22 Cdo 3378/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, proti žalovaným 1) M. L., narozenému XY a 2) L. L., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem se sídlem v Táboře, Dobrovského 729/2, o zdržení se zásahů do vlastnického práva a odstranění věcí a stromů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 22/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. 10. 2020, č. j. 15 Co 264/2020-84, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby žalovaní odstranili přístřešek na svém pozemku, který žalobkyni brání v natírání jejího plotu, dále aby odstranili ze svého pozemku túje, které „v celé své délce zastiňují pozemek žalobkyně“, a dále aby se zdrželi dalšího „používání“ odtokové šachty (svodu) dešťové vody, která je na pozemku žalobkyně.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 8. 2020, č. j. 2 C 22/2020-63, zastavil řízení o žalobě na odstranění tújí a zdržení se „používání“ odtokové šachty.
Zjistil, že u Okresního soudu v Táboře byla pod sp. zn. 9 C 135/2017 projednávána žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovaným (mimo jiné) rovněž odstranění tújí, které stíní její pozemek a brání jí v natření plotu i zdržení se užívání odtokové šachty. Rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 9 C 135/2017-77, Okresní soud v Táboře žalobu zamítnul. Projednání totožného nároku uplatněného v tomto řízení proto brání překážka věci rozhodnuté. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 23. 10. 2020, č. j. 15 Co 264/2020-84 (dále „odvolací soud“), usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Shodně se soudem prvního stupně shledal, že v případě tújí a odtokové šachty jde o nároky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto. V nyní posuzované věci stejně jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 135/2017 jde o věc mezi stejnými účastníky a žalobkyní uplatněné nároky jsou postaveny na totožných skutečnostech, které tu byly v době původního řízení. Projednání věci proto brání překážka věci pravomocně rozsouzené.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně posoudil, že rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 9 C 135/2017, tvoří v nyní posuzované věci překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tvrdí, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu je totožnost věci dána totožností účastníků i předmětu řízení. Na předmět řízení pak lze usuzovat ze žalobního petitu. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2663/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2269/2008 a domnívá se, že se nalézací soudy od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlily.
Rovněž namítá, že nelze vyjít pouze z formulace žalobního petitu, když ze samotného textu žaloby vyplývá, že túje zastiňují její zahradu „po celé délce“. Z takového tvrzení totiž mohou být dovozeny dva potenciální požadavky. Na úplné odstranění dřevin podle § 1017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nebo požadavek na zdržení se nepřiměřeného zastínění podle § 1013 o. z. Také v případě odtokové šachty bylo možné věc posoudit jako návrh na její odstranění podle § 1085 o. z.
Jelikož nalézací soudy nezjišťovaly podstatu jejího požadavku, je závěr o totožnosti předmětu řízení nesprávný. Dále se domnívá, že nalézací soudy nesprávně posoudily i otázku poučovací povinnosti. Tvrdí, že soudy nesplnily svoji poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., neboť ji neupozornily na to, že řízení může být zastaveno z důvodu, že jeho projednání brání překážka věci rozhodnuté. Měl tak učinit zejména soud prvního stupně a umožnit žalobkyni doplnit rozhodné skutečnosti, upravit žalobní petit, případně vzít žalobu zpět.
Poučovací povinnost nesplnil následně ani odvolací soud, který jí ohledně možného zastavení řízení nevyzval k doplnění odvolání, a tím jí „nedal možnost s jeho názorem polemizovat“. Oba soudy tak zasáhly do práva dovolatelky na spravedlivý proces. Svá tvrzení opírá o výčet judikatury dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, uvedl, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn.
V usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, dále Nejvyšší soud doplnil, že překážka věci rozhodnuté nastává, má-li být projednávána stejná věc, tedy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.
Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozhodnutí ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne 22.
5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované pod č. 39/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Znamená to tedy, že jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. též Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí.
Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.). V nyní projednávané věci zastavil odvolací soud řízení o nároku žalobkyně na odstranění tújí stínících její pozemek a na zdržení se užívání odtokové šachty poté, co zjistil, že jde o nároky, o nichž bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 135/2017, neboť šlo o věc mezi stejnými účastníky a žalobkyní uplatněné nároky jsou postaveny na totožných skutečnostech, které tu byly v době původního řízení.
Za situace, kdy odvolací soud zjistil, že projednávaná věc se týká stejného předmětu řízení a týchž osob jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 135/2017, pak závěr odvolacího soudu, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, je v souladu se shora uvedenou a dovolatelkou uváděnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tak není ohledně této právní otázky přípustné. K námitce dovolatelky, že totožnost věci je nutné posuzovat nejen z žalobního petitu, ale i z textu žaloby, a že odvolací soud nezjišťoval podstatu jejího
požadavku:
Argumentace dovolatelky závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, není ve vztahu k této námitce přiléhavá, neboť v rozsudku ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, posuzoval dovolací soud problematiku totožnosti věci za odlišných skutkových i procesních okolností a v usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, posuzoval tuto problematiku v situaci, ve které se žalobkyně formulací odlišného žalobního petitu domáhala téhož nároku.
Dovolatelka ale namítá, že totožnost věci je nutné posuzovat nejen z žalobního petitu, ale i z textu žaloby, a že proto mohou být z jejího tvrzení dovozovány i „jiné potencionální požadavky“. Takovou otázkou se však Nejvyšší soud v žádném z dovolatelkou uváděném rozhodnutí nezabýval. Pokud tedy dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přitom však ve vztahu k vymezené otázce (že totožnost věci je nutné posuzovat nejen z žalobního petitu, ale i z textu žaloby), neuvádí žádné relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, a již zmíněné R 4/2014). Těmto požadavkům dovolatelka v této části dovolání nedostála, protože neuvedla žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud ve vztahu k vymezené námitce (otázce) odchýlit. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že soud je ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, vázán žalobním návrhem a není oprávněn sám za žalobce dovozovat jiný žalobní petit, než jaký byl v žalobě označen.
Ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.
mimo jiné soudu výslovně zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než navrhovanou povinnost), nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1290/2008). Ostatně i samotné poučení žalobce soudem o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, není
přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 9, str. 339). K otázce nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř.: Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovodil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní.
Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, přičemž Ústavní soud stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.
s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.
s. ř. důvod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, na které odkazuje sama dovolatelka, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 o. s. ř. je namístě tehdy, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně. V takovém případě vyzve předseda senátu účastníka, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dovolatelka zcela opomíjí, že poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. míří pouze na situace, kdy účastník v průběhu řízení neunáší břemeno tvrzení a v důsledku toho mu hrozí neúspěch ve sporu.
V nyní posuzované věci bylo řízení o návrhu dovolatelky zastaveno proto, že jeho projednání brání překážka věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae) ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. K zastavení řízení tak nedošlo z důvodu neunesení důkazního břemene, respektive z důvodu nevylíčení všech rozhodných skutečností pro právní posouzení věci, nýbrž proto, že šlo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který postupem podle § 118a o. s. ř. odstranit nelze. Pro postup podle § 118a o. s. ř. tak zjevně nebyl žádný zákonný důvod.
Dovolací soud proto ani neshledal, že by odvolací soud svým postupem zasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu