U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla
ve věci žalobce statutárního města Kladno, IČ: 002 34 516, se sídlem v Kladně,
nám. Starosty Pavla 44, proti žalovaným: 1) ALEX INTERNATIONAL CZ, s.r.o., IČ:
256 96 122, se sídlem v Hřebči 396, a 2) M. T., zastoupené Mgr. Tomášem
Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o zaplacení 455.378,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 149/2009, o dovolání
žalované ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014,
č. j. 30 Co 51/2014-545, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 8. října 2013, č. j. 108 C 149/2009-525, v
odvoláním napadeném rozsahu ve vztahu k žalované 2), jímž bylo i této žalované
(společně a nerozdílně s žalovaným ad 1/) uloženo zaplatit žalobci částku
455.378,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je podílovým
spoluvlastníkem domu č. p. v K., dle dohody spoluvlastníků oprávněným k užívání
a nakládáním s nebytovými prostory v domě, které nájemní smlouvou ze dne 1.
listopadu 2001 přenechal do užívání žalovaným; tento nájem skončil výpovědí
žalobce uplynutím výpovědní doby dne 4. prosince 2002. Jelikož žalovaní
nebytové prostory užívali i po skončení nájmu, a to až do 31. října 2009 (kdy
byli vyklizeni na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. ledna
2009, č. j. 12 C 79/2003-104), dostávalo se jim bezesmluvním užíváním prostor
bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník –
dále jen „obč. zák.“), jež jsou povinni žalobci vydat. Předmětem tohoto řízení
je náhrada za užívání nebytových prostor žalovanými v době od 1. listopadu 2007
do 31. října 2009, jíž žalobce žádá ve výši nepřesahující hladinu obvyklého
nájemného, jehož bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných nemovitostí v daném
místě a čase, včetně plnění (služeb) konzumovaných žalovanými spolu s užíváním
nebytových prostor.
V podaném dovolání – jehož přípustnost opírá u ustanovení § 237
občanského soudního řádu (pokládajíc právní posouzení věci odvolacím soudem za
rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) – žalovaná ad 2)
napadá závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce (coby jednoho
z podílových spoluvlastníků domu) k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného
obohacení v celém rozsahu (tedy překračujícím podíl žalobce coby menšinového
spoluvlastníka). Současně zpochybňuje platnost s žalobcem uzavřené nájemní
smlouvy, namítajíc, že smlouva odporuje ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák.;
přitom poukazuje na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(např. na rozsudek ze dne 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005), podle níž
je hospodařením se společnou věcí i užívání věci jejími spoluvlastníky, jakož i
uzavření smlouvy o nájmu a rozhodnutí o jeho skončení). Pro případ jiného
posouzení platnosti smlouvy dovolatelka zpochybňuje platnost výpovědi z nájmu,
dovozujíc, že „v tomto případě by bylo tedy nutné na vztah účastníků nadále
pohlížet jako na vztah nájemní“. Konečně za nesprávné pokládá i závěry o
stanovení náhrady za získané bezdůvodného obohacení – tedy určení obvyklého
nájemného za pronájem srovnatelných prostor v daném místě a čase, namítajíc, že
soudy nižších stupňů nepřihlédly k vadám, pro něž – jak tvrdí – nebylo možno
pronajaté prostory užívat dohodnutým způsobem, kdy podle ustanovení § 673 obč.
zák. nájemce není povinen platit nájemné.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1524/2001;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2822/2004; nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4372/2009,
spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na internetových
stránkách www.nsoud.cz) hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou
stavbou (§ 139 odst. 2 obč. zák.) může být upraveno i tak, že se trvale vymezí
určité prostory v domě (včetně bytů) s určením, který ze spoluvlastníků bude tu
kterou z prostor sám či společně s jiným spoluvlastníkem užívat, resp. s ní
disponovat. Citovaný závěr není v kolizi ani s judikaturou citovanou žalovanou
(včetně označeného rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1481/2005), jež při posouzení
platnosti rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí akcentuje právě princip
majorizace, vyjádřený v ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák.
Ostatně, otázka platnosti nájemní smlouvy není pro řešení otázky
aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění práva zásadní, jde-li zde tak či
onak o právo na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nebytových
prostor (v době po skončení nájmu výpovědí, tedy o bezdůvodné obohacení získané
plněním bez právního důvodu), jestliže platí, že z právních úkonů týkajících se
společné věci jsou oprávněni a povinni všichni podíloví spoluvlastníci (srov. §
139 odst. 1 obč. zák.). Podle konstantní judikatury (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007) ve
sporech s jinými osobami ohledně společné věci má každý z věřitelů, podílových
spoluvlastníků, své samostatné právo k uplatnění pohledávky a nezávisle na
ostatních ji může uplatnit i u soudu, ovšem jen do doby než bylo vykonáno tzv.
právo prevence [tj. než dojde třetí osobě (dlužníkovi) projev vůle věřitele,
aby mu bylo plněno]. Poté co jeden ze solidárních věřitelů požádá o plnění
(popř. uplatní pohledávku proti dlužníkovi žalobou u soudu), nemůže již jiný
věřitel požadovat po dlužníkovi plnění a dlužník není oprávněn (tomuto
spoluvlastníkovi) plnit. Ostatní je již záležitostí vypořádání mezi
spoluvlastníky jako spoluvěřiteli (srov. § 515 obč. zák.). Závěr o věcné
legitimaci účastníků obstál by ovšem i v tom případě, že by bezdůvodné
obohacení mělo původ v neplatné nájemní smlouvě uzavřené mezi žalobcem
(pronajímatelem a menšinovým spoluvlastníkem) a žalovanými (nájemci) – srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006;
shodně nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05).
Jestliže dovolatelka – v rozporu s dosud jí vyslovovaným – zakládá
nyní obranu i na námitkách směřujících ke zpochybnění závěru o skončení nájmu,
pak sluší se též poukázat již na pravomocné soudní rozhodnutí – rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 29. ledna 2009, č. j. 12 C 79/2003-104, vydaný
ve sporu mezi týmiž účastníky, jímž bylo i žalované uloženo vyklidit předmětné
nebytové prostory a jímž bylo současně řečeno, že tyto užívá bez právního
důvodu.
Polemika žalované se závěry odvolacího soudu o faktickém stavu
nebytových prostor a jejich způsobilosti k řádnému užívání nese se pak v rovině
kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti),
jež nelze zpochybnit dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; viz § 241a odst.
1 o. s. ř.). Přitom však ani zde nelze přehlédnout logický rozpor mezi
prokázanými skutečnostmi o faktickém konání žalované a její obranou v řízení,
kdy – na straně jedné – žalovaná tvrdí, že nebytové prostory nebylo lze pro
jejich vady vůbec užívat, na straně druhé je však okupovala dlouho po skončení
nájmu a k vyklizení prostor došlo až na základě pravomocného a vykonatelného
rozhodnutí soudu. Sluší se dodat, že skutkovým zjištěním je i závěr odvolacího
soudu o výši obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem
srovnatelných prostor v daném místě a čase, kdy jde rovněž o výsledek hodnocení
v řízení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09 –
dostupné na www.nalus.cz).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním označené právní otázky, na nichž
napadené rozhodnutí závisí (tedy zejména otázky věcné legitimace podílového
spoluvlastníka věci k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého bezesmluvním užíváním věci jejím dřívějším nájemcem) odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není
důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (srov. § 237 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s.
ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo,
v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu