28 Cdo 3475/2024-536
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Pardubice, identifikační číslo osoby: 00274046, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, proti žalované TULIPÁN reklama a propagace s. r. o., identifikační číslo osoby: 25948504, se sídlem v Pardubicích, Hronovická 498, zastoupené Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, o zaplacení částky 94.192,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C 33/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. července 2024, č. j. 18 Co 111/2024-515, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. července 2024, č. j. 18 Co 111/2024-515, se ruší; současně se, vyjma výroku I, ruší i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. října 2023, č. j. 106 C 33/2022-491, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Pardubicích (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 106 C 33/2022-491, zastavil řízení o zaplacení částky 2.744,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 94.192,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovanou uzavřeli dne 9. 6. 2008 smlouvu o umístění reklamního zařízení na žalobcem vlastněném pozemku, smlouvu žalobce jakožto pronajímatel dne 5. 4. 2019 vypověděl s výpovědní dobou šesti měsíců a výpověď byla žalované doručena dne 8. 4. 2019; výpovědní doba tak začala běžet dne 9. 4. 2019 a skončila dne 9. 10. 2019. Jelikož žalovaná pozemek nevyklidila a dále jej užívala (tj. ponechala na něm umístěné reklamní zařízení), a to i přes opakované výzvy ze strany žalobce, podal dne 10. 11. 2022 žalobce žalobu, kterou se na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 96.936, - Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, coby peněžité náhrady za užívání jím vlastněného pozemku žalovanou (v době od 10. 10. 2019 do 10. 10. 2022) bez právního důvodu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Uvedl, že žalovaná dále reklamní zařízení pronajímala dalším subjektům, z čehož měla majetkový prospěch, a přitom ničeho žalobci za umístění reklamního zařízení na jeho pozemku nehradila. V přítomné věci stanovil soud prvního stupně výši náhrady bezdůvodného obohacení v částce odpovídající ceně obvyklé peněžité náhrady, (110 Kč/m2/měsíc + DPH), tedy v běžné a obvyklé sazbě, jež žalobce sjednával dosud s žalovanou i při uzavírání jiných smluv o umístění reklamního zařízení v katastrálním území Pardubice.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 18 Co 111/2024-515, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2499/140 v katastrálním území Pardubice (dále jen „předmětný pozemek“), na němž je umístěno reklamní zařízení, jež je ve vlastnictví žalované. Správné je podle odvolacího soudu i soudem prvního
stupně učiněné právní posouzení věci spočívající v aplikaci ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), se závěrem, že žalobci za posuzované období od 10. 10. 2019 do 10. 10. 2022 náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení. Po skončení nájemního poměru totiž žalovaná užívala předmětný pozemek v žalobcově vlastnictví, aniž by za to poskytovala žalobci úplatu, čímž se bez spravedlivého důvodu na jeho úkor obohatila. Odvolací soud aproboval i závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu určení obvyklého nájemného, potažmo kvantifikace bezdůvodného obohacení, při němž se dokazování obešlo bez vypracování znaleckého posudku (k určení hladiny obvyklého nájemného), opíraje se zejména o sjednané nájemné v účastníky uzavřené smlouvě (jejím dodatku) a odkazuje i na další žalobcem uzavírané smlouvy o umístění reklamního zařízení v katastrálním území Pardubice.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky výše bezdůvodného obohacení, respektive při stanovení způsobu určení jeho výše. Namítá, že kvalifikoval-li odvolací soud žalobcem uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení žalované, pak nesprávně určil jeho výši, opíral-li se zejména o nájemné určené v účastníky dříve uzavřené smlouvě a jiných žalobcem uzavíraných smlouvách o umístění reklamního zařízení. Má za to, že jestliže odvolací soud při komparaci vycházel jen z nájemních smluv uzavřených za týchž podmínek mezi žalobcem a žalovanou, nevzal v úvahu jiné nájmy obdobných zařízení a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nenechal vypracovat znalecký posudek za účelem určení obvyklého nájemného, pak se odchýlil od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími); jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolatelka předkládá k řešení otázku hmotného práva, jakou hodnotou má být poměřována výše náhrady bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu. Pro řešení této otázky, na němž rozsudek odvolacího soudu závisí, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při jejím posouzení se odvolací soud (shodně též soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
IV. Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je v rozsahu právní otázky, pro jejíž řešení bylo shledáno přípustným, i opodstatněné.
12. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Protože posuzovaný právní poměr účastníků (tvrzené získání plnění užitím cizí hodnoty bez právního důvodu) měl vzniknout po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. po 1. 1. 2014, řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, označeným zákonem (srovnej jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3).
15. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
16. Podle § 2999 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2). Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku (odstavec 3).
17. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (viz § 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Výše bezdůvodného obohacení se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy nelze považovat teoretický prospěch, jehož by mohl dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten, který obohacený skutečně získal na jeho úkor [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018 (tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)].
18. Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci a za srovnatelných podmínek, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, nebo ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99 ). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018).
19. Pro poměry projednávané věci platí, že určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). V přítomné věci soudy nižších stupňů sice zvolily porovnávací metodu, avšak bez dalšího vyloučily porovnání prostřednictvím znaleckého posouzení, a samovolně zvolily srovnávací materiál, dle něhož samy kvantifikovaly výši bezdůvodného obohacení.
20. Odvolací soud v posuzované věci - v rozporu s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit - určil výši peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku v rozhodném období na základě zjištění o účastníky sjednaném nájemném v jimi dříve uzavřené nájemné smlouvě (a jejího dodatku), jež mylně ztotožnil s nájemným obvyklým, k jehož zjištění neopatřil další relevantní podklady (jejichž prostřednictvím by bylo možné dojít ke spolehlivému závěru, že nájemné bylo sjednáno v úrovni nájemného obvyklého); k tomu selektivně vycházel toliko z nájemních smluv uzavřených žalobcem za týchž podmínek jako s žalovanou a nevyžádal si v tomto sporu ani odborné vyjádření či znalecký posudek, byť je zřejmé, že posouzení relevantních skutečností také v tomto případě závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 o. s. ř.). Z odůvodnění nalézacích soudů a ani z obsahu spisu přitom neplynou takové specifické faktory, jež by v intencích projednávané věci byly schopny odůvodnit závěr o tom, že kvantifikace obvyklého nájemného předmětného pozemku odborné znalosti nevyžaduje. Závěr odvolacího soudu (jakožto i soudu prvního stupně) o způsobu určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované v rozhodném období, jež je ztotožněno s výší sjednaného nájemného, tak nutně nemusí vyjadřovat prospěch, který obohacený (žalovaná) skutečně získal na úkor vlastníka (žalobce), a nemá tak oporu ve výše uvedených konkluzích vyplývajících z ustálené judikatury dovolacího soudu.
21. Protože je rozsudek odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud, vyjma výroku I, i rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
22. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). 24. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (nález je přístupný na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu