28 Cdo 2181/2024-1532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 125/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. května 2024, č. j. 15 Co 63/2024-1495, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.019,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 4 C 125/2020-1439, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní bezúplatnou smlouvu o převodu blíže specifikovaných pozemků (parc. č. XY a geometrickým plánem konkretizované části pozemku parc. č. XY, oboje zapsané na LV č. XY, v k. ú. XY, obec XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY) do vlastnictví žalobkyně (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud věc projednával znovu poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 11. 2021, č. j. 4 C 125/2020-1023, v zamítavé části týkající se mimo jiné též shora identifikovaných pozemků zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 3. 2022, č. j. 15 Co 27/2022-1099 (dovolání žalované proti posledně citovanému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, č. j. 28 Cdo 2042/2022-1158).
V nynějším řízení rozhodoval soud prvního stupně pod účinky závazného právního názoru odvolacího soudu už pouze o zmíněných pozemcích (v části bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 C 125/2020-1242). Ohledně výše restitučního nároku žalobkyně vycházel soud z již dříve předloženého znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., ze dne 16. 6. 2020, a z revizního znaleckého posudku zhotoveného společností Appraising Alpha – znalecký ústav s.
r. o., jakož i ze zjištění učiněných při výsleších znalce Rysky i zástupce znaleckého ústavu v restitučních řízeních týchž účastníků před Obvodními soudy pro Prahu 8 a Prahu 9 a Okresním soudem Brno-venkov. Na základě řečeného dospěl k závěru o hodnotě restitučního nároku žalobkyně, jehož doposud neuspokojená část nebude hodnotou vydaných náhradních pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, přečerpána. Z uvedeného důvodu zamítl i návrh žalované na výslech zástupce znaleckého ústavu. Nebyla-li od posledního rozhodnutí tvrzena ani prokazována změna ve skutkových okolnostech týkajících se vhodnosti náhradních pozemků, pokládal tyto za vhodné k vydání ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Vzhledem k vylíčenému okresní soud žalobkyni v jejím žádání vyhověl.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 15 Co 63/2024-1495, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil (výrok I), změnil nákladový výrok II rozsudku okresního soudu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Zopakoval, odkazuje přitom na své dřívější rozhodnutí ve věci, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu v daném sporu, že jsou bezpochyby naplněny podmínky pro postup podle § 11b zákona o půdě. Zjištěný skutkový stav
i jeho právní posouzení soudem prvního stupně považoval za úplné a přiléhavé, a to včetně stanovení výše restitučního nároku založené na závěrech znalců vycházejících mimo jiné z žalovanou naříkaného regulačního plánu. Odmítl a za účelové i procesně vadné označil námitky žalované vůči posudku znaleckého ústavu. Připomenul současně, že žalovaná v nynějším řízení nikdy nenavrhla provedení revizního znaleckého posudku, nýbrž akceptovala jeho zpracování v řízení před jiným soudem ve sporu týchž účastníků včetně výslechu znalce, což zároveň označil za procesně korektní postup.
Argumenty stran aplikace konkrétních srážek podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), odmítl jako irelevantní pro konečný výsledek ve věci. Ztotožnil se s v řízení doposud zastávanými a odůvodněnými závěry o vhodnosti předmětných pozemků k jejich vydání jako pozemků náhradních, nedošlo- li v mezidobí v tomto směru k žádnému posunu v rovině právní (judikatuře), ani skutkové.
S ohledem na řečené krajský soud, vytýkaje přitom žalované drzost a účelovost její procesní obrany, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc současně odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Jako otázku, jež měla být nalézacími soudy posouzena v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, artikuluje „aktivitu oprávněné osoby – předpoklady pro uspokojení restitučního nároku jiným než zákonem o půdě předvídaným způsobem“. Nesouhlasí s „přeceněním nároku žalobkyně“ a v této souvislosti předkládá jakožto doposud neřešenou otázku platnosti historických regulačních plánů pro jejich aplikaci při oceňování restitučního nároku. Po Nejvyšším soudu rovněž žádá judikatorní výklad pojmu stavební nesrostlost, stejně jako termínu nezpevněná komunikace ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž brojí proti závěru o nepoužití konkrétních srážek podle citované vyhlášky. Dále namítá vady v dokazování a nesouhlasí se způsobem hodnocení pro řízení rozhodných znaleckých posudků, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované například jeho rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 4318/2018. Konečně ve spojitosti s tím rozporuje i postup nalézacích soudů odkazujících v problematice znaleckých posudků a výpovědí znalců na odlišná soudní řízení (zejména řízení vedené u Okresního soudu Brno-venkov). Vzhledem k uvedenému navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
4. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně, navrhujíc je jako nepřípustné odmítnout, respektive zamítnout pro jeho nedůvodnost.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované přípustné není.
9. K v úvodu avizované otázce označené jako „aktivita oprávněné osoby – předpoklady pro uspokojení restitučního nároku jiným než zákonem o půdě předvídaným způsobem“ dovolatelka nerozvádí žádnou, natož relevantní právní argumentaci, a proto nelze ani uvažovat o její způsobilosti přivodit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Stran dovolatelkou rozporované hodnoty restitučního nároku žalobkyně jeví se případným připomenout Nejvyšším soudem konstantně přijímané a opakované závěry artikulované například v jeho usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015. Pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát. Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014). V judikatuře dovolacího soudu bylo dále objasněno, že při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016).
11. V intencích shora připomenutého pak nelze soudům v nynějším řízení ničeho vytknout. Rozporuje-li žalovaná jejich závěry o stavebním charakteru odňatých pozemků, míří svými námitkami toliko proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, jež ovšem s ohledem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení není možné přezkoumávat (k tomu z mnoha viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1272/2022). Nutno dodat, že ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., nelze způsobilým dovolacím důvodem úspěšně napadnout (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Namítá-li dovolatelka neplatnost zmíněného regulačního plánu, opomíjí, že soudy jsou v civilním soudním řízení oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce jejich správnosti (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, jakož i v něm citovanou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014).
12. Obdobné, tedy že se jedná o rozporování skutkových závěrů nalézacích soudů, lze ostatně uzavřít ve vztahu k nesouhlasu žalobkyně s převzetím znaleckých závěrů o charakteru odňatých pozemků, který neodůvodňuje aplikaci cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu též viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1233/2024). Přípustnost dovolání konečně nepřivodí ani další procesní námitky dovolatelky vůči znaleckému posudku znaleckého ústavu, jimiž brojí proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem, jak bylo shora předesláno, předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
13. Domáhá-li se pak žalovaná výkladu jednotlivých pojmů užitých v oceňovací vyhlášce (stavební nesrostlost a nezpevněná komunikace), nutno na její argumentaci reagovat tak, že na jí požadovaném výkladu řečených pojmů rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž uzavřel, že pro výsledek souzeného případu je irelevantní, aplikují-li se konkrétní cenové srážky, či nikoliv, neboť je na základě ostatních zjištění zjevné, že ani v případě žalovanou požadovaného snížení výše restitučního nároku žalobkyně by vydáním předmětných pozemků nebyl její restituční nárok přečerpán. Na výkladu oceňovacím předpisem užívaných obratů právní posouzení odvolacího soudu nezávisí, a tedy jím není správnost rozhodnutí ve věci ovlivněna, pročež ani v tomto směru nemůže být přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku založena (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018).
14. Odvolacímu soudu v aktuálně projednávané kauze konečně není ani možné vytýkat provinění vůči § 127 odst. 1 o. s. ř., a tudíž ani rozpor napadeného rozhodnutí s dovolatelkou jmenovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018. K žalovanou požadovanému výslechu znalce zhotovujícího revizní posudek došlo v řízeních totožných účastníků ohledně shodné sporné otázky – výše téhož restitučního nároku – před jinými nalézacími soudy, přičemž žalovaná mu byla přítomna, a stejně tak jí nebyla odepřena možnost se k němu vyjádřit, případně klást dotazy. Nikterak tak nebyla upozaděna její procesní práva, pročež obstojí přesvědčivě odůvodněný závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti výslechu znalce k této otázce v nynějším řízení. Postup odvolacího soudu preferující procesní ekonomii a sledující efektivní řešení sporu lze nadto shledat konformním i s judikaturou akcentující předvídatelnost soudního rozhodování a právo účastníků očekávat obdobné rozhodnutí v typově shodných věcech, jakožto součást práva na spravedlivý proces (k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020 – v němž odvolací soud obdobně postupoval při řešení otázky liknavosti státu vůči restituentovi, či jeho usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3516/2015).
15. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 531.621,60 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobkyně) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání včetně nesouhlasu s návrhem na odklad právní moci napadeného rozsudku) 10.460 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a zvýšením o DPH má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.019,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu