28 Cdo 3456/2024-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zemědělství, identifikační číslo osoby 000 20 478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o zaplacení 28 695 486 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 127/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 Co 120/2024-92, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 Co 120/2024-92, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2024, č. j. 30 C 127/2023-81, se mění tak, že žaloba (návrh na zahájení řízení podaný dne 19. 5. 2023) na zaplacení částky 28 695 486 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (dle podání žalobce ze dne 27. 2. 2024) se neodmítá.
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 30 C 127/2023-81, pro vady (dle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) odmítl podání žalobce ze dne 15. 5. 2023 (návrh na zahájení řízení podaný u soudu dne 19. 5. 2023) a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalobcovo podání (žaloba, jíž bylo zahájeno řízení) trpí vadami, které žalobce neodstranil ani poté, co k tomu byl soudem vyzván (usnesením ze dne 12.
2. 2024, č. j. 30 C 127/2023-56) a jež brání tomu, aby v řízení bylo pokračováno. Podle soudu prvního stupně podání postrádá přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (petit), jakož i vylíčení rozhodujících skutečností o tom, proč žalobce požaduje peněžité plnění solidárně po obou žalovaných, spolu se specifikovanými úroky z prodlení, zatímco vylíčení ostatních rozhodujících skutečností (jimiž odůvodňuje uplatněný nárok na zaplacení částky 28 695 486 Kč) je „chaotické a nekonzistentní“.
[2] Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 91 Co 120/2024-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co zrekapituloval průběh řízení a v něm žalobcem vylíčené okolnosti, aproboval jako správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že žaloba trpí vadami, které brání jejímu věcnému projednání a které žalobce neodstranil. Uvedl, že z žalobcových podání „není stále zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností uplatňuje své nároky vůči státu“ bez zřetele na žalobcem současně provedenou právní kvalifikaci, že v dané věci žalobce současně uplatňuje dva nároky se samostatným skutkovým základem, jednak na zaplacení částky 12 306 786 Kč (coby náhrady škody vzniklé pozdějším odnětím vydaných náhradních pozemků) a na zaplacení 16 388 700 Kč (újmy vzniklé tím, že stát odmítl žalobci vydat další náhradní pozemky), aniž by vyčíslil peněžitou částku, kterou z titulu toho kterého nároku požaduje zaplatit, resp. proč se domáhá zaplacení částky 28 695 468 Kč po obou organizačních složkách státu.
Nedostatečné skutkové vylíčení podle odvolacího soudu v souzené věci brání i určení příslušné organizační složky státu, která má za stát před soudem vystupovat, jakož i místně příslušného soudu či stanovení základu pro vyměření soudního poplatku.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu (jeho výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby) podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání, jež považuje za přípustné pro odklon napadeného usnesení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované) týkající se náležitostí žaloby, jejích vad bránících pokračování v řízení a postupu soudu při jejich odstraňování. Dovolatel považuje za nesprávné, že přes obsáhlé konzistentní vylíčení rozhodujících skutečností (které současně reprodukuje i v podaném dovolání), uvedené pak i v doplnění žaloby ze dne 27. 2. 2024 v rekci na výzvu soudu, považoval odvolací soud skutkové vylíčení za neúplné a neurčité.
Odkazuje i na jím formulovaný petit, jímž žádá přisouzení přesně kvantifikovaného peněžitého plnění (částka 28 695 486 Kč, spolu s podrobně vyčíslenými úroky z prodlení), jehož se domáhá vůči státu (České republice) s tvrzením, že jde o majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který na jeho úkor vznikl státu popsaným jednáním, odmítaje přitom i konstrukci odvolacího soudu o pluralitě nároků i jím dovozovaný závěr, že jde o škodu vzniklou při výkonu veřejné moci. Namítá, že usnesení soudu, jímž byl vyzván k odstranění vad, nebylo dostatečně instruktivní a nesplňovalo náležitosti řádné výzvy, a vytýká, že soud (měl-li skutková tvrzení za neúplná či neurčitá) nevyužil
institut přípravy jednání dle § 114c o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno, spolu s jemu předcházejícím usnesením soudu prvního stupně, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná Česká republika (prostřednictvím obou organizačních složek) podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
[5] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[6] Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
[7] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (týkající se projednatelnosti podané žaloby), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[8] Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích otázky, pro jejíž řešení je přípustné dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
[9] Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
[10] Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
[11] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že: 1/ Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. 2/ Údaj o tom, čeho se navrhovatel návrhem domáhá (tzv. petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Jde-li o plnění peněžité, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. 3/ Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně). 4/ Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit.
5/ K odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení, může soud přistoupit jen tehdy, jestliže byl účastník k odstranění vad podání řádně vyzván, jestliže vady podání nebyly přes výzvu odstraněny (buď proto, že účastník zůstal zcela nečinný, nebo sice na výzvu soudu reagoval, avšak vadnost podání neodstranil) a jestliže nelze pro tento nedostatek v řízení pokračovat.
[12] Srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 739/2005, ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016, a v nich obsaženou judikaturu.
[13] V posuzované věci – jak plyne z obsahu žaloby (došlé soudu dne 19. 5. 2023) a jejího doplnění zejména podáním z 27. 2. 2024, které žalobce učinil v reakci na výzvu soudu shora označeným usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. – se žalobce domáhá zaplacení částky 28 695 486 Kč s konkrétně specifikovanými (co do základu, procentuální výše i doby) úroky z prodlení, kdy nárok (sestávající z částek 12 306 786 Kč a 16 388 700 Kč) uplatňuje vůči státu (České republice) coby právnické osobě v soukromoprávním (horizontálním) vztahu a doprovází jej vylíčením základních skutkových okolností, jimiž je vymezen předmět řízení (skutek) a od nichž žalobce odvozuje povinnost státu k poskytnutí peněžitého plnění (tvrdí-li – bez zřetele na jím současně nabízenou právní kvalifikaci nároku jako bezdůvodného obohacení – že jde o majetkový prospěch, jenž vznikl státu na jeho úkor tím, že žalobce coby postupník (za stát) vynaložil požadovaný obnos na získání restitučních nároků od oprávněných osob, aniž by byl jím takto nabytý restituční nárok (státem) uspokojen, jelikož se mu posléze nedostalo náhradních pozemků (jde-li o částku 12 306 786 Kč), resp. v případě již dříve vydaných pozemků byla deklarována neplatnost převodních smluv a žalobce k nim pozbyl vlastnictví (požadavek na zaplacení dalších 16 388 700 Kč).
[14] Ve světle uvedených okolností (v žalobě a jejím doplnění dále rozvedeným, nepostrádajících ani odkazy na konkrétní postupní smlouvy či původní nabývací tituly a soudní rozhodnutí) neobstojí odvolacím soudem prezentovaný závěr, že „stále není zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností uplatňuje žalobce své nároky vůči státu“, a že žaloba postrádá přesné vyčíslení žalobcem požadovaných peněžitých částek (ve vazbě na skutkové vylíčení), má-li jít o peněžité nároky se samostatným (dílem odlišným) skutkovým základem (o tzv. objektivní kumulaci nároků). [Potud jde o situaci odlišnou i oproti odvolacím soudem odkazované judikatury, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016.]
[15] Jde-li pak o odvolacím soudem současně akcentovanou pluralitu žalovaných, lze z žaloby i jejího doplnění (potud posuzovaných i po obsahové stránce), dovodit, že jako žalovaná (povinná, obohacená) je do řízení povolávána Česká republika (stát), kdy v žalobě (jejím doplnění) uvedené označení současně dvou organizačních složek státu (Ministerstvo zemědělství, Státní pozemkový úřad) je vedeno spíše jen pochybnostmi žalobce o tom, která organizační složka (případně ohledně kterého nároku) má v řízení za stát vystupovat (§ 21a o. s. ř.).
[16] Stát, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů, se přitom považuje za právnickou osobu (srov. § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a § 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jako účastník řízení může vykonávat svá procesní práva a plnit své procesní povinnosti jen tehdy, bude-li určena organizační složka státu, která za něj bude před soudem vystupovat (srov. § 21a o. s. ř.). Soud je povinen zjistit, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 201/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů, aby v řízení za stát vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo zda má jménem státu jednat jiná organizační složka státu, jakož i to, která z nich je podle zákona č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších právních předpisů nebo podle jiného právního předpisu příslušná v konkrétním sporu nebo jiné právní věci za stát vystupovat.
Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s Úřadem nebo jinou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Soud uvedeným způsobem postupuje, i když žalobce (navrhovatel) označil v žalobě (v návrhu na zahájení řízení) v souvislosti s označením státu jako účastníka řízení Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo jinou organizační složku státu nesprávně. Rozhodující v tomto směru je, že stát (Česká republika) se stal v souladu s § 90 o.
s. ř. účastníkem řízení. Případné chybné určení, že za stát má jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo označení nepříslušné organizační složky státu žalobcem (navrhovatelem) není ani vadou podání (§ 43 o. s. ř.), ani nedostatkem podmínky řízení (§ 104 o. s. ř.); v § 21a odst. 1 o. s. ř.
se totiž kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005).
[17] Soudní judikatura dále dovodila, že v případě, kdy je proti státu uplatňován pouze jediný nárok, a to i v případě, že k jeho vzniku došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může za stát v řízení jednat jen jedna organizační složka státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012). Pokud je však žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), účast více různých organizačních složek státu v řízení již vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 665/2017). I v takové situaci je žalovaným pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek.
[18] Jestliže tedy žalobce – v reakci na usnesení soudu o výzvě k odstranění vad podání (§ 43 odst. 1 o. s. ř.) – doplnil žalobu o požadované náležitosti a odstranil neurčitost původního návrhu, a to nejenom co do žalobního petitu a k němu se připínajícímu skutkovému vylíčení, ale i ohledně označení žalované (jako České republiky, byť s uvedením dvou jejích organizačních složek), lze uzavřít, že důvod k odmítnutí žaloby pro její neurčitost nebyl dán. Jestliže odvolací soud za této situace učinil závěr opačný (žalobu i po jejím doplnění podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
[19] Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání (či se jakkoliv vyjadřoval k důvodnosti podané žaloby po stránce věcné), napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba neodmítá.
[20] O povinnosti k náhradě nákladů řízení včetně nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (srov. § 243b, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.