28 Cdo 3396/2024-428
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M. W., zastoupená Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Horní 1642/55, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312773, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o 913 600 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 165/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 91 Co 18/2024-371, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 91 Co 18/2024-371, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 4 C 165/2023-268, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 91 Co 18/2024-371, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 11. 2023, č. j. 4 C 165/2023-268, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 913 600 Kč, coby finanční náhrady – ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“) – za nevydaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětný pozemek ke dni přechodu na stát (pozemek užívaný státem již od října 1958 byl vyvlastněn rozhodnutím z 20. 7. 1959) byl evidován jako role, nebyl zastavěn a nacházel se v lokalitě výstavby nové čtvrti – byl obklopen již zastavěnými parcelami a netvořil souvislou plochu s ostatními travnatými plochami – dovodil, že se na řízení o poskytnutí náhrady za něj vzdor pravomocnému rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, pozemkového úřadu, ze dne 27. 4. 1993, č. j. PÚ/R-201-38/93-Ku, stanovícímu, že právní předchůdce žalobkyně není jeho vlastníkem, má však právo na finanční nebo pozemkovou náhradu (dle § 11 odst. 2 či § 16 odst. 1 zákona o půdě), nevztahuje působnost zákona o půdě. Žalobě o poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek v režimu § 16 odst. 1 zákona o půdě proto nevyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda se na poskytnutí finanční náhrady za předmětný pozemek, evidovaný v okamžiku přechodu na stát druhem kultury role a udržovaný jako zahrada, ohledně něhož bylo pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu deklarováno, že není vlastnictvím jejího právního předchůdce, náleží mu však za něj finanční či pozemková náhrada (dle § 11 odst. 2 či § 16 odst. 1 zákona o půdě), vztahuje působnost zákona o půdě. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, publikovaného pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11, publikovaného pod č. 87/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení, či nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, nebo rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, publikovaného pod č. 86/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4783/2010. Závěry odvolacího soudu o nedostatku působnosti zákona o půdě měla přitom za nesprávné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.
4. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl, případně odmítl.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky působnosti zákona o půdě na řízení o poskytnutí finanční náhrady za předmětný odňatý a posléze nevydaný pozemek, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 10. Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se uvedený zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, a d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20 tohoto zákona. 11. Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i takový, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. 12. Judikatura dovolacího soudu je konstantně ustálena v závěru, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, event. prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákon o půdě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99). 13. Zákon o půdě vymezil pak svůj předmět tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva užíván k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (viz § 30 zákona o půdě, jenž rozšiřuje okruh působnosti daného zákona i na majetek nespadající do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019). 14. Rozsah zemědělského půdního fondu je pak třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou uvedeny i zahrady), jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží. Při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, příp. zda byly či nebyly v době odnětí užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu je evidentní, že samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ještě nevypovídá nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován (event. zda byl k účelům zemědělského půdního fondu užíván), nutno tedy zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování). Přitom však je nutno za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušících do zemědělského půdního fondu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2108/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I.ÚS 242/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Zákon o půdě vztahuje se pak i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019). Využití odňatých pozemků coby ovocný sad a zahrada je ve světle citované rozhodovací praxe rovněž považováno za užití k účelům, k nimž slouží pozemky patřící do zemědělského půdního fondu, a tudíž podřaditelné režimu § 30 zákona o půdě. 15. Odvolací soud výše citované závěry ustálené judikatury důsledně nerespektoval. Nepřikládal totiž náležitý význam zjištění, že předmětný pozemek, evidovaný v době přechodu na stát (§ 30 zákona o půdě) coby role, měl nadále charakter zahrady (byl zatravněn a nebyl dosud zastavěn plánovanou výstavbou), a byl tak evidentně uchován ve stavu nevylučujícím jeho zemědělské obhospodařování. Ve světle ustálené judikatury hlásící se k závěru, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu, jenž je v řízeních podle restitučních zákonů povinen postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována, pak odvolací soud v souvislostech projednávané pře nehodnotil ani existenci pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 4. 1993, jehož prostřednictvím se stát již před více než 30 lety přihlásil k povinnosti poskytnout žalující straně v režimu zákona o půdě náhradu za dotčený nevydaný pozemek. Konkluze odvolacího soudu vylučující za těchto okolností uspokojení restitučního nároku dovolatelky v režimu zákona o půdě jeví se tudíž být přinejmenším předčasnými a neúplnými. 16. Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil tedy ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 17. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 18. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 3. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu