28 Cdo 1888/2018-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M., P.,
zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem
Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu
vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 393/2015, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince
2017, č. j. 27 Co 379/2017-296, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobkyni
částku 18.040 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Černického do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V podstatě tak vyhověl žádání
žalobkyně, již považoval za osobu oprávněnou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), na vydání náhradních
pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Shledav dosavadní postup žalované ve
vztahu k žalobkyni (shodně jako v obdobných kauzách týchž účastníků, či ve
skutkově srovnatelných sporech vedených bratrem žalobkyně) liknavým pro
dlouhodobé neplnění jejích povinností vydávat náhradní pozemky, jakož i pro
nedostatečnost veřejné nabídky k tomu určených pozemků, vyhověl požadavku
uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný proces a
nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu
konkrétních pozemků. Při stanovení výše restitučního nároku vyšel okresní soud
ze znaleckého posudku zpracovaného YBN Consult – Znalecký ústav s.r.o. V části,
v níž vzala žalobkyně svou žalobu zpět, řízení zastavil.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 379/2017-296, v napadeném rozsahu ve
výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.), v odvoláním
dotčené části výroku II. a ve zbylém rozsahu výroku III. je potvrdil (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Přisvědčiv
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jež považoval za správná a
dostatečná, ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Kvitoval hodnocení
jednání žalované jako liknavého, akcentuje přitom nedostatečnost veřejné
nabídky žalované, její pasivitu, jakož i dobu, po niž nebyl restituční nárok
žalobkyně stále uspokojen. Vyšed ze znaleckých posudků konstatoval, že hodnota
nároku převyšuje cenu požadovaných náhradních pozemků, jež současně pokládal za
vhodné. Pro vylíčené napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako
věcně správné potvrdil. Ke korekci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
přistoupil z důvodu aplikace nepřiléhavého ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná (soudě dle obsahu
podání nenapadá samostatnou argumentací rozhodnutí o náhradě nákladů řízení),
vymezujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při
posuzování údajné liknavosti a svévole žalované. Domnívá se, že z její strany
nebylo postupováno liknavě, nýbrž v souladu se zákonem o půdě. To, že byla
žalobkyně pasivní a neposkytla dostatečnou součinnost, nelze klást k tíži
dovolatelky. Rovněž judikatura Nejvyššího soudu předpokládá aktivní přístup
oprávněné osoby (viz konkrétně jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 a sp.
zn. 28 Cdo 2597/2015). Jako judikaturou doposud neřešenou dále předkládá otázku
možnosti aplikace srážek ze zjištěné ceny dle přílohy č. 7 k vyhlášce č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., při určení výše restitučního
nároku. Použití zmiňovaných srážek prosazuje, dožadujíc se ekvivalence mezi
odňatými a náhradními pozemky. Pro nesprávné právní posouzení věci závěrem
navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným shledat nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i sama
dovolatelka, je ustálena v závěru, podle něhož se oprávněná osoba disponující
nárokem na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě může žalobou
domáhat uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní
nástupkyní je žalovaná, srov. § 22 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém
úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), aby s ní uzavřel smlouvu o
převodu vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr konkrétního náhradního
pozemku nadána není), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost
udržovat nabídku náhradních pozemků takových kvalitativních a kvantitativních
parametrů, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným
průtahům a k počínání povinné osoby, které by bylo lze označit za liknavé, či
dokonce svévolné (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Zjišťování a hodnocení
rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i Státního
pozemkového úřadu (potažmo jeho právního předchůdce) je ovšem především otázkou
skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko
přezkoumává, zda úvaha, jež soudy nižších stupňů vedla k úsudku, že žalované
liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém
případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali
bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již
citovanou judikaturou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015).
Spatřoval-li v nynější věci odvolací soud liknavost žalované v její nečinnosti,
nepatřičném ocenění nároku žalobkyně, jakož i v nedostatečnosti (kvalitativní i
kvantitativní) veřejné nabídky, pro něž nebyla s to nárok žalobkyně řádně
uspokojit, nikterak se jeho úsudek nepříčí shora poukazované ani dovolatelkou
citované judikatuře. Nepřípadným se rovněž jeví argument žalované vytýkající
žalobkyni neúčast ve veřejných nabídkách, poněvadž ta byla důsledkem právě
liknavého postupu žalované projevujícího se jednak v již zmiňované
nedostatečnosti veřejných nabídek, dále například i v přespříliš formálním
postupu žalované stran přijímání žádostí restituentky, jakož i v nesprávném
ocenění jejího nároku, jenž byl v chybné výši (jako přečerpaný) žalovanou
evidován. Uvedené nelze klást k tíži žalobkyně, a zhojit tak nekorektní přístup
veřejnoprávního subjektu, jehož povinností bylo nárok oprávněné osoby
uspokojit, pročež i takto rozporované úvahy odvolacího soudu obstojí jako s
judikaturou konformní (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017,
jakož i žalovanou výslovně zmiňovaná usnesení dovolacího soudu ze dne 23. 2.
2016. sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2597/2015). Přípustnost dovolání pak nemohou založit výtky dovolatelky
zpochybňující zjištění o nedostatcích veřejných nabídek, poněvadž jimi brojí
toliko proti skutkovým závěrům, jež ovšem revizi ze strany dovolacího soudu
orientované pouze na přezkum konkluzí právních pro svou povahu podléhat nemohou
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1675/2016).
Napadenému rozhodnutí nelze ničeho vytýkat ani ohledně problematiky ocenění
restitučního nároku žalobkyně. Případným se jeví zopakovat závěry konstantní
judikatury Nejvyššího soudu (na něž ostatně poukázal již ve svém dřívějším
rozhodnutí týkajícím se obdobného skutkového stavu ve sporu mezi týmiž
účastnicemi – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
427/2018), podle kterých má být cena náhradního pozemku ekvivalentní k ceně
odebraných pozemků, přičemž je zapotřebí zohlednit, byly-li pozemky odnímané
státem určeny k výstavbě (jako je tomu v projednávané věci). Takové je dle
ustálené rozhodovací praxe, s níž se ostatně i dovolatelka ztotožňuje, nezbytné
ocenit jako pozemky stavební ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 4678/2014, a jeho usnesení ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016,
a další v něm poukazovaná rozhodnutí). V intencích uvedeného postupoval i
odvolací soud vycházející ze znaleckého posudku, jenž předmětné pozemky ocenil
zcela přiléhavě jako stavební, neboť byly vykupovány za účelem výstavby
sídliště.
Přípustnost dovolání pak nezapříčiní ani námitky dovolatelky dožadující se v
judikatuře Nejvyššího soudu originálního vyřešení otázky obecné
aplikovatelnosti ustanovení o srážkách podle přílohy užitého cenového předpisu,
poněvadž na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (obdobně
srovnej již shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 427/2018, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Krajský soud
vycházeje ze skutkových zjištění a zmíněného znaleckého posudku přijal závěr,
že zde nejsou dány podmínky pro aplikaci žalovanou poukazovaných srážek.
Nevyloučil tudíž všeobecně uplatnění prosazovaných ustanovení v restitučních
kauzách. Nesouhlasí-li žalovaná snad se závěry znaleckého posudku, resp.
odvolacího soudu v tomto směru (absence důvodů pro užití srážek), brojí svými
argumenty toliko proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení
důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej namátkou
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně
viz jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem ke shora uvedenému je tedy možné uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu
soudu nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., a její
dovolání proto muselo být coby nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), považuje za tarifní hodnotu ve smyslu § 8 advokátního
tarifu částku, v níž je nárok žalobkyně uspokojován, tj. 2.359.234 Kč. Dle § 7
bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.740 Kč, po připočtení paušální náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 18.040 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu