28 Cdo 3648/2017-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. M.,
zastoupeného Mgr. Michalem Roubíkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída
Legií 413, proti žalovaným 1. G. R., 2. L. R., a 3. Gaston o.s., IČ 285 51 591,
se sídlem v Čáslavsku 34, o zaplacení částky 1.485.000 Kč, vedené u Okresního
soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 16/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. prosince
2015, č. j. 15 Co 560/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Soud
shledal požadavek žalobce na vrácení vkladu investovaného do sdružení Gaston
o.s., na rekonstrukci nemovitosti v obci Č., v níž měl být za účelem zisku
provozován domov pro seniory, neopodstatněným. Ve věci bylo prokázáno, že
žalobce byl ze sdružení vyloučen, ze zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), a ani
ze stanov sdružení se nepodává nárok vyloučeného člena na vrácení vkladu.
Peníze poskytnuté žalobcem byly navíc, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. 10. 2012, č. j. 14 To
258/2012-1806, proinvestovány zcela v souladu s původním ujednáním účastníků.
Okresní soud tedy uzavřel, že žalovaní 1. a 2. nejsou ve sporu pasivně věcně
legitimováni a žalovanému 3. povinnost k vrácení vkladu nevznikla.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře, jenž je rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 15
Co 560/2015-173, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud označil skutkový stav věci za
náležitě zjištěný soudem prvního stupně a zdůraznil, že smlouva o vkladu
uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 3. dne 1. 5. 2007 negarantovala žalobci
vrácení vkladu v případě jeho vyloučení či nepoužití vložených prostředků na
zamýšlenou rekonstrukci. Vyloučený člen sdružení se může proti tomuto bránit
žalobou ve smyslu § 15 zákona č. 83/1990 Sb., má-li dojít k vypořádání
finančních prostředků, pak jen tehdy, došlo-li k zániku sdružení jako takového.
Námitka žalobce, že si peníze ponechal žalovaný 1. se jeví bezpředmětnou, neboť
jejich případného vrácení se může domáhat pouze žalovaný 3., o jehož finanční
prostředky se jednalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním a jako dovolací důvod
uvádí odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe odvolacím soudem, jestliže se
nezabýval otázkami podstatnými pro objasnění skutkového stavu. Dovolatel
zdůrazňuje, že soudy skutkově nezkoumaly předložené důkazy a skutečnosti
založené ve spise a nepostupovaly při provádění jednotlivých důkazů v souladu s
příslušnými právními předpisy a ústavně zaručenými právy. Především odvolací
soud pochybil, když neposuzoval, kdy a za jakých okolností byl žalobce vyloučen
z občanského sdružení a zda vůbec či jakým způsobem byly použity jím poskytnuté
finanční prostředky ke sjednanému účelu. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud obě
rozhodnutí soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu shora citovaného
ustanovení vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí
být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §
237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k
projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně
vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez
vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž
dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze
dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz § 241a odst.
2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm
odkazovaná).
Nastíněným požadavkům žalobce ve svém podání (posouzeném rovněž z obsahového
hlediska) nedostál. Za dovolací důvod totiž označuje nedostatečné objasnění
skutkového stavu, rozporuje skutková zjištění, avšak zcela rezignuje na
vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti mimořádného opravného
prostředku ve smyslu § 237 o. s. ř. Nikterak tedy nepoukazuje na konkrétní
judikaturu či v ní přijaté závěry, od nichž se měl odvolací soud při posouzení
věci odchýlit nebo jež naznačují rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu,
popřípadě provázanost s konkrétní otázkou, která by měla být vyřešena jinak či
nebyla řešena vůbec. Žalobce své přesvědčení o tom, že mu náleží požadovaná
náhrada, odvíjí především od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého
vycházel odvolací soud. Veškerou argumentaci soustředí proti skutkovým závěrům,
k nimž soudy dospěly na podkladě v řízení předložených důkazů, eventuálně proti
způsobu provádění důkazů. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je přitom
dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona
(srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.) nadán způsobilostí je jakkoli revidovat
(srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1539/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015). Ani způsob
provádění a hodnocení důkazů pak nelze bez dalšího předmětem dovolacího
přezkumu učinit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 905/2015, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3206/2015).
Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v
souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k
tomu srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalovaných, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu