28 Cdo 3798/2018-691
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, proti žalovaným 1) S. H., narozené
XY, bytem XY, a 2) I. Š., narozenému XY, bytem XY (jako procesním nástupcům
původní žalované M. P., narozené XY, naposledy bytem XY, zemřelé 15. 8. 2015),
o zaplacení částky 436 183 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 11 C 232/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu
2013, č. j. 23 Co 398/2013-601, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21.
listopadu 2013, č. j. 23 Co 398/2013-601, a rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 20. května 2013, č. j. 11 C 232/99-565, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 23 Co 398/2013-601, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto ve věci
samé (výrok I), změnil ve výroku II co do určení výše nákladů, jež je povinna
nahradit žalobkyně žalované (výrok II), a rozhodl o nákladech státu (výrok III)
a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok rozhodnutí, číselně nesprávně
označený bodem „III“).
Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž žalobkyně uplatnila právo na
peněžitou náhradu za zhodnocení stavby, domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY v
katastrálním území XY, jež byla vydána předchůdcům původní žalobkyně jako
oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990“
Sb.). Jak soud prvního stupně tak i soud odvolací nyní dospěly k témuž závěru,
že žalobkyní uplatněné právo je promlčeno, uplynutím obecné tříleté promlčecí
doby podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ať již promlčecí doba počala běžet dnem
následujícím po dni, kdy oprávněné osoby uzavřely s povinnou osobou dohodu o
vydání věci (jež byla „sepsána“ dne 3. 5. 1991), nebo až od okamžiku, kdy měla
žalobkyně k dispozici verifikovatelné podklady o existenci a výši nároku
(znalecký posudek určující rozsah zhodnocení, doručený v dubnu r. 1994),
přičemž žaloba byla podána u soudu až 22. 9. 1999. Jako nesprávný přitom oba
soudy odmítly názor, že rozhodnou skutečností i z hlediska promlčení je až
výzva oprávněné osobě k plnění (původní žalovaná byla dopisem ze dne 4. 11.
1996 vyzvána k úhradě zhodnocení nejpozději do 31. 1. 1997). V situaci, kdy se
žalovaná promlčení dovolala, nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§ 100
obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, spatřujíc splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným
rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc
jako způsobilý dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Za ně označuje řešení otázky, od kterého okamžiku počíná běžet
promlčecí doba, dovozujíc, že počátek jejího běhu je spojen až s uplynutím
lhůty k zaplacení peněžité částky podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.,
kterou stanoví příslušné ministerstvo oprávněné osobě výzvou podle § 19a odst.
3 zákona č. 403/1990 Sb. Dovolatelka připomíná, že stejný závěr v dané věci již
dříve učinil i dovolací soud, jehož závazný právní názor nebyl soudy nižších
stupňů respektován. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná (tedy původní žalovaná M. P., jejímiž procesními nástupci jsou
žalovaní 1/ a 2/) označila napadený rozsudek za správný, navrhujíc odmítnutí
dovolání jako nepřípustného, event. zamítnutí jako nedůvodného.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná paní M. P. zemřela (dne 15. 8.
2015), pročež usnesením ze dne 13. července 2018, č. j. 11 C 232/99-679,
Okresní soud v Pardubicích rozhodl o tom, že v řízení bude namísto žalované
pokračováno se S. H. a I. Š. (žalovaní 1/ a 2/). Poté byla věc opětovně
předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (8. 10. 2018).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (řízení
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014, kdy zákon č. 293/2013 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241
odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.
a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (otázka stanovení počátku promlčecí doby práva na zaplacení
peněžité částky jako náhrady za zhodnocení nemovitosti podle § 10 odst. 3
zákona č. 403/1990 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále
citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud
shledal, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou dováním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr vznikl přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se
tento právní poměr, jakož i práva a povinnost z něj vzniklé, dosavadními
právními předpisy, tedy i zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění
do 31. 12. 2013).
Podle § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. věc se vydá oprávněné osobě ve stavu,
v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Sjednala-li povinná osoba před tímto
dnem smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci
vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, musí
dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba
práva a závazky z této smlouvy. Podle odstavce 2 je-li vydávaná stavba oproti
svému stavu v době odnětí znehodnocena do té míry, že ji nelze užívat pro
potřeby bydlení, výroby, obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební
úpravy, přísluší oprávněné osobě i peněžní náhrada (§ 14). Podle odstavce 3
jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke
dni uzavření dohody a stanovená postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu
podle § 14 odst. 1, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto
náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí
příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl
mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1. Povinná osoba je
povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným
ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se
oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.
Podle § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. peněžní částku, kterou je oprávněná
osoba povinna uhradit podle § 10 odst. 3, stanoví příslušné ministerstvo pro
správu národního majetku a jeho privatizaci současně se stanovením lhůty pro
její zaplacení, a to i v případech, kdy byla nemovitost podle tohoto zákona již
vydána.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Zákon č. 403/1990 Sb. jako předpis restituční je svou povahou soukromoprávním
předpisem, jenž je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex
specialis) vůči předpisu obecnému. Protože zákon nemá vlastní ustanovení obecně
pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení),
je třeba pro řešení otázek počátku promlčecí doby a její délky použít příslušná
ustanovení občanského zákoníku (zde zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12.
2013).
Ustanovení § 101 obč. zák. upravuje nejen délku obecné promlčecí doby, ale i
její počátek, pokud není v dalších ustanoveních stanoveno jinak; počátek běhu
promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé“. Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile
vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile
nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj.
dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem
počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu
dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění
dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563
obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Může-li
věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak
– objektivně posuzováno – může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá
objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl
nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den
rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku
právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z
časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den,
následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den,
kdy došlo ke splatnosti dluhu (viz odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo
1174/2005, opírající se v tomto směru o závěr vyslovený již v rozsudku
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28).
Z ustanovení § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. (jež bylo do textu tohoto
právního předpisu včleněno zákonem č. 137/1991 Sb.) přitom vyplývá, že
nezbytným předpokladem vzniku nároku na peněžitou náhradu za zhodnocení stavby,
jež byla vydána oprávněné osobě (§ 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.), je i
kvantifikace toho nároku příslušným ministerstvem (vyčíslení podstatného
zhodnocení stavby, jehož přesný rozsah a hodnota v době vydání stavby ještě
nemusí být známy) vtělená do výzvy oprávněné osobě k zaplacení ve lhůtě k tomu
stanovené, a to i v případech, kdy byla nemovitost (již dříve) vydána.
Rozhodným okamžikem z hlediska vzniku nároku a jeho splatnosti (jenž je tak
významný i z hlediska počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák.) je
tedy perfekce žádosti (výzvy) k zaplacení konkrétně vyčíslené náhrady.
Uvedený závěr, opírající se o odlišnou konstrukci vzniku práva, plynoucího ze
zvláštní restituční právní úpravy, představuje dominantní interpretační linii v
relevantní judikatuře dovolacího soudu (kromě v dané věci vydaného rozsudku ze
dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003, dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 250/97, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 465/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 514/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2936/2005), k níž se Nejvyšší soud hlásí i ve
své pozdější rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp.
zn. 33 Cdo 473/2008, usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4058/2013, či
usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1557/2014) a jejíž ústavní
konformita byla stvrzena i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 31. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 260/07, jímž Ústavní soud jako zjevně bezdůvodnou odmítl
ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2936/2005, a jímž navázal na již dříve vydané usnesení sp. zn. III. ÚS 600/99,
ze dne 15. 6. 2000).
Prezentované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou pak v kolizi ani
s obecným řešením otázky týkající se počátku promlčecí doby v další odvolacím
soudem odkazované judikatuře Nejvyššího soudu (z níž se zmiňují právě rozsudky
ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33
Odo 1174/2005, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn.
3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1984, č. 28), jak Nejvyšší soud vysvětlil kupř. i v rozsudku ze dne 18. 6.
2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, v němž poukázal na odlišnost řešení dané otázky
ve specifických poměrech restitučních, kdy nejenom splatnost ale i vznik dluhu
byly vázány na výzvu k úhradě. Do jisté míry byly uvedené závěry modifikovány
další odkazovanou judikaturou (z níž jsou meritorními rozhodnutími toliko
rozsudky ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 6. 10. 2005, sp.
zn. 28 Cdo 111/2005), jíž však dovolací soud také nikterak nezpochybnil dříve
přijaté závěry (o právní nevýznamnosti okamžiku registrace dohody o vydání věci
či jejího faktického převzetí pro určení počátku běhu promlčecí doby),
dodávaje, že ve skutkově odůvodněných případech může být pro vznik nároku
relevantní i okamžik určitelnosti výše peněžité náhrady plynoucí z opatřeného
znaleckého posudku, s přihlédnutím ke smluvnímu ujednání o povinnosti k náhradě
obsažené i v dohodě o vydání věci. Tím však neměla být zcela popřena předchozí
dominantní interpretační linie, k níž se dovolací soud – jak vidno shora –
hlásí i ve své pozdější rozhodovací praxi a jež byla aprobována i Ústavním
soudem.
Jestliže tedy odvolací soud uzavírá, že pro vznik nároku na peněžitou náhradu
za zhodnocení stavby (§ 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.), není podstatnou
okolností, zda a kdy byla oprávněná osoba vyzvána k úhradě řádně
kvantifikovaného nároku ve smyslu ustanovení § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990
Sb. (tak, jak je toto ustanovení interpretováno i soudní praxí), jde o
posouzení nesprávné.
Nelze přitom přisvědčit ani té argumentaci, dle níž by závěr o podmíněnosti
vzniku práva žádostí (výzvou) příslušného ministerstva k zaplacení konkrétně
vyčíslené náhrady dle § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. mohl vést k
nepřípustnému posunutí počátku promlčecí doby na zaplacení náhrady na prakticky
neomezenou dobu (záviselo-li by na tom, kdy a zda vůbec příslušné ministerstvo
na pokladě obdržených podkladů dle dohody o vydání věci vyzve oprávněné osoby k
plnění). I právo ministerstva (věřitele) vyzvat oprávněnou osobu (dlužníka) k
poskytnutí peněžité náhrady (a dovršit tak hmotněprávní předpoklady vzniku
nároku), výslovně zakotvené zákonem, je totiž samostatným majetkovým právem
(nelze je zaměňovat s právem na poskytnutí plnění) a jako takové rovněž
(samostatně) podléhá promlčení (§ 100, § 101 obč. zák.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je přitom v rozporu i s právním názorem,
jenž Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, č.
j. 28 Cdo 1659/2003-242, jímž předchozí rozsudek odvolacího soudu (ze dne 18.
3. 2003, č. j. 23 Co 90/2003-230) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v
němž byl dovolacím soudem vyslovený právní názor pro odvolací soud závazný
(srov. § 243g odst. 1 větu první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu je vždy založen
na skutkovém základu věci, jak byl zjištěn v době rozhodování odvolacím soudem;
vázanost soudů nižších stupňů právním názorem dovolacího soudu zajisté platí
jen za předpokladu, že se po zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
(popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně) nezmění skutkový stav natolik,
že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková
zjištění a na nový skutkový závěr o věci (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004). V posuzované
věci ovšem ke změně skutkového stavu po zrušení předchozího rozhodnutí
odvolacího soudu v dalším řízení nedošlo a jiným (změněným) skutkovým stavem
odvolací soud ani neargumentuje.
Byl-li jako nesprávný Nejvyšším soudem odmítnut závěr soudů nižších stupňů, že
právo na poskytnutí peněžité náhrady nelze přiznat z důvodu jeho promlčení,
není tím zajisté nikterak předurčen výsledek tohoto řízení, tedy konečné
rozhodnutí v něm vydané, pro něž bude významné i řešení otázek dalších, které
odvolací soud – veden nesprávným právním posouzením v otázce promlčení
uplatněného práva – dovoláním napadeným rozhodnutím již neřešil. Vedle otázek
týkajících samotného vzniku práva na peněžitou náhradu, případně její výše,
může být významné i to, zda tomuto právu korelující povinnost oprávněné osoby
vskutku přešla na žalované, případně v jakém rozsahu, event. zda požadavek na
poskytnutí peněžité náhrady, uplatňovaný vůči žalovaným, kteří nejsou původními
oprávněnými osobami, není – i se zřetelem na další okolnosti posuzovaného
případu – v kolizi s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn) a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které
byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
(i soud prvního stupně) v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1
o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu