28 Cdo 3592/2023-1330
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, proti žalovaným 1) J. F., zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Horní 1084/16, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2023, č. j. 11 Co 236/2017-1083, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2023, č. j. 11 Co 236/2017-1083, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297 (dále „rozsudek soudu prvního stupně“), určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY – trvalý travní porost, parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – trvalý travní porost, zapsaných pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žalobci se vůči žalovanému 1) [současný žalovaný 1) je právním nástupcem původního žalovaného 1), F. F.] náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žalované 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 58.066,60 Kč (výrok III.). Žalovanému 1) rovněž uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se domáhá určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 142/1947 Sb.“). Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných, že žalobce pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa – dále „dekret č. 12/1945 Sb.“ (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval). K převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v letech 2004 a 2007 ze žalované 2) na žalovaného 1) došlo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a je tudíž stižen absolutní neplatností; vlastníkem historického církevního majetku je tak nadále Česká republika.
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 2) rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 11 Co 236/2017-1083 (dále „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že se žaloba na určení vlastnictví žalované 2) k předmětným pozemkům zamítá (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) k rukám jeho zástupce ve výši 28.798,- Kč (výrok II.) a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 900,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalovanému 1) k rukám jeho zástupce ve výši 31.684,- Kč (výrok IV.) a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 20.035,- Kč (výrok V.).
4. Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval v pořadí čtvrtým rozsudkem po kasaci svých předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, a ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 28/2022 – dále také „Kasační rozsudek“ (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), konstatoval, že je vázán právními názory vyslovenými ve zmíněném kasačním rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 28/2022, jakož i v jemu předcházejícím nálezu Ústavního soudu ze dne 30.
11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21 – dále také „Kasační nález“ (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Odvolací soud poté, kdy částečně zopakoval dokazování, dovodil, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Uzavřel, že žalobce nebyl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků, pozbyl-li vlastnictví již v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 8.
5. 1945) na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Zdůraznil, že k předmětným pozemkům byla zřízena národní správa dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“), což dle názoru odvolacího soudu znemožnilo právnímu předchůdci žalobce disponovat se svým majetkem a také to svědčilo o náhledu na právního předchůdce žalobce jako na osobu státně nespolehlivou.
V této souvislosti odvolací soud dodal, že národní správa byla z rozhodnutí příslušného zemského národního výboru v roce 1947 vymazána toliko ve vztahu k předmětným pozemkům, u ostatních pozemků z knihovní vložky č. XY Zemských desek opavských pro katastrální území XY, XY a XY došlo ke změně národního správce. Jestliže následně byl majetek právního předchůdce žalobce konfiskován na základě dvou nezrušených vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948, jednalo se dle mínění odvolacího soudu o započetí procesu převzetí majetku žalobce státem před rozhodným obdobím a pozdější zabavování majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. je třeba pokládat za toliko paralelní konfiskaci navazující na konfiskaci započatou na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud přitom shledal, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11.
10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 vydal věcně příslušný okresní národní výbor, neboť vyhláška ze dne 11. 10. 1945 byla vydána na formuláři, v němž byl za rozhodující orgán podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. obecně označen okresní národní výbor s prostorem pro jeho konkretizaci, a to v souladu s pokynem č. 1 Ministerstva zemědělství, odboru IX. Pro pozemkovou reformu, ze dne 17. 8. 1945, č. j. 28.043/45-IX/2; vyhláška ze dne 5. 4. 1948 pak s formulářovým zněním korespondovala.
Ke skutečnosti, že žalobce byl v jedné z vyhlášek vyškrtnut ze seznamu osob, jejichž majetek podléhá konfiskaci, odvolací soud nepřihlížel s tím, že se jedná o posuzování věcné správnosti takové listiny, jež odvolacímu soudu nepřísluší. Rovněž akcentoval, že ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. nestanoví konkrétní správní orgán kompetentní k rozhodnutí podle citovaného ustanovení, a proto se uplatní pravidlo obsažené v ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení), tedy v prvním stupni věcná příslušnost okresních národních výborů.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda je žalobce ve věci aktivně legitimován, respektive zda je osobou oprávněnou podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., která již sice byla dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru žalobce má být posouzena jinak.
Namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a opomenul zásadu in favorem restitutionis. Poukazuje na svévoli odvolacího soudu při hodnocení důkazů, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí opřel pouze o důkazy, které byly součástí spisu a byly již dříve v řízení provedeny, a tudíž dle výslovné dikce odůvodnění zmíněného kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21 byly Ústavním soudem zhodnoceny tak, že na jejich základě ke konfiskaci majetku žalobce nedošlo, pročež žalobce je osobou aktivně legitimovanou k uplatňování restitučních nároků dle zákona č. 428/2012 Sb. Má za to, že národní správa uvalená na majetek žalobce byla zrušena ve vztahu k veškerému majetku žalobce.
Skutkové zjištění odvolacího soudu stran trvání národní správy tak pokládá za extrémně rozporná s provedenými důkazy. Vyzdvihl, že odvolací soud (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu konkretizovanou v dovolání) žalobce nepoučil dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazy k otázce národní správy, přičemž na zrušení národní správy pro veškerý majetek žalobce podle výměru Moravskoslezského zemského národního výboru, expozitury v Ostravě ze dne 29. 8. 1947, č. j.
IX/1-2441/37-1947, žalobce poukazoval již v řízení před soudem prvního stupně (např. v podání ze dne 28. 4. 2016). Nadto zdůraznil, že národní správa (navíc zrušená před rozhodným obdobím) nepředstavuje proces konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a tedy ani reálné provedení konfiskace.
6. Dovolatel se dále domnívá, že se rozsudek odvolacího soudu příčí rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007), jestliže odvolací soud neposkytl žalobci poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v souvislosti s otázkou, zda a popřípadě kdy a jak došlo k účinné konfiskaci majetku žalobce, respektive kdy stát fakticky majetek žalobci odejmul, neboť nastíněná otázka byla odvolacím soudem v napadeném rozsudku řešena – po kasačním zásahu Ústavního soudu – meritorně poprvé.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že odmítl provést důkazy navrhované žalobcem k prokázání okolností, za nichž jeho historický majetek převzal stát. Žalobce trvá na tom, že jeho majetek reálně přešel na stát postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), k čemuž poukázal na řadu v dovolání konkretizovaných listin, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3.
2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21. Uvádí, že pokud byl žalobce opakovaně již před rokem 1948 soudními rozhodnutími označen za osobu národně a státně spolehlivou, potom jakýkoli pokus o konfiskaci jeho majetku, je nutno se zřetelem k právnímu názoru Ústavního soudu formulovanému v nálezu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, či ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, považovat za zneužití konfiskačních dekretů. Připomíná, že k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byla podstatná část majetku žalobce dotčena úkony z doby nacistické okupace ve prospěch Německé říše a jí vytvořených subjektů, přičemž tento majetek byl žalobci vrácen v řízeních podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, jež vychází ze zjištění o národní a státní spolehlivosti žalobce.
Dále podotýká, že ve vztahu k žalobci nebylo vydáno žádné rozhodnutí zemského národního výboru podle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jímž by byl žalobce označen za zrádce a nepřítele republiky a jež je nezbytným předpokladem konfiskace majetku; okresní národní výbory k rozhodnutí o takové kategorizaci nebyly věcně příslušné (v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22.
3. 1947, sp. zn. 116/46). Konfiskační vyhlášky okresních národních výborů, jimiž měl být konfiskován majetek žalobce, jsou tudíž dle mínění žalobce nicotné. Upozorňuje, že závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, nelze na projednávanou kauzu aplikovat.
7. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke konfiskaci majetku žalobce došlo na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, neboť tato vyhláška byla jako nezákonná zrušena výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946, což dle názoru žalobce potvrdil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018, a následně v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019. Vyjadřuje přesvědčení, že ke konfiskaci majetku žalobce nemohlo dojít ani na základě vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 z důvodu vyškrtnutí žalobce z uvedené vyhlášky zákonem předepsaným postupem. Vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 pak dovolatel označuje za nevěrohodný dokument představující zneužití konfiskačních dekretů a s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, podotýká, že soud je oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, přičemž závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, se na projednávanou kauzu nevztahují, neboť se týkají konfiskačních vyhlášek vydaných – na rozdíl od věci nyní posuzované – před tzv. rozhodným obdobím. Připomíná, že i pokud by však na základě zmíněné vyhlášky ze dne 5. 4. 1948 mělo dojít ke konfiskaci majetku žalobce, představuje takový postup majetkovou křivdu ve smyslu ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Dodává také, že samotný komunistický režim zastával názor, že majetek žalobce nebyl konfiskován. Na podporu svých tvrzení dovolatel předložil právní stanovisko vypracované JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobce přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
9. Žalovaná 2) se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 7. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 17. 12. 2013 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolatel předkládá k řešení základní právní otázku, zda žalobce je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž v jejím rámci vymezuje další dílčí právní otázky, jimiž argumentuje proti správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že konfiskaci provedl věcně příslušný orgán (okresní národní výbor), že proces odnětí majetku byl zahájen ještě před rozhodným obdobím a že zabavování majetku právnímu předchůdci žalobce postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. lze považovat za tzv. paralelní konfiskaci majetku, jenž státu připadl již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Má za to, že uvedené otázky odvolací soud řešil v rozporu s konkluzemi definujícími závazný právní názor vyjádřený v Kasačním nálezu; přípustnost dovolání tak primárně zakládá na třetí výrokové větě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.
14. Nejvyšší soud shledává dovolání žalobce s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Ústavního soudu vyjádřenému v Kasačním nálezu, jímž je Nejvyšší soud ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky rovněž vázán, v níže uvedeném rozsahu přípustným. Pro zodpovězení základní otázky vymezené dovolatelem se jeví býti klíčové řešení otázky „účinného provedení“ konfiskace před rozhodným obdobím, kdy stávající důkazní situace popsaná Ústavním soudem v bodě 61. odůvodnění Kasačního nálezu (vydání konfiskační vyhlášky věcně nepříslušným orgánem, zrušení jedné konfiskační vyhlášky ještě před rozhodným obdobím, postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. po 25. únoru 1948) odůvodňuje promítnutí zásady in favorem restitutionis do rozhodování obecných soudů. V Kasačním rozsudku přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že procesní závaznost právního názoru zprostředkovaného Kasačním nálezem (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a § 226 odst. 1 o. s. ř.) je pro obecné soudy v pokračujícím řízení podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v Kasačním nálezu použít a kteroužto také skutečně použil.
IV. Důvodnost dovolání
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je se zřetelem k závaznosti právního názoru vyjádřeného v Kasačním nálezu v otázce [zda k odnětí majetku právního předchůdce žalobce došlo před rozhodným obdobím na základě dekretu č. 12/1945 Sb., tj. zda konfiskace byla „účinně provedena“, nebo až v rozhodném období na základě restitučního titulu upraveného v § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], pro niž je přípustné, i opodstatněné.
16. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
17. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
19. Podle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem1) církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
20. Podle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
21. Dovolacímu přezkumu je v poměrech projednávané věci opětovně otevřena otázka, zda žalobce je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto jeho postavení nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na žalobci byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění žaloba na určení vlastnického práva státu (rovněž) slouží. Východisko pro posouzení, zda majetková křivda na žalobci byla spáchána v rozhodném období vymezeném v ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. (od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990) či před rozhodným obdobím, představuje právní názor vyjádřený v Kasačním nálezu. Tímto právním názorem je Nejvyšší soud v hranicích vycházejících z dosavadního skutkového stavu a od něj odvislé a Ústavním soudem předestřené ústavněprávní argumentace pro účely posouzení, zda předmětné pozemky byly žalobci odňaty až na základě zákona č. 142/1947 Sb., nebo již podle dekretu č. 12/1945 Sb., vázán. Dovoláním žalobce jsou vymezeny právní otázky, jež jsou stricto sensu otázkami předběžnými pro formulování závěru, zda žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
22. Nejvyšší soud se zřetelem na skutečnost, že v aktuálním dovolacím řízení přezkoumává dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu po vydání Kasačního nálezu opakovaně, odkazuje - pokud jde o výklad problematiky vydání konfiskačních vyhlášek věcně příslušným orgánem, jež takto identifikuje v režimu rozhodování podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s okresním národním výborem - na body 32. až 40. odůvodnění Kasačního rozsudku, jehož text je účastníkům řízení dobře znám; z nich při řešení předmětné otázky vycházel i odvolací soud, jež jej přiléhavě shrnul v bodě 36.
odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Nejvyšší soud považuje za významné opětovně připomenout, že dobová judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí specifikovaná v bodě 39. odůvodnění Kasačního rozsudku) zcela jednoznačně označovala okresní národní výbory jako správní orgány věcně příslušné k vydání konfiskační vyhlášky v případě majetku osob vymezených v § 1 odst. 1 písm. a) až c) dekretu č. 12/1945 Sb., tedy i právnických osob církevních. Podrobně se zabývala i podmínkami postupu podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.
1. 1947, sp. zn. 322/46, uveřejněné pod číslem 1532/1947 Sb. Boh. A., nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 1947, sp. zn. 428/45, uveřejněné pod číslem 1592/1947 Sb. Boh. A.), který nebyl obligatorní, ale iniciovala jej konfiskací dotčená osoba, pokud s kategorizací zrádce či nepřítele Československé republiky nesouhlasila. Minimálně v jednom případě, jde-li o konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, pak takový deklaratorní konfiskační akt - nazíráno parametry dekretální úpravy a dobové judikatury - mohl obstát.
Jakýkoliv zásah do formulářové podoby konfiskační vyhlášky (ručně provedené přeškrtnutí právního předchůdce žalobce jako osoby, jejíž majetek podléhá konfiskaci) přitom nezakládá nicotnost aktu a ani nemá vliv na posouzení věcné příslušnosti okresního národního výboru. Ostatně věcnou příslušnost okresních národních výborů prověřil i odvolací soud provedeným důkazem listinou, Pokynem č. 1 Ministerstva zemědělství, odboru č. IX. pro pozemkovou reformu č. j. 28.043/45-IX/2 ze dne 17. 8. 1945 (viz bod 21.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Toto posouzení otázky věcné příslušnosti okresních národních výborů k vydání vyhlášky dle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. připomíná dovolací soud toliko pro doplnění argumentace uvedené v Kasačním rozsudku, která poskytuje - oproti konkluzím obsaženým k dané otázce v Kasačním nálezu - detailnější rozbor celé problematiky. Sluší se ovšem na druhou stranu připomenout, že postoj tehdejších orgánů k zachování loajality právního předchůdce žalobce k Československému státu byl dosti nejednoznačný, což se projevilo na výsledku řízení vedeného podle zákona č. 128/1946 Sb., kdy byl majetek zabraný okupačními orgány v době nesvobody právnímu předchůdci žalobce vrácen.
23. Ústavní soud na straně jedné okolnost, že konfiskační vyhlášky byly vydány věcně nepříslušným orgánem, shledal za natolik mimořádnou, že by na ni při rozhodování měly s přihlédnutím k zásadě ex favore restitutionis brát obecné soudy zřetel (viz bod 61. odůvodnění Kasačního nálezu). Na straně druhé však význam stejné okolnosti pro rozhodování obecných soudů relativizoval konstatováním, „že samotné zjištění této skutečnosti [tj. vydání konfiskačního rozhodnutí věcně nepříslušným správním orgánem] by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů za předpokladu, že stát by se byl ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků. Na takový případ by totiž dopadl výše zdůrazněný a již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoli (následný) správní akt. Vedle této skutečnosti by pak shledání konfiskačních vyhlášek okresních národních výborů nicotnými či jinak vadnými bylo pro účely posuzovaného restitučního sporu naprosto bezvýznamné“ (viz bod 58. odůvodnění Kasačního nálezu).
24. V navazujících bodech odůvodnění Kasačního nálezu (body 59. a 60.) Ústavní soud jednak akcentoval, že dosud nebyl v řízení před obecnými soudy předložen žádný důkaz, jenž by svědčil o tom, „že stát dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, resp. účinně konfiskoval, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, popřípadě že by byl býval tento proces převzetí v téže době alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by bylo došlo až v rozhodném období“, a dále poukázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, z něhož se podávalo, že předmětné pozemky byly podrobeny postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. Nejvyšší soud v Kasačním rozsudku konstatoval, „že současný stav dokazování prozatím neumožňuje dát přesvědčivou odpověď na otázku, zda si stát chtěl paralelní konfiskací, jíž představoval postup podle zákona č. 142/1947 Sb. pouze „pojistit“ majetek postižený konfiskaci původní, započatou na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (v tomto smyslu přitom postup státu v rozhodném období chápe dosavadní Kasačním nálezem nezpochybněná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), nebo zda s ohledem na mimořádné okolnosti věci, jejichž existence by měla být zejména opakováním listinných důkazů verifikována, představuje postup státu podle zákona č. 142/1947 Sb. „spíše“ první pokus o odnětí majetku právnímu předchůdci žalobce“ (viz bod 46. odůvodnění Kasačního rozsudku). Odvolací soud pak, mimo jiné, zavázal, aby dokazováním shora naznačeným verifikoval řešení otázky převzetí konfiskovaného majetku státem ještě před rozhodným obdobím, respektive dovršení tohoto převzetí v období rozhodném, jak se z Kasačního nálezu výše podávalo.
25. Odvolací soud v dalším řízení po vydání Kasačního rozsudku sice provedl dle návrhu žalobce důkaz listinami, jež nebyly předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně (viz specifikace listin - soudních rozhodnutí - označených v bodu 40. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nicméně z nich pro posouzení rozhodné otázky „účinného provedení konfiskace“ žádný, pro věc relevantní, závěr neučinil. Zdůraznil, že veškerá soudní rozhodnutí o vrácení majetku právnímu předchůdci žalobce byla vydána postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. až poté, kdy byly vydány konfiskační vyhlášky podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jiný náhled na otázku státní spolehlivosti právního předchůdce žalobce tak nemohl odůvodnit úvahu, že předchozí konfiskační vyhláška byla projevem zneužití retribučního dekretu.
26. Základní východisko, jež - žel - v dalším řízení po vydání Kasačního rozsudku odvolací soud pro potřeby řešení otázky převzetí konfiskovaného majetku státem ještě před rozhodným obdobím, respektive dovršení tohoto převzetí v období rozhodném, nereflektoval, Nejvyšší soud formuloval v bodě 46. odůvodnění Kasačního rozsudku takto: „Z hlediska skutkového nelze přesvědčivě polemizovat se zjištěním, že na majetek žalobce byly uplatněny i postupy podle zákona č. 142/1947 Sb., kteréžto vyplývá z listin, jež Ústavní soud v Kasačním nálezu reprodukoval.
Nelze ovšem přehlédnout, že tento pozemkový majetek není, vyjma pozemků, jež byly ze záboru vyňaty a právnímu předchůdci žalobce ve vlastnictví ponechány, identifikován (tehdy uvedením katastrálních čísel); tato skutečnost je tudíž podle současného stavu dokazování prioritním důvodem pro vyslovení konkluze, že prozatím nelze mít postaveno najisto, zda o pozemkovém majetku, o němž shora označená rozhodnutí Ministerstva zemědělství mlčí, lze hovořit jako o majetku, u nějž byl proveden „první pokus“ o jeho převzetí státem.
Nelze rovněž pustit ze zřetele, že z knihovní vložky č. 96 Zemských desek opavských pro katastrální území Hlinka, Dívčí hrad a Pitárné (s pozemky č. kat 1206, 1472/2 a 1473/2), jejíž obsah k důkazu zprostředkoval soud prvního stupně, se coby první poválečný záznam z roku 1947 podává zápis poznámky o zřízení národní správy dle dekretu č. 5/1945 Sb., jež byla z rozhodnutí příslušného zemského národního výboru v roce 1947 vymazána. Za signifikantní jev ve vztahu k některému majetku právního předchůdce žalobce, který ovšem sám o sobě má toliko ilustrativní význam, a svědčí spíše o právní možnosti dotčené církevní entity s takovým majetkem i v rozhodném období nakládat, je třeba považovat několikeré úspěšné uplatnění nároku na obnovu vlastnického práva postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. jež se týkalo zejména nemovitého majetku v centrální části tehdejší Československé republiky, tedy nikoliv pohraničních oblastí.“ Jak plyne z bodu 60.
odůvodnění Kasačního nálezu, v němž Ústavní soud rekapituloval dokazování provedené k otázce doby rozhodné pro odnětí majetku právnímu předchůdci žalobce a titulu tohoto odnětí soudem prvního stupně, a ze závěru vyjádřeného v následujícím bodě odůvodnění Kasačního nálezu („Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn (obecný) závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis.“), jímž byly obecné soudy v dalším řízení vázány, měl Ústavní soud za prokázaný skutkový stav, podle nějž majetek právního předchůdce žalobce byl podroben postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento stav mohl být přitom v dalším řízení zpochybněn pouze tehdy, bylo-li by v řízení prokázáno, že minimálně u pozemků, k nimž má být vlastnické právo České republiky v tomto řízení určeno, byl postup odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobce podle konfiskačního dekretu zcela proveden (dokončen) ještě před rozhodným obdobím, respektive alespoň v rozhodném období proces započatý podle dekretu č. 12/1945 Sb. před 25. 2. 1948 po tomto datu dovršen.
27. Důkazní význam listin prokazujících dle závěru Ústavního soudu první pokus o odnětí majetku právního předchůdce žalobce státem až v rozhodném období dle zákona č. 142/1947 Sb. nelze, jak činí odvolací soud, zpochybnit tvrzením o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. v situaci validního závazného právního názoru Ústavního soudu, že je požadován důkaz o převzetí církevního majetku státu (o účinném provedení konfiskace) ještě před rozhodným obdobím. Takový důkaz však dokazování v dalším řízení před odvolacím soudem neposkytlo. To platí zvláště ve vztahu k pozemkům, o něž v tomto řízení jde, tedy pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jež sice byly podrobeny režimu dekretu č. 5/1945 Sb., a v pozemkové knize u těchto pozemků poznamenána národní správa. Národní správa však byla ještě před rozhodným obdobím z pozemkové knihy vymazána. Další zápis v pozemkové knize (viz položka 10 v části „B“ knihovní vložky) pak koresponduje tomu, že ohledně předmětných pozemků bylo na základě oznámení Ministerstva zemědělství ze dne 31. 5. 1948, č. 60.573/48-R poznamenáno dle § 17 zákona č. 142/1947 Sb. (se zřetelem na dřívější úpravu procesu pozemkové reformy) zamýšlené převzetí a dále i připojena poznámka revize. Z uvedených zápisů v pozemkové knize (Zemských desk opavských, knihovní vložka č. XY) tudíž plyne, že předmětné pozemky byly sice před rozhodným obdobím podrobeny režimu dekretu č. 5/1945 Sb., ale jeho účinky ještě před 25. 2. 1948 pominuly, neboť institut národní správy byl ve vztahu k nim zrušen. Protože souběžně trvající účinky dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud v Kasačním nálezu podmínil existencí důkazu o „účinném provedení konfiskace“, jenž v řízení podán nebyl, lze minimálně ve vztahu k pozemkům, k nimž má být v tomto řízení vlastnické právo České republiky určeno, hovořit o tom, že vlastnické právo k nim bylo právnímu předchůdci žalobce odňato až v rozhodném období na základě zákona č. 142/1947 Sb. [restituční titul dle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] a žalobce lze tak považovat za oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) ve spojení s § 1 zákona č. 428/2012 Sb.; žalobce je tudíž dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. osobou aktivně legitimovanou domáhat se navrhovaného určení vlastnického práva České republiky k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY.
28. Protože je rozsudek odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o závěr, že žalobce není oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) ve vazbě na § 1 zákona č. 428/2012 Sb. a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první o. s. ř.).
29. V dalším řízení je odvolací soud v rozsahu řešené právní otázky vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
30. Závěr, že žalobce je věcně legitimovaným účastníkem v řízení o určovací žalobě dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. [protože je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) citovaného zákona, na niž byla v rozhodném období (§ 1 citovaného zákona) spáchána majetková křivda spočívající ve skutečnosti uvedené v ustanovení § 5 citovaného zákona] implikuje postup v dalším řízení před odvolacím soudem, v němž se odvolací soud bude muset zabývat postavením žalovaného 1) jako nabyvatele předmětných pozemků, a to v souladu s kritérii vytýčenými judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. V uvedeném směru určité závěry vyslovil již soud prvního stupně a na odvolacím soudu bude, aby zvážil, zda dosud přijaté konkluze jsou přesvědčivé a zda jimi byla vyhodnocena všechna kritéria, jejichž prostřednictvím má být poměřován oprávněný zájem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku na straně jedné a oprávněný zájem nabyvatele takového majetku na straně druhé, pokud jej nabyl v dobré víře, a pro zachování jeho vlastnického práva současně hovoří i další dle judikatury zohlednitelné okolnosti (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1692/2020, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2141/2019, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18).
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu