28 Cdo 431/2021-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. T., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Terezou Kocourkovou, B. A., advokátkou se sídlem v
Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1) J. R., nar. XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na
Bělidle 2/830, a 2) V. R., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavou
Baudišovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1269/15, o zaplacení 1 175
000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 232/2012, o
dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
června 2020, č. j. 23 Co 44/2020-451, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 23 Co 44/2020-451, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud
prvního stupně“) ze dne 12. 2. 2019, č. j. 5 C 232/2012-345, potvrdil ve výroku
I., jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1 005
386 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladových výrocích
III. a IV. (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním
nenapadeným výrokem II. přitom soud prvního stupně žalobu v části o zaplacení
dalších 169 614 Kč zamítl. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1). Předestřel otázku, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení (a od toho se
odvíjejícímu počátku běhu subjektivní promlčecí doby, v níž mělo být právo na
vydání bezdůvodného obohacení uplatněno u soudu) představovaného částkou 1 175
000 Kč poukázanou žalobcem žalovaným za účelem uvažované koupě nemovitostí v
jejich vlastnictví (rodinný dům se stavebním pozemkem a zahradou) nedošlo již
okamžikem, kdy žalobce ztratil o koupi zájem a přijal (dne 8. 6. 2010) od
žalovaných zmocnění k prodeji nemovitostí třetí osobě. Měl za to, že odvolací
soud, akcentuje okamžik, kdy byla plná moc k prodeji nemovitostí žalovanou 2)
vypovězena (15. 2. 2012), uvedenou otázku vyřešil odchylně od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99. Vytýkal rovněž
porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy písemné vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu neodpovídá jeho vyhlášenému znění. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“. Posuzované právní vztahy se řídí ustanovením § 451 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo dříve, než nabyl účinnosti zákon
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je aplikovanou právní
úpravou stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a
objektivní (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají,
běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a
to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně
uplynula alespoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze
právo přiznat. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby
(§ 107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení
došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1
obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně
dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej
získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní
pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo
3003/99, ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Ustálená judikatura dovolacího soudu dále formulovala a odůvodnila závěr, dle
kterého bezdůvodné obohacení může nastat i v případě oprávněného předpokladu,
že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však
posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že
důvod plnění odpadl, je pak založen i v situaci, kdy prodávající vlastník
odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé,
že příslib nebude uskutečněn (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný pod č. 66/1998 v časopise Soudní
judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, odkazovaný dovolatelem, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007). Byla-li
právním důvodem plnění zamýšlená koupě nemovitosti podle smlouvy o budoucí
smlouvě o převodu vlastnictví, tak záloha – bez ohledu na platnost smlouvy –
zůstává důvodnou platbou až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že předpokládaná
smlouva nebude uzavřena, jinak řečeno, do okamžiku, v němž byl vytvořen takový
stav, z něhož bylo seznatelné, že kupní smlouva realizována nebude. Teprve
tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává
bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně
odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 93/2017). Subjektivní
promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) se přitom počítá od okamžiku, kdy se
ochuzený (uvažovaný kupující) dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib
budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib již nebude
realizován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
12. 2008, sp. zn. 33 Odo
1453/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo
538/2004, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007, či ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019). Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že důvodem ponechání si
žalobcem poukázané částky 1 175 000 Kč žalovanými byl neformální (ústní)
příslib budoucího převodu nemovitostí na žalobce, ze kterého definitivně sešlo
teprve okamžikem, kdy žalovaná 2) vypověděla žalobci plnou moc zmocňující jej k
prodeji nemovitostí (15. 2. 2012) – až do tohoto okamžiku trval dle skutkových
závěrů soudů nižšího stupně zájem žalobce o koupi nemovitostí s tím, že jeho
nárok na vrácení vyplacených peněžních prostředků měl (mohl) být případně
uspokojen též z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí třetí osobě – uzavřel,
že ke vzniku bezdůvodného obohacení (v důsledku odpadnutí právního důvodu
plnění) došlo teprve v uvedeném okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že předpokládaná
kupní smlouva uzavřena nebude, nikterak se tím od výše citované judikatury
neodchýlil. Judikatuře se přitom nezpronevěřil ani svými konkluzemi o tom, že
nárok žalobce na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení (uplatněný u soudu dne
11. 10. 2012 – § 112 obč. zák.) promlčen není (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.). Zpochybňuje-li pak dovolatel zjištění odvolacího soudu o okamžiku, k němuž se
žalobce dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení (předestíraje od závěrů soudů
nižšího stupně odlišnou skutkovou verzi – že z koupě nemovitostí žalobcem sešlo
již ke dni 8. 6. 2010, kdy mu byla žalovanými udělena plná moc k případnému
prodeji nemovitostí třetí osobě), představuje jeho polemika evidentně kritiku
konkluzí skutkových a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými
závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012
například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není
ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových
námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze. Vytýká-li dovolatel konečně, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,
neodpovídá-li písemné vyhotovení napadeného rozsudku znění vyhlášenému při
soudním jednání konaném dne 2. 6. 2020, dlužno předně uvést, že prostřednictvím
této své námitky poukazuje na vadu řízení. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší
soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst.
3
o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání
usuzovat nelze. Výtka dovolatele ostatně postrádá relevanci, neboť v písemném
vyhotovení rozsudku byla v souladu s § 164 o. s. ř. pouze opravena početní
chyba (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 23 Co
44/2020-461). Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše
uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání
jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněný pod č. 154/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu); více se jím proto
nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání
nevyjádřil, během dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady dle obsahu
spisu nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.