28 Cdo 342/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně AHI Oscar s.r.o., IČO: 27892671, se sídlem v Praze 4, Pramenná 3,
zastoupené JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá
705/16, proti žalované EMV s.r.o., IČO: 48038792, se sídlem v Praze 4, Vlnitá
890/70, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Šafaříkova 371/22, o zaplacení částky 562 108 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 185/2015, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 13 Co
376/2015-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označené usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro
Prahu 4) ze dne 12. srpna 2015, č. j. 29 C 185/2015-38, kterým tento soud
přerušil řízení do pravomocného skončení řízení, vedeného u téhož soudu pod sp.
zn. 24 C 284/2014 (odkazuje přitom na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti
dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21.
ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV.
ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze
dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014,
sp. zn. IV. ÚS 266/14, nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp.zn. I. ÚS
2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání (čl. II, bod 9) – ve světle výše uvedeného – zjevně
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně (dovolatelka) nedostála ani v
jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Ovšem ani při řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání by nebylo možno
– se zřetelem na dovolatelkou uplatněný dovolací důvod (a jeho obsahovou
konkretizaci)
– dospět k závěru o přípustnosti dovolání, neboť řešení relevantní otázky
procesního práva, na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí (otázka
výkladu a aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. – fakultativní
přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež
může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci), nevybočuje z ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit
(srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp.
zn. 30 Cdo 5270/2009; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013,
sen. zn. 29 ICdo 40/2013, v nichž Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že smyslem
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost
řízení).
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi připomíná, že ustanovení § 109
odst. 2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy
vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle
citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo
572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo
1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo
658/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo
4267/2015; všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz).
K žalobkyní zpochybňovanému závěru o významu řešení otázky vlastnického práva
ke stavbě zatěžující pozemek ve vlastnictví jiného (z hlediska určení osoby
povinné k vydání bezdůvodného obohacení) lze pak rovněž odkázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005; rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn.
33 Odo 1051/2005; přiměřeně též rozsudek ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo
823/2003), jíž se závěry odvolacího soudu (o tom, že povinnost poskytovat
náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá zásadně vlastníka
stavby) nepříčí.
Jestliže se v posuzované věci žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení
(ve formě peněžité náhrady), jehož vznik dovozuje z neoprávněného
(bezesmluvního) užívání jí vlastněných pozemků, jež jsou zastavěny stavbami ve
vlastnictví jiné osoby a kdy o sporné otázce, komu svědčí vlastnické právo ke
stavbám, probíhá jiné řízení (jehož výsledky
– rozhodnutí v něm vydané – může být určující i pro rozhodnutí dané věci, totiž
při posouzení, je-li žalovaná v tomto sporu pasivně věcně legitimována), pak
úvaha odvolacího soudu o přerušení řízení v poměrech projednávané věci
nepřiměřená není.
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí,
nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu