28 Cdo 546/2025-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. R., zastoupené Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 583/2, proti žalované N.Z.nami s.r.o., IČ 067 08 439, se sídlem v Ohrobci, Ořechová 309, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, o 222.857 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 46/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2024, č. j. 103 Co 31/2024-359, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 36 C 46/2023-253, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 111.428,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Z poloviny tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala shora uvedené částky představující bezdůvodné obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou na nemovitosti (domě č. p. XY, nacházejícím se na pozemku parc.
č. XY v obci XY – dále jen „dům č. p. XY“), již dle záznamu v katastru nemovitostí spoluvlastní žalobkyně a žalovaná, každá s podílem o velikosti ideální ?. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že dům nemá shodný vlastnický režim s pozemkem pod ním, pročež vzdor údaji v katastru nemovitostí není jeho součástí (§ 3054 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Dům č. p. XY byl vystavěn za trvání manželství žalobkyně a J.
R. a spoluvlastnický podíl na něm evidovaný jako majetek žalobkyně je součástí nevypořádaného společného jmění manželů. Žalovaná svůj spoluvlastnický podíl na úkor žalobkyně nadužívala dle skutkových zjištění soudu tím, že v období od 25. 2. 2022 do 31. 1. 2023 umožnila pěti státním příslušníkům Ukrajiny užívání domu č. p. XY. Okresní soud uzavřel, že ve sporu aktivně věcně legitimované žalobkyni v zásadě svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětu jejího vlastnictví bez právního důvodu ve smyslu § 2991 o.
z. Dohodu původních spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí, jíž se žalovaná dovolávala, považoval za zaniklou v důsledku prodeje spoluvlastnického podílu bývalého manžela žalobkyně J. R. v exekuční dražbě právní předchůdkyni žalované. Žalované tudíž nesvědčí žádný právní titul k neomezenému nakládání s domem č. p. XY. Výši bezdůvodného obohacení okresní soud stanovil na základě podkladů předložených žalobkyní. S ohledem na specifické okolnosti sporu (dům byl přenechán osobám prchajícím před válkou, žalobkyně dům dlouhodobě neužívala a bydlení měla zajištěno jinde) přistoupil soud k aplikaci § 2 odst. 3 o.
z. a s využitím korektivu dobrých mravů žalobkyni nepřiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětu jejího vlastnictví po dobu 6 měsíců, jež považoval za přiměřenou k tomu, aby si uživatelé domu našli jiné bydlení, popřípadě bylo dosaženo dohody spoluvlastníků o užívání domu. Odmítaje námitku započtení ze strany žalované pro nezpůsobilost pohledávky, žalobě z poloviny vyhověl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 103 Co 31/2024-359, k odvolání obou účastnic rozhodnutí okresního soudu ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i v částce 111.428,50 Kč s příslušenstvím (výrok
I), ve výroku II je potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Odvolací soud zrekapituloval skutková zjištění okresního soudu, jimž přisvědčil. Připomněl, že obecně platí, že užívá- li spoluvlastník společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu k tomu svědčil řádný právní titul (například dohoda spoluvlastníků, soudní rozhodnutí), jde o protiprávní užití cizí hodnoty a z užívání vyloučenému spoluvlastníku vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.
z. V nyní souzené kauze však nelze odhlížet od skutečností zjištěných správně již soudem prvního stupně, že předmětný dům č. p. 303 byl postaven za trvání manželství žalobkyně a Ing. Jiřího Rezka, přičemž se jako samostatná nemovitá věc stal součástí jejich společného jmění manželů. Jeden ze spoluvlastnických podílů o velikosti ideální ? byl předmětem exekuční dražby a následně se stal majetkem žalované, zatímco druhý (totožného rozsahu) zůstal ve společném jmění manželů a je předmětem jeho vypořádání.
Ohledně druhého jmenovaného spoluvlastnického podílu shledal krajský soud rozhodnou dohodu, již žalobkyně se svým bývalým manželem uzavřela dne 15. 2. 2016 a jejímž obsahem bylo mimo jiné ujednání o správě společné věci mezi manželi ve smyslu § 713 odst. 1 o. z. (dále též jen „dohoda z roku 2016“). Podle něho žalobkyně výlučně užívala dům č. p. XY, zatímco její bývalý manžel dům č. p. XY. Platí-li i nadále řečená dohoda a J. R., jemuž dle ní svědčí právo ke správě společné věci – podílu na domu č. p.
XY, s ubytováním třetích osob souhlasil, není žalobkyně k podání žaloby aktivně věcně legitimovaná. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3569/2020, uzavřel, že umožní-li jeden z manželů užívání věci ve společném jmění manželů třetí osobě, není opomenutý manžel oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení třetí osobou. Pro uvedené shledal žalobu neopodstatněnou v celém rozsahu.
3. Rozsudek krajského soudu napadá dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor s konkrétně jmenovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že by dohoda z roku 2016 sjednaná mezi ní a jejím bývalým manželem představovala dohodu o správě společné věci mezi manželi ve smyslu § 713 odst. 1 o. z., eventuálně dohodu o nakládání se společnou věcí podílových spoluvlastníků. Odvolací soud dle ní daný projev vůle nesprávně (v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2126/2018) vyložil. I pro případ, že by kdy taková dohoda byla sjednána, namítá, že by nutně v důsledku změny poměrů spočívající v odlišném okruhu spoluvlastníků zanikla (žalovaná je již v pořadí druhým novým subjektem daného spoluvlastnického vztahu, přičemž její právní předchůdkyně svůj podíl nabyla originárně ve veřejné dražbě). V souvislosti s řečeným odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 a sp. zn. 22 Cdo 277/2005. Spoluvlastníkem domu č. p. XY již není bývalý manžel žalobkyně, tudíž není namístě ze zmíněné dohody dovozovat jakékoliv konsekvence. Nadto se nemůže jednat o běžnou správu věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3286/2020). Z opatrnosti dovolatelka namítá relativní neplatnost jakéhokoliv právního jednání J. R. poskytujícího dům č. p. XY do užívání třetím osobám. Má za to, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu o absenci její aktivní věcné legitimace ve sporu, domáhá-li se ochrany vůči třetí osobě (žalované) za neoprávněné užívání věci v bezpodílovém spoluvlastnictví ve prospěch doposud nevypořádaného společného jmění manželů. K podání takové žaloby je ve smyslu citované judikatury dovolacího soudu oprávněn každý z manželů. Judikaturu odkazovanou odvolacím soudem považuje za nepřípadnou a její závěry za neaplikovatelné na danou kauzu. Dodává, že přinejmenším ve vztahu k užívání pozemku, na němž se předmětný dům nachází, je k podání žaloby legitimována.
4. K argumentaci odvolacího soudu vyslovené „nad rámec“ v bodech 37 a 38 odůvodnění jeho rozhodnutí uvádí, že i v případě, že by dříve existovala dohoda o užívání domu mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem, pozbyla by tato svých účinků originárním nabytím spoluvlastnického podílu právní předchůdkyní žalované (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 850/2005). Z důvodů potvrzení zamítavé části rozsudku okresního soudu odvolacím soudem brojí konečně též proti moderaci jí uplatněného práva ze strany soudu prvního stupně. Rozporuje samu aplikaci korektivu dobrých mravů v nynější věci a současně namítá, že ve smyslu konstantní judikatury jím lze posuzovat pouze základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv upravovat jeho výši (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2168/2014).
5. Vzhledem ke shora vylíčenému žalobkyně navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, stejně jako zrušení rozsudku okresního soudu ve výrocích II i III a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání ovšem přípustným shledat nelze.
11. Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi přijal a odůvodnil závěr, podle kterého umožní-li jeden z manželů užívání věci ve společném jmění manželů třetí osobě, není opomenutý manžel oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení třetí osobou (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3569/2020). Vzdor dovolatelčině mínění se v citované věci jednalo o věcně obdobný případ výlučného užívání předmětu doposud nevypořádaného společného jmění jedním z manželů, jenž jej z vlastní vůle přenechal do užívání třetí osobě.
12. V nyní projednávané věci odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na úsudku, že podíl na domu č. p. XY je součástí doposud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela, přičemž ve vztahu k podílu stále platí dohoda uzavřená mezi nimi v roce 2016 týkající se způsobu užívání předmětné nemovitosti. Žalobkyně pak primárně brojí proti závěru odvolacího soudu o existenci a konkrétním obsahu řečené dohody. K těmto jejím argumentům jeví se případným předeslat, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o zjištění skutkové; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či jeho usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1032/2016). Polemizuje-li tedy dovolatelka s úsudky soudů o obsahu dohody, dle níž byl dům č. p. XY užíván R., zatímco dům č. p. 17 žalobkyní, nese se její argumentace toliko v rovině kritiky skutkových zjištění (včetně námitek vůči rozsahu dispozičních oprávnění R. s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 277/2005). Ta ovšem dovolacímu přezkumu nepodléhají, pročež v jejich zpochybnění ani není možné spatřovat uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a mimořádný opravný prostředek v této části shledat přípustným (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nutno dodat, že přijímání rozporovaných závěrů o obsahu dohody manželů z roku 2016, tedy výklad dotčeného projevu vůle provedený soudy, nelze pokládat za nesouladný s dovolatelkou namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, neopomenul-li nalézací soud mimo jiné též skutečnou vůli a úmysl stran, zohledniv přitom zejména následné faktické chování žalobkyně a jejího manžela (viz bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
13. Samotný závěr o obsahu takové dohody, s nímž dovolatelka vyjadřuje zásadní nesouhlas, je pak konkluzí skutkovou, jak bylo poznamenáno shora. Uzavřel-li odvolací soud, že rozhodování o využití podílu na domě č. p. XY, jenž je součástí nevypořádaného společného jmění manželů, je determinováno zmiňovanou dohodou z roku 2016 přenechávající je v dispozici R., jeví se irelevantním další obrana dovolatelky prosazující potřebu jejího přivolení s přenecháním domu do užívání jiným osobám, respektive akcent na její trvalý nesouhlas se způsobem užívání nemovitosti.
14. Důvodnými nelze shledat ani námitky dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přihlédl-li k dohodě z roku 2016 i přes změnu v okruhu spoluvlastníků. Odvolací soud reflektoval prodej podílu na domu č. p. XY v exekuční dražbě i jeho následné nabytí žalovanou, ovšem uzavřel, že ve vztahu k podílu náležícímu do společného jmění manželů R. (jehož ochrany se žalobkyně domáhá, respektive za jehož užívání požaduje náhradu) řečená dohoda stále platí, neboť jej se zmíněné personální změny netýkaly. Dovolatelka v nastíněné části své argumentace vychází z nesprávné premisy, že R. již není spoluvlastníkem domu č. p. XY, opomíjejíc přitom jeho – v dovolání argumentačně nezpochybněnou – (spolu)vlastnickou účast coby manžela na podílu, jenž je součástí nevypořádaného společného jmění manželů. Závěr o tom, že rekapitulované dispozice neznamenají podstatnou změnu poměrů ve vztahu k podílu ve společném jmění manželů, jež by způsobila zánik dohody o způsobu jeho užívání, se pak nepříčí ani dovolatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, jenž se zabývá primárně otázkou nahrazení dohody spoluvlastníků soudem ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by se konkrétně vyslovoval k otázce, co je podstatnou změnou poměrů vedoucí k zániku dohody spoluvlastníků.
15. Obstojí-li tedy závěr odvolacího soudu, že na základě vzájemné dohody byl právě manžel dovolatelky oprávněn s domem č. p. XY, respektive s podílem na něm, jenž je součástí nevypořádaného společného jmění manželů, hospodařit, přičemž ze skutkových okolností sporu (viz zejména bod 32 odůvodnění naříkaného rozhodnutí) je zřejmé jeho svolení s ubytováním ukrajinských rodin, jeví se případnými i navazující konkluze krajského soudu stran nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně v nynějším řízení odpovídající shora citované judikatuře.
16. Nepřiléhavými se v popsaných souvislostech ukazují i odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, o něž dovolatelka opírá svůj argument, že se jako manželka má právo domáhat ochrany předmětu společného jmění manželů i sama, jednotlivě bez souhlasu manžela (žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002, nebo jeho usnesení ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1129/2009, a ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3914/2019). Rozpor se zmiňovanou tezí není namístě posuzovat, neodůvodnil-li odvolací soud svůj úsudek o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně nedostatkem svolení jejího bývalého manžela k podání žaloby, nýbrž faktem, že manžel, jemuž svědčilo oprávnění k dispozici s podílem (na základě dohody), s naříkaným způsobem jeho užívání souhlasil.
17. Irelevantními se jeví rovněž námitky relativní neplatnosti jednání Ing. Rezka, jež dovolatelka paušálně vznáší in eventum, poněvadž odvolací soud v napadeném rozhodnutí otázku případné smlouvy coby neplatného právního jednání, na základě něhož by žalované, potažmo na úkor společného jmění manželů, vznikalo bezdůvodné obohacení, neřešil. Nezávisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na předestřeném problému, nemůže mít jeho řešení vliv na správnost rozhodnutí ve věci, pročež ani v tomto směru nelze přípustnost projednávaného mimořádného opravného prostředku dovodit (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2181/2024, či ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4609/2018).
18. Přípustnost dovolání nemohou obdobně založit ani odkazy na judikaturu v závěru podání, jimiž žalobkyně upozorňuje na originární charakter nabytí věci v exekuční dražbě, jenž dle ní vylučuje vázanost žalované (coby nového vlastníka) dohodou manželů. Opomíjí přitom, že odvolací soud takovou konkluzi pro své rozhodnutí nepřijal a dohodu z roku 2016 považoval za rozhodnou toliko mezi bývalými manželi R. Povinnosti žalované z ní nikterak nedovozoval, ani ji s jejím podílem na domu č. p. XY nespojoval.
19. Konečně argumentací o vzniku bezdůvodného obohacení za užívání pozemku pod domem č. p. XY pak žalobkyně uplatňuje odlišný nárok, než který byl předmětem přezkoumávaného řízení o nadužívání spoluvlastnického podílu na domě č. p. XY žalovanou, pročež se jí Nejvyšší soud v tento moment blíže nezabýval.
20. Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu, postrádají významu též námitky dovolatelky vůči aplikaci korektivu dobrých mravů ze strany soudu prvního stupně.
21. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu