28 Cdo 3398/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce D. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem Praha,
Dykova 17, proti žalovaným 1. BC Sparta Praha a.s., IČO: 27374904, se sídlem
Praha, Nad Královskou oborou 51, 2. BC SPARTA PRAHA, zájmové sdružení
právnických osob, IČO: 67798276, se sídlem Praha, Nad Královskou oborou 51, 3.
Basketbalový klub SPRATA PRAHA, IČO: 41189043, se sídlem Praha, Nad Královskou
oborou 51, zastoupeným Ing. Pavlem Majerníkem, bytem Praha, Antonínská 423/6,
jako opatrovníkem, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 163/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16 Co 215/2013 –
119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 10. 6. 2009 domáhal na
prvním žalovaném zaplacení částky 150.000,-Kč s příslušenstvím, přičemž na
základě jeho návrhu na přistoupení dalších účastníku řízení ze dne 19. 8. 2010
byli do řízení přibráni druhý a třetí žalovaný. Žalobce uvedl, že s jedním z
žalovaných uzavřel dne 16. 6. 2000 smlouvu na dobu určitou, změněnou dodatky ze
dne 2. 4. 2001 a 12. 6. 2006, na jejímž základě hrál za některého z žalovaných
basketbal. Ve smlouvě si strany dohodly automatické prodlužování smlouvy, v
případě, že žalobce po uplynutí doby smlouvy neuhradí odstupné ve výši odměny,
která mu byla vyplacena za posledních 10 měsíců, přičemž možnosti výpovědi
smlouvy ze strany žalobce byly značně omezené a žalobce tak byl trvale vázán
pro něj nevýhodnou smlouvou bez možnosti jejího ukončení. Na základě výše
uvedeného žalobce uzavřel, že považuje ustanovení smlouvy o odstupném za
neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přesto dne 12. 6. 2006 zaplatil některému
z žalovaných pod časovým tlakem odstupné ve výši 150.000,-Kč za účelem ukončení
smlouvy a možnosti odejít hrát do zahraničního klubu. S ohledem na skutečnost,
že tak učinil na základě neplatného ujednání smlouvy, vzniklo některému ze
žalovaných bezdůvodné obohacení v žalované výši. Všichni žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. První žalovaný ve svém vyjádření
namítal nedostatek pasivní legitimace, neboť se žalobcem nikdy nebyl ve
smluvním vztahu, v okamžiku uzavření smlouvy ani neexistoval, když do
obchodního rejstříku byl zapsán teprve dne 29. 9. 2005. Druhý žalovaný uvedl,
že byl v době uzavření předmětné smlouvy zájmovým sdružením právnických osob a
smlouvy s hráči neuzavíral. Třetí žalovaný konstatoval, že byl občanským
sdružením a současně členem druhého žalovaného, organizoval hráče a fakticky s
nimi uzavíral i smlouvy. K smluvnímu ujednání o odstupném žalovaní uvedli, že
při přestupu hráče do jiného klubu byly přestupním řádem stanoveny přestupní
částky, které měly sloužit jako kompenzace klubem vynaložených prostředků na
výcvik hráče, avšak placení těchto částek bylo hráči obcházeno odchodem do
zahraničních sportovních klubů, které ustanoveními přestupního řádu nebyly
vázány. Za účelem kompenzace vynaložených prostředků v případě odchodu hráče do
zahraničí pak bylo ve smlouvě dohodnuto odstupné, přičemž žalobce se jednání o
výši odstupného zúčastnil a s dohodnutou částkou souhlasil, aniž by na něj byl
činěn jakýkoliv nátlak. Ujednání o odstupném proto není v rozporu s dobrými
mravy a částka 150.000,- Kč byla žalobcem uhrazena po právu. Konečně všichni
žalovaní vznesli námitku promlčení nároku s ohledem na uplynutí promlčecí lhůty. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 52 C 163/2009-82, žalobu zamítl. Z provedených důkazů vzal za prokázané,
že ani první, ani druhý žalovaný nejsou ve sporu pasivně legitimován, neboť
subjektem, který smlouvu s žalobcem uzavřel, byl třetí žalovaný.
Uzavřenou
smlouvu soud prvního stupně posoudil jako platnou, neboť ujednání o zaplacení
částky 150.000,-Kč neshledal v rozporu s dobrými mravy, vzhledem k tomu, že při
uzavírání hráčských smluv bylo zcela obvyklé sjednávat odstupné pro případ
přestupu hráče do jiného klubu. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně dospěl k
závěru, že na straně třetího žalovaného bezdůvodné obohacení nevzniklo. Závěrem
soud prvního stupně uvedl, že i za situace, kdy by bezdůvodné obohacení na
straně třetího žalovaného vzniklo, nebylo by možné žalobě vyhovět, neboť nárok
žalobce byl ve vztahu k třetímu žalovanému promlčen, vzhledem k tomu, že
odstupné bylo zaplaceno dne 12. 6. 2006, což je den, od kterého běžela tříletá
objektivní promlčecí lhůta, přičemž žalobní nárok vůči třetímu žalovanému byl
uplatněn až návrhem na jeho přistoupení do řízení ze dne 19. 8. 2010. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16
Co 215/2013 – 119, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V
odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry vyslovenými soudem prvního
stupně ohledně nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného. Z provedených
důkazů, konkrétně z příjmového podkladního dokladu ze dne 12. 6. 2006, však
odvolací soud zjistil, že příjemcem částky 150.000,- Kč nebyl přímo třetí
žalovaný, ale fakticky druhý žalovaný jako zájmové sdružení právnických osob,
jehož členem byl třetí žalovaný. Dále odvolací soud zjistil, že předmětná
částka byla posléze zaúčtována ve prospěch třetího žalovaného, který byl v
konečném důsledku skutečně příjemcem odstupného. Otázku pasivní legitimace však
odvolací soud nedořešil, jelikož je-li právo žalobce ve vztahu k oběma
žalovaným, kteří mohou být ve sporu pasivně legitimováni, promlčeno, není pro
zamítavé rozhodnutí ve věci samé potřebné zkoumat, který z nich se případně na
úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a zda je ujednání smlouvy o odstupném
neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Závěr o promlčení nároku žalobce přitom
odvolací soud odůvodnil tím, že i pokud žalobce nevěděl, který z žalovaných
(zda druhý nebo třetí) bezdůvodné obohacení přijal a nepočala by tedy běžet
subjektivní promlčecí lhůta, objektivní tříletá promlčecí lhůta k uplatnění
nároku vůči druhému a třetímu žalovanému již marně uplynula, když k zaplacení
odstupného došlo dne 12. 6. 2006 a návrh na přistoupení druhého a třetího
žalovaného do řízení byl podán teprve dne 19. 8. 2010. Námitku žalobce, že k
bezdůvodnému obohacení došlo úmyslně a je namístě aplikovat ustanovení o
desetileté objektivní promlčecí lhůtě, posoudil odvolací soud jako lichou,
neboť v souzené věci neshledal úmysl bezdůvodně se obohatit na straně druhého
ani třetího žalovaného. Konečně odvolací soud neshledal relevantním ani tvrzení
žalobce, že námitka promlčení byla žalovanými vznesena v rozporu s dobrými
mravy, což odůvodnil tím, že v souzené věci žalobci žalovaní ani jiná okolnost
nebránili, aby svůj nárok uplatnil u soudu dříve (včas). Z uvedených důvodů
proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. B.
Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16 Co
215/2013-119, podal žalobce dovolání, v němž namítal:
a) v souzené věci je na místě aplikovat ustanovení o desetileté
promlčecí lhůtě, neboť odstupné přijal od žalobce druhý žalovaný, který však s
žalobcem nebyl ve smluvním vztahu, a musel si být vědom skutečnosti, že jej
přijímá bez právního důvodu. Pokud jde o doklad o následném zaúčtování
odstupného třetím žalovaným, nelze z něj vycházet, neboť není opatřen podpisem
ani razítkem, a proto nelze než uzavřít, že vyplacené odstupné si úmyslně
ponechal druhý žalovaný, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že mu nenáleží. Navíc všichni žalovaní úmyslně jednali tak, aby žalobce nevěděl, se kterým z
nich smlouvu uzavřel a nemohl tak uplatnit nárok na vydání zaplaceného
odstupného. b) ze smluvní dokumentace nebylo možné identifikovat druhou smluvní
stranu, neboť v době uzavření předmětné smlouvy a úhrady odstupného existovalo
několik subjektů s podobným názvem, a proto žalobce nevěděl, který subjekt je
v souzené věci pasivně legitimován, což mu bránilo ve včasném uplatnění svého
nároku. Uvedené bylo navíc způsobeno úmyslným chováním žalovaných, kteří
vystupovali pod shodným názvem. Z uvedených důvodů je proto dle názoru žalobce
žalovanými vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že podané dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř.
Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“.
Namítá-li dovolatel, že soudy měly v souzené věci aplikovat ustanovení
o desetileté promlčecí lhůtě (sub a/), dovolací soud uvádí, že tato námitka
žalobce přípustnost dovolání založit nemůže. Přípustnost dovolání totiž může
být podle § 237 o.s.ř. založena toliko námitkou právní, přičemž však dovolatel
svojí námitkou napadá skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žádný z
žalovaných neměl v úmyslu se obohatit a že příjemcem částky odstupného byl
nakonec třetí žalovaný. Jinými slovy, žalobce v konečném důsledku nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jeho skutková zjištění, a proto
tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Ani námitka rozporu žalovanými vznesené námitky promlčení s dobrými
mravy (sub b/), přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustálené judikatury
dovolacího soudu patří ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou a při jeho aplikaci tedy zákon přenechává soudu širokou možnost
uvážení, tak, aby jeho rozhodnutí přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného
případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1547/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1003/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
18/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4157/2008). Rozpor s dobrými mravy může dle ustálené judikatury Ústavního soudu
a dovolacího soudu založit i výkon práva vznést námitku promlčení (srov. např.
nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009). Posouzení
námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. však
může být narušením principu právní jistoty, a z tohoto důvodu ustálená
judikatura dovolacího a Ústavního soudu dospěla k závěru, že uplatnění námitky
promlčení je v rozporu s dobrými mravy jen v případě, že se jedná o výraz
zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil
a vůči němuž by za takové situace oslabení – zánik nároku v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS
643/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5079/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3100/2008). V souzené věci odvolací soud při posuzování námitky promlčení z
hlediska dobrých mravů vycházel ze skutkových zjištění o tom, že žalovaní
žalobci včasné uplatnění nároku nijak neztížili a žalobci objektivně ve včasném
uplatnění svého nároku proti druhému a třetímu žalovanému nebránila ani žádná
jiná okolnost. Za těchto skutkových zjištění je právní závěr odvolacího soudu o
tom, že námitka promlčení nebyla žalovanými vznesena v rozporu s dobrými mravy
v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatel v
tomto směru skutková zjištění odvolacího soudu, nelze než konstatovat, že
námitka nesprávnosti skutkových zjištění nemůže přípustnost dovolání založit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího
soudu neuspěl a žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného
je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl
podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu