28 Cdo 4910/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobce Ing. P. P., B. n.
L.-S. B., zastoupeného JUDr. Radkou Kubešovou, advokátkou se sídlem v Lázních
Toušeň, Ve Dvoře 70, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Domažlice,
IČ: 00040088, se sídlem v Domažlicích, Masarykova 486, zastoupenému JUDr.
Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, o zaplacení
částky 69 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod
sp. zn. 3 C 148/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 10. července 2014, č. j. 61 Co 111/2014-65, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2014, č. j. 61 Co
111/2014-65, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení spočívající v platbách
hrazených žalobcem žalovanému bytovému družstvu. Žalobce se od 7. 9. 2009 měl
stát členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, a to na základě
dohody o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, kterou mělo být
zároveň ukončeno původní členství a nájemní vztah k bytu P. J. Žalobce současně
poskytl byt P. J. do podnájmu, za což mu platila předepsané úhrady a nájemné. P. J. uzavřela smlouvu o půjčce se společností 1. faktorská s. r. o. [jejímž
jednatelem byl žalobce], přičemž žalobce na sebe převzal ručitelský závazek z
této smlouvy. Převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu měla být
zajištěna pohledávka žalobce pro případ, že bude na základě ručitelského
závazku povinen uhradit za P. J. její závazek vůči věřiteli. Krajský soud v
Plzni usnesením ze dne 18. 4. 2013, č. j. 44 Cm 178/2010-87, určil, že členkou
bytového družstva je P. J. a že dohoda o zajišťovacím převodu práv je neplatná. V důsledku toho se žalobce nikdy nestal členem bytového družstva, žalovanému
plnil na základě neplatné nájemní smlouvy, a proto se domáhal vydání
bezdůvodného obohacení. Tvrdil přitom, že byt nikdy fakticky neužíval. Nezpochybňoval, že v období let 2009–2013 obdržel od P. J. platby ve výši 87
468 Kč na základě podnájemní smlouvy, tato je však rovněž neplatná a strany
jsou povinny vrátit si vše, co si na základě neplatných úkonů poskytly. Žalovaný vznesl námitku promlčení tvrzeného nároku. Soud uzavřel, že nejde o
úmyslné bezdůvodné obohacení, a v důsledku plynutí objektivní promlčecí lhůty
jsou promlčeny částky za rok 2009 a leden až srpen 2010, s rozdílem na
nedoplatcích a přeplatku tedy dohromady 24 325 Kč. Ohledně této částky žalobu
zamítl a žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobci částku 69 217 Kč s
příslušenstvím. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. července 2014, č. j. 61 Co
111/2014-65, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části,
tj. ve výrocích I. a III., a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Pokud byl převod
členství v bytovém družstvu z Pavlíny Jelínkové na žalobce proveden neplatně, v
důsledku čehož je neplatná i nájemní smlouva, na základě které žalobce hradil
nájemné bytovému družstvu, má takto poskytnuté plnění povahu bezdůvodného
obohacení. Vztah z bezdůvodného obohacení je objektivního charakteru, není
proto významná námitka žalovaného, že nijak nezapříčinil jeho vznik, a nelze
aplikovat ani § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“). V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení
pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že
pronajatou věc užíval. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit
inkasované platby nájemného, nájemce není schopen obohacení získané užíváním
vrátit. Je proto povinen poskytnout za ně peněžitou náhradu, a to ve výši
částky obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla
formou nájmu.
Spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné
smlouvy, věcná legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy bez ohledu
na to, zda se v souvislosti s předmětným plněním obohatil i někdo jiný. Majetkový prospěch nájemce nelze vázat výhradně na skutečnost, zda předmět
nájmu skutečně užíval, protože majetkovou hodnotu má samo užívací právo, které
je na základě nájemní smlouvy přenecháváno. Nicméně žalobce realizoval
majetkovou hodnotu užívacího práva tím, že byt přenechal do podnájmu Pavlíně
Jelínkové, která mu za užívání bytu hradila nájemné. Soud prvního stupně se
neřídil uvedenými právními závěry vyplývajícími z judikatury, když spatřoval
bezdůvodné obohacení toliko v inkasu plateb nájemného ze strany bytového
družstva a pominul poskytnutí užívacího práva k bytu jako majetkovou hodnotu. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby
poučil žalobce o právním náhledu na posuzovaný nárok, a aby žalobce vyzval k
vyčíslení bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu uvedených vzájemně
plněných hodnot, domnívá-li se, že inkaso plateb za nájemné přesahovalo
obvyklou hladinu nájemného.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze skutečnosti, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena otázka vzniku bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy k
družstevnímu bytu uzavřené za účelem zajištění peněžité pohledávky. Odvolací
soud nesprávně dovodil, že na straně dovolatele vzniklo bezdůvodné obohacení na
úkor žalovaného. Pominul složitost a specifičnost závazkových právních vztahů,
kdy se jednalo o nájem družstevního bytu a úmyslem smluvních stran nebylo
realizovat užívací právo k bytu, nýbrž výlučně zajištění peněžité pohledávky. O
tom svědčí i podnájemní smlouva uzavřená dovolatelem s původní členkou bytového
družstva P. J., na základě které mohla nadále bez omezení užívat byt právě ona.
Dovolatel považoval za absurdní, aby žalovanému náleželo jak nájemné od P. J.,
tak i peněžitá náhrada z jeho strany. Odvolací soud dále nesprávně aplikoval
názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, podle
kterého se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje ten, kdo věc užívá, ale
ten, kdo předmět nájmu za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. V tom
případě by se dovolatel obohatil na úkor P. J., neboť pouze ona a dovolatel
byli účastníky neplatné podnájemní smlouvy. Podobně by mohlo být aplikováno i
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3888/2009. Dovolatel namítá, že
předmětnou nájemní smlouvu nelze posuzovat izolovaně, ale v návaznosti na
zajišťovací převod členských práv a povinností náležejících k členskému podílu
v bytovém družstvu. Vznesl rovněž otázku vzájemné restituční povinnosti
účastníků neplatné nájemní smlouvy za situace, kdy pronajímatel nepřenechal
nájemci byt do užívání a neumožnil mu přístup do něj předáním klíčů, čímž
nesplnil svou povinnost poskytnout plnění nájemci.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, je povinen obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je
bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 obč. zák. se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat
tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán,
zjistit, musí být vydán státu. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouvy neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Dovolatel zdůrazňuje specifičnost a složitost právních vztahů mezi ním,
žalovaným bytovým družstvem, P. J. a společností 1. faktorská s. r. o. Dovolací
soud však předně připomíná, že předmětem projednávané věci je toliko posouzení
vzniku, případně výše, bezdůvodného obohacení v souvislosti s nájemním vztahem
mezi dovolatelem a bytovým družstvem vzniklým v důsledku neplatné nájemní
smlouvy. Skutečnost, zda bezdůvodné obohacení vzniklo z nájemní smlouvy k
družstevnímu či nedružstevnímu bytu, není v této souvislosti významná,
podstatné je, že se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce dovolatele, že uzavřením nájemní smlouvy
její účastníci nesledovali cíl stanovený v § 685 obč. zák., kterým je
přenechání bytu do užívání nájemci, nýbrž zajištění případné pohledávky
dovolatele vůči P. J. Tento argument by mohl vést k závěru o obcházení zákona,
přičemž na tomto místě dovolací soud poukazuje na zásadu, že nikdo se nemůže
dovolávat vlastní nepoctivosti [nemo turpitudinem suam allegans auditur] (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2342/2004). Obcházení zákona neboli jednání in fraudem legis je judikaturou obecně chápáno
jako postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl
výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 31/05). Jinými slovy jde o
situaci, kdy právní úkon sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným
zákazem, avšak svými účinky zákonu a jeho smyslu odporuje (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1934/2008). Bylo-li
úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku,
jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva absolutně neplatným
právním úkonem podle § 39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, popř. jeho
obcházení (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 29
Cdo 4211/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22
Cdo 505/2002). Dovolatel se tedy nemůže úspěšně domáhat toho, aby byla nájemní
smlouva posuzována podle toho, s jakým úmyslem ji účastníci uzavírali, když
tento byl odlišný od účelu sledovaného zákonem. Obcházení zákona by v takovém
případě bylo pouze dalším důvodem pro konstatování neplatnosti této, již z
jiného důvodu neplatné, smlouvy. Co se týče podstaty dovolání, dovolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1723/2013, v němž se zabýval
případem, kdy se dovolatelka domáhala dvojího plnění za užívání téhož pozemku
za stejné období. Nejvyšší soud konstatoval, že přenechala-li dovolatelka
smluvně své užívací oprávnění k předmětným pozemkům jako celku za úplatu třetí
osobě, pozbyla tím možnosti je realizovat odlišným způsobem, a nabývat tak
prospěchu mimo rámec daného smluvního ujednání. Nemohla-li po dobu trvání
podnájemní smlouvy nabývat dalšího majetkového prospěchu užíváním pozemků,
nemohla se na její úkor obohatit ani žalovaná, jež zde měla umístěny stavby. Dovolatelka se v oné kauze v podstatě domáhala podruhé plnění vyplývajícího z
téže skutečnosti – byla v rozhodné době nájemkyní předmětných pozemků, jež byly
užívány jinou osobou. Stejně jako by vedle sebe v zásadě nemohly obstát dvě
nájemní (případně i dvě podnájemní) smlouvy na tutéž věc ve shodném období,
nemohou zde vedle sebe obstát ani nárok na plnění ze smlouvy podnájemní a nárok
na vydání bezdůvodného obohacení dovozovaný z užívání téže věci v tomtéž
období, neboť stále se jedná pouze o jedno užívací oprávnění nájemce, jehož
přenechání další osobě již bylo finančně vykompenzováno v rámci podnájemního
vztahu. Navzdory určitým skutkovým odlišnostem lze i v nyní projednávané věci aplikovat
obecně platnou tezi, že přenechá-li vlastník platně užívací oprávnění jinému,
nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě, jež užívací právo
fakticky konzumovala (na základě neplatné smlouvy). V kontextu nyní
projednávané věci to znamená, že umožnilo-li žalované bytové družstvo užívat
věc jinému subjektu – P. J., nesvědčí mu nadále tato složka vlastnického práva
a dovolatel, jenž dané právo vykonával, nezískával prospěch na úkor bytového
družstva, ale na úkor osoby, jíž bylo příslušné oprávnění přenecháno. Na tom
nic nezměnila ani skutečnost, že účastníci jednali ve smyslu neplatné smlouvy,
kterou bylo (mělo být) nájemní právo převedeno na žalobce. Dovolatel se tedy
nemohl obohatit na úkor žalovaného bytového družstva, neboť bytovému družstvu
náležela úhrada nájmu a souvisejících poplatků od Pavlíny Jelínkové, jejíž
nájemní právo po celou dobu trvalo. Vůči předmětnému bytu totiž existuje jediné
užívací právo, za něž bytovému družstvu nemůže náležet dvojí plnění jak ze
strany Pavlíny Jelínkové z titulu nájmu, tak plnění ze strany dovolatele z
titulu bezdůvodného obohacení. Obdobně v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, sp. zn.
28 Cdo 2932/2010, se Nejvyšší
soud zabýval otázkou, zda užíváním nebytových prostor na základě nájemní
smlouvy uzavřené s osobou oprávněnou z věcného břemene doživotního užívání
mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení uživatele na úkor vlastníka (žalobce). Nejvyšší soud konstatoval, že vlastník nemovitosti po dobu trvání věcného
břemene užívání nemůže nemovitost, k níž se věcné břemeno vztahuje, přenechat
do užívání jiné osobě, a právo nabývat majetkový prospěch spočívající v užívání
nemovitosti po tuto dobu přísluší pouze oprávněnému z věcného břemene. Současně
je třeba zdůraznit, že neumožňovala-li smlouva o zřízení věcného břemene
oprávněnému smluvně přenechat nebytové prostory další osobě, nepostačuje tato
skutečnost k tomu, aby bylo možno konstatovat vznik bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného na úkor vlastníka nemovitosti, neboť svědčilo-li užívací
právo oprávněnému z věcného břemene, jenž je smluvně přenechal dovolateli, pak
neplatnost této smlouvy v souladu s § 457 obč. zák. zakládá vzájemnou
restituční povinnost pouze mezi stranami této smlouvy, a nikoliv ve vztahu k
třetí osobě tzn. vlastníku nemovitosti. Nejvyšší soud uzavřel, že na straně
žalovaného nemohlo dojít užíváním místností ke vzniku bezdůvodného obohacení na
úkor vlastníka nemovitosti po dobu, kdy on sám nebyl oprávněn užívat předmětné
prostory. Přiměřenou aplikací závěrů vyplývajících z citovaného rozsudku na nyní
projednávanou věc lze opět dospět k závěru, že na straně dovolatele nemohlo
dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalovaného bytového družstva po
dobu, kdy žalované bytové družstvo samo nemělo právo předmětný byt užívat,
neboť nájemkyní bytu byla po celou dobu P. J. Dovolací soud proto dal
dovolateli za pravdu v námitce, že v souvislosti s bezdůvodným obohacením
vyplývajícím z plnění z neplatné nájemní smlouvy s bytovým družstvem se
neobohatil na úkor žalovaného. Dovolací soud proto konstatoval, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Dovolací soud pro úplnost dodává, že využití závěrů vyplývajících z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3888/2009, je vyloučeno z
důvodu skutkových odlišností případu. Nyní projednávaný případ je totiž
specifický v tom, že skutečná nájemkyně družstevního bytu byla zároveň osobou,
jíž dal dovolatel byt neplatně do podnájmu. Naproti tomu ve věci sp. zn. 28 Cdo
3888/2009 se jednalo o situaci, kdy nájemce a člen družstva byl v pozici
podpronajímatele. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). O
dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst.