USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s.,
IČ 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní
podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v
likvidaci, IČ 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené
Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za
účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 190/2013, o dovoláních obou účastníků řízení
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2018, č. j. 8
Co 69/2018-154, t a k t o :
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze
dne 14. 11. 2017, č. j. 12 C 190/2013-122, potvrzen v té části výroku I., jíž
byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 40063/2012-MZE-13312,
sp. zn. 9RM28806/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze
dne 21. 2. 2013, č. j. 3345/2013-MZE-12151, výrokem, dle něhož se na pozemek
parc. č. XY v katastrálním území XY nevztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“); ve zbývající části byl pak výrok I. prvostupňového rozsudku
změněn tak, že se vyhovuje žalobě v části o nahrazení výše uvedených správních
rozhodnutí výrokem, dle kterého se režim zákona o půdě nevztahuje na pozemek
parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně i řízení
odvolacího (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobkyně brojila vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
prvostupňový rozsudek potvrzen. Předestřela otázku, zda dle právní úpravy
účinné k 24. 6. 1991 (při posouzení, zda se na pozemek vztahují účinky
ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě) bylo lze mít za součást zemědělského
půdního fondu pozemek, jenž dle svého účelového vymezení bezprostředně
nesloužil zemědělské výrobě a byl formálně označen jako manipulační plocha,
aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu
„nepostradatelnost“ (viz § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992, dále jen – „zákon č.
53/1966 Sb.“). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od
rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
906/2000, sp. zn. 23 Cdo 4292/2015, sp. zn. 23 Cdo 4292/2015 a sp. zn. 22 Cdo
1886/2005. Kladla taktéž otázku, zda pozemek, který je formálně označen jako
manipulační plocha, vůbec lze považovat za nepostradatelný pro zemědělskou
výrobu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb.
Česká republika – Státní pozemkový úřad brojila vůči té části výroku I.
rozsudku, jíž byl prvostupňový rozsudek změněn, a vůči nákladovému výroku II.
rozsudku odvolacího soudu. Předložila otázku, zda pozemek, který (ač odňat ze
zemědělského půdního fondu) funkčně souvisí – coby zpevněná asfaltová plocha –
s hospodářskou stavbou, lze podřídit režimu zákona o půdě za užití ustanovení §
1 odst. 1 písm. c) této zákonné normy a zda v takovém případě je právně
relevantní naplnění zákonných znaků příslušnosti pozemku do zemědělského
půdního fondu. Mínila, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Obě dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Na vyřešení žalobkyní předestřené otázky, zda za součást zemědělského půdního
fondu lze označit pozemek, jenž dle svého účelového vymezení bezprostředně
nesloužil zemědělské výrobě a byl formálně označen jako manipulační plocha,
aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu
„nepostradatelnost“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb.,
přitom rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když ten se otázkou
nepostradatelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY pro zemědělskou
výrobu zabýval právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu,
dospěv v souladu s interpretovaným zákonným ustanovením k závěru, že coby
součást provozovaného areálu živočišné výroby v XY byl k rozhodnému dni (24. 6.
1991) pro zemědělskou výrobu skutečně nepostradatelný. Odvolacím soudem
učiněnou úvahu přitom nelze považovat za nikterak nepřiměřenou. Závěr o
přináležitosti pozemku do zemědělského půdního fondu se pak v závislosti na
individuálních skutkových zjištěních té které věci evidentně může prosadit i
bez ohledu na formální (evidenční) označení druhu pozemku; viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, vyhlášený v
skutkově obdobné věci týchž účastníků řízení, dle něhož pro posouzení, zda
pozemek k 24. 6. 1991 tvořil součást zemědělského půdního fondu, mohl být
rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho užívání),
odporující případně i jeho stavu evidenčnímu. Evidenční označení posuzovaného
pozemku jako manipulační plocha tedy nikterak nebránilo tomu, aby byl ve smyslu
interpretované právní úpravy považován za součást zemědělského půdního fondu.
Ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. pro zařazení pozemku do
zemědělského půdního fondu ostatně ani nevyžadovalo, aby bezprostředně sloužil
zemědělské výrobě.
Prostřednictvím polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že pozemek parc. č.
XY v katastrálním území XY, formálně označený jako manipulační plocha, byl k
rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelným, nadto žalobkyně
rozporuje zjištěný skutkový stav, jímž je však dovolací soud dle účinné
procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016,
dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16,
bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti –
posuzováno podle obsahu dovolání – tím zpochybňuje skutkové závěry, neboť svými
výtkami brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1.
2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.
a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li žalobkyně vposledku, že ji v řízení netížilo břemeno tvrzení a
břemeno důkazní stran faktického způsobu využívání předmětného pozemku k 24. 6.
1991, dlužno dodat, že v projednávané věci nebyla žaloba zamítnuta proto, že by
snad žalobkyně stran rozhodných skutečností neunesla důkazní břemeno, nýbrž na
základě provedenými důkazy zjištěného skutkového stavu (viz skutkový závěr
odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY k 24. 6. 1991
tvořil součást provozovaného areálu živočišné výroby v XY). Na vyřešení otázky
rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení tudíž vzdor nadbytečně
(toliko akademicky) vysloveným úvahám o tom, koho by snad takové břímě v řízení
mohlo zatěžovat, rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezáviselo.
Na vyřešení otázky předestřené Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem,
zda pozemek, který (ač odňat ze zemědělského půdního fondu) funkčně souvisí –
coby zpevněná asfaltová plocha – s hospodářskou stavbou, lze podřídit režimu
zákona o půdě za užití ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, pak
rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí, neboť ten uvedenou otázku,
nastolenou až v dovolacím řízení, neřešil, když se, jsa veden zásadou
projednací, a vycházeje tak z tvrzení účastníků řízení a okolností, jež vyšly
za řízení najevo, zabýval toliko tím, zda pozemek parc. č. XY v katastrálním
území XY jest podřídit režimu zákona o půdě, jakožto pozemek přináležející
zemědělskému půdnímu fondu (za užití ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o
půdě).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci předpoklady
přípustnosti podaných dovolání zjevně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li Česká republika – Státní pozemkový úřad rozhodnutí odvolacího soudu i
ve výroku o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné
se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání obou účastníků řízení
byla odmítnuta.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu