není dána totožnost předmětu řízení, a tudíž ani překážka věci pravomocně rozhodnuté.
10. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud otázku totožnosti předmětu řízení posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
12. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
13. Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
14. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015, tato i další dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3378/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021). Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví.
15. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je tedy totožnost obou věcí, jež je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce, nebo zda byl po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3439/2010, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).
16. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikovaný pod č. 39/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008). Znamená to tedy, že jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5020/2017, a literaturu v něm citovanou).
17. V původním řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 C 176/2007 se žalobci podanou žalobou domáhali proti žalované odstranění stavby (skleníku a pařeniště) nacházející se na pozemku žalobců a jeho vyklizení a předání žalobcům. Po právní stránce byla předmětem posouzení otázka, zda se jedná o neoprávněnou stavbu umístěnou na cizím pozemku, a zda se lze domáhat jejího odstranění a vyklizení pozemku. Žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2009, č. j.
5 C 176/2007-181, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 28 Co 543/2009-301, s tím, že se o neoprávněnou stavbu nejedná, neboť stavebník měl právo stavbu na pozemek umístit a užívat ji na základě užívacího práva svědčícího zemědělské organizaci podle tehdy účinného zákona č. 123/1975 Sb. V nyní souzené věci se žalobci domáhají proti žalované téhož, nicméně nově nárok opírají o existenci nájemní smlouvy z roku 1992 s tím, že po uplynutí doby nájmu (tedy od roku 1993) je pozemek užíván bez právního důvodu.
Nájemní smlouva nebyla v původním řízení předložena.
18. Dovolací soud má ve shodě s odvolacím soudem za to, že nové tvrzení žalobců týkající se nájemní smlouvy nezakládá nový, zcela samostatný skutek, nýbrž se jedná o pouhou dílčí – byť snad pro posouzení žalobou uplatněného nároku potenciálně velmi významnou – skutkovou okolnost. Nejedná se však o zcela jiný skutkový základ, jak předpokládají žalobci. Předmětem posouzení je (stejně jako v původním již pravomocně skončeném řízení) i v nyní projednávané věci to, zda jde o stavbu s existujícím právním titulem jejího umístění na pozemku či nikoliv, a zda má být stavba odstraněna a pozemek vyklizen.
Úvaha o právně relevantních důvodech umístění stavby na cizím pozemku je přitom již právním posouzením daného skutkového základu, přičemž lze odkázat na výše citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu především v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda se v projednávané věci jedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté, navíc není ani rozhodné, zda se v původním řízení jednalo o právní posouzení správné či nikoliv, anebo právní posouzení úplné či nikoliv.
19. V nyní souzené věci vedle toho dovolací soud považuje za stěžejní – opět ve smyslu výše citované rozhodovací praxe – zejména tu okolnost, že existence předmětné nájemní smlouvy představuje právně relevantní skutečnost, která nastala ještě před pravomocným skončením původního řízení, tudíž mohla (a měla) být žalobci uplatněna již v původním řízení, a pokud tak žalobci z jakéhokoliv důvodu neučinili, nemohou se nyní domáhat téhož nároku v novém řízení. V opačném případě by totiž došlo k úplnému popření smyslu a účelu překážky věci pravomocně rozhodnuté jako negativní procesní podmínky, která má (v tomto případě zejména straně žalované) zajistit, že stejný nárok vyplývající ze stejného skutkového základu nemůže být znovu posuzován, pokud již jednou došlo k pravomocnému skončení věci.
K prolomení překážky věci pravomocně rozhodnuté by ve smyslu výše citované rozhodovací praxe mohlo dojít pouze tehdy, pokud by se jednalo o jiné skutečnosti, které tu v době původního řízení nebyly a k nimž došlo až později. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, neboť ze skutkových zjištění nalézacích soudů je zřejmé, že předmětná nájemní smlouva existovala již v době původního řízení a v něm také měla být předložena. Pokud o její existenci žalobci, ať už z jakýchkoliv důvodů, v době probíhajícího původního řízení nevěděli, nelze pouze na základě toho nyní prolamovat překážku věci pravomocně rozhodnuté a domáhat se o několik let později proti žalované téhož nároku; to by popíralo i zásadu rovnosti účastníků řízení.
Konečně lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom směru, že pro účely přednesení případných nově nalezených důkazů (jako v tomto případě), existuje institut žaloby na obnovu řízení, kterého však žalobci včas nevyužili.
20. Ostatně, s klíčovým závěrem odvolacího soudu, že tvrzení o uzavřené nájemní smlouvě je pouze „doplňujícím, dílčím“ tvrzením v rámci projednávaného skutku, dovolání v rovině právní argumentace v zásadě ani nepolemizuje. Odvolacímu soudu totiž vytýká, že zatímco v původním řízení šlo o právní posouzení podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, měly soudy s přihlédnutím k tvrzení o nájemní smlouvě rozhodnout podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tento názor přehlíží, že v dané věci nerozhodovaly soudy o věci samé, ale řízení zastavily pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Totéž platí i pro tvrzené nezohlednění závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, neboť i toto rozhodnutí se týká rozhodování ve věci samé a nikoliv posuzování procesních podmínek řízení.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, může se žalovaná jejího splnění domáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu