28 Cdo 3255/2023-203
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. G., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované S. N., zastoupené Mgr. Petrou Biemovou, advokátkou se sídlem v Klášterci nad Ohří, Ciboušov 193, o 575.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 20 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2023, č. j. 64 Co 35/2023-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2023, č. j. 64 Co 35/2023-158, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 20 C 94/2021-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci shora nadepsanou částku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná jsou bývalými partnery, dne 27. 2. 2019 uzavřeli kupní smlouvu, na jejímž základě se stali podílovými spoluvlastníky několika nemovitostí, každý co do jedné ideální poloviny. Kupní cenu ve výši 1.150.000 Kč se ve smlouvě zavázali uhradit prodávajícímu společně ze svých vlastních finančních prostředků, soud však zjistil, že suma byla zaslána z bankovního účtu vedeného na jméno žalobce. Jelikož žalovaná neprokázala úmysl žalobce darovat jí částku 575.000 Kč (polovinu kupní ceny), uložil jí soud povinnost vydat tuto částku žalobci jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za žalovanou bez právního důvodu.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 64 Co 35/2023-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud posuzoval, zda žalobce žalované předmětné finanční prostředky zapůjčil, to se však žalobci prokázat nepodařilo, proto aplikoval § 2997 odst. 1, větu druhou, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobu zamítl, neboť naznal, že žalobce obohatil žalovanou s vědomím, že k tomu není povinen, proto mu dle uvedeného ustanovení právo na vydání bezdůvodného obohacení nenáleží.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni brojí žalobce dovoláním, namítaje, že odvolací soud rozhodl překvapivě a nesprávně projednal odvolání žalované, jež nesplňovalo zákonné náležitosti. Dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že mu právo na vydání bezdůvodného obohacení nenáleží (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019). Jako otázku, jež dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, uvádí aplikaci § 2997 odst. 1 o. z. za situace, v níž dlužník ujišťuje věřitele, že svůj závazek splní. V posledním upozorňuje, že odvolací soud pominul možnost posoudit žalobcův nárok jako tzv. následný regres, splnil-li žalobce celý dluh i za žalovanou jakožto svou spoludlužnici.
4. Vzhledem k předeslaným skutečnostem dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nadto žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí s ohledem na probíhající exekuční řízení žalované.
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
6. K návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 15. 11. 2023, č. j. 33 Cdo 3255/2023-195, tak, že odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce je přípustné, neboť se odvolací soud při aplikaci § 2997 o. z. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Jelikož je mimořádný opravný prostředek podaný žalobcem přípustný, zkoumal dovolací soud dle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., zda nebylo řízení u odvolacího soudu zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně projednal neúplné a opožděné odvolání. K řečenému je třeba uvést, že žalovaná podala odvolání včas v zákonné lhůtě dle § 204 odst. 1 o. s. ř. Jakkoliv ji soud prvního stupně vyzval k odstranění vad podání toliko přípisem (zákon předepisuje formu usnesení – srovnej § 209, větu první, o. s. ř. a § 43 téhož zákona), postup, v rámci něhož žalovaná v soudem určené lhůtě odvolání doplnila, a to bylo následně projednáno, nikterak zákonu neodporuje. Odvolání je vskutku možné podat v tzv. blanketní formě s tím, že ho odvolatel následně (v soudem určené lhůtě) doplní o zákonné náležitosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1114/2021). Úvahám odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 4 jeho rozsudku tak nelze nic vytknout. V posuzované věci přitom nemohlo dojít ke změně rozsahu odvolání, neboť toto bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvého stupně (obsahujícímu pouze výrok o věci samé a výrok nákladový) bez jakéhokoli omezení.
12. K další dovolatelově námitce, že ho soud nepoučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nezbývá než uvést, že se nezakládá na pravdě, neboť odvolací soud žalobce již při jednání dne 21. 3. 2023 poučil o povinnosti označit důkazy k prokázání jeho tvrzení o uzavření dohody o zápůjčce se žalovanou (č. l. 113 spisu). Během jednání uskutečněného dne 16. 5. 2023 odvolací soud po provedení žalobcem navržených důkazů (jeho účastnickým výslechem a čtením čestného prohlášení svědkyně I. G.) sdělil, že nemá tvrzení žalobce za prokázané (č. l. 139 per verte spisu). Žalobce tedy navrhl důkaz výslechem řečené svědkyně, poté při jednání dne 30. 5. 2023, kdy byl tento proveden, opakovaně uvedl, že nemá další důkazní návrhy (č. l. 145 spisu). Odvolací soud tak dostál své povinnosti poučit dostatečně žalobce o nutnosti tvrdit důkazy k prokázání jeho tvrzení i o skutečnosti, že jím navržené a provedené důkazy k tomu nedostačují.
13. K námitce překvapivosti rozsudku odvolacího soudu je třeba uvést, že za překvapivá jsou označována rozhodnutí, jež na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků nebylo možno předvídat, jelikož věc z pohledu předcházejícího řízení posuzují originálním způsobem, a jejich přijetím je proto účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, i ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2909/2020), což ovšem v nynější věci nenastalo, jak vyplývá ze shora uvedeného.
14. K dovolatelem namítaným vadám řízení tedy nedošlo a ani žádné jiné vady řízení zdejší soud neshledal.
15. Dovolání je nicméně i důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
16. Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne namísto dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán. Pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Jedná-li ten, kdo plní, v mylném přesvědčení, že zapravuje svůj vlastní dluh vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu vzniká proti tomu, komu plnění poskytl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, uveřejněný pod č. 108/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017; přiměřená použitelnost vyřčených závěrů v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 byla potvrzena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018).
17. Nelze popřít, že judikatura připouští aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného též v případech, v nichž plnitel sice jedná v omylu, že plněním dostává vlastní povinnosti, která objektivně neexistuje, avšak obsahem této jeho povinnosti je vyrovnání materiálně cizího dluhu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněný pod č. 60/2010 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, uveřejněný pod č. 18/2019 Sb. rozh. obč.).
18. Nebylo by však přiléhavé usuzovat, že zakotvením vědomého plnění nedluhu coby důvodu vyloučení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. měla být aplikovatelnost skutkové podstaty plnění za jiného radikálně zúžena na právě zmíněné situace zapravení cizího dluhu v mylném domnění o existenci povinnosti takovéto plnění namísto jiného poskytnout (viz např. Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 74).
19. Naznačenému úsudku nasvědčuje také jazykový výklad § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z., neboť dikce dotčeného ustanovení hovoří o vyloučení práva na vrácení obohacení, zatímco při aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného nestíhá povinnost k vydání majetkového prospěchu toho, kdo plnění přijal (a kdo by jej tedy – v duchu tohoto důsledného čtení textu předpisu – mohl vracet), nýbrž osobu, jejíž dluh byl zapraven.
20. Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. tedy ze shora předestřených důvodů nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.
21. Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se § 2997 odst. 1, věta druhá, o. z. neuplatní v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (viz namátkou dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněný pod č. 21/2020 Sb. rozh. obč.; srovnej též komentářovou literaturu – Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P., a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). 1. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 1446, marg. č. 73).
22. V nynější věci soud prvního stupně naznal, že žalobce plnil za žalovanou, žádání mu tedy přiznal. Pokud odvolací soud právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vyloučil s odkazem na § 2997 odst. 1, větu druhou, o. z. (vědomé plnění nedluhu), opomněl při tom výše citovanou judikaturu, a jeho právní posouzení je tudíž nesprávné.
23. Jelikož Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu pro nesprávné vyřešení otázky aplikace § 2997 o. z. na skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného, jeví se nadbytečným zabývat se další dovolatelem vznesenou námitkou, jíž má být otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená, zda lze aplikovat § 2997 odst. 1 o. z. za situace, v níž byl věřitel dlužníkem ujišťován, že dluh splatí.
24. K poslední námitce dovolatele je poté dlužno poznamenat, že se soudy nižších stupňů nikterak nezabývaly otázkou, zda jsou účastníci solidárními spoludlužníky (dle skutkových zjištění nalézacích soudů se ve smlouvě zavázali kupní cenu uhradit společně), a zda by tudíž nebylo příhodné kvalifikovat žádání žalobce, jež by byl plnil v rozsahu přesahujícím jeho podíl, jakožto následný regres mezi spoludlužníky dle § 1876 odst. 2, věty první, o. z. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž platí, že splní-li jeden z dlužníků věřiteli více, než odpovídá vzájemnému poměru mezi účastníky (solidárními dlužníky), vzniká mu vůči ostatním spoludlužníkům regres, tj. má právo po nich žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl, nikoli právo na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3851/2020, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1346/2021). Odvolacímu soudu tedy v dalším řízení náleží zabývat se i řečenou otázkou.
25. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku meritorním i závislém výroku nákladovém a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu