28 Cdo 628/2023-133
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: RICHARD STAR s.r.o., IČO 26336740, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 487/28, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 60 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 200/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022, č. j. 62 Co 271/2022-109, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022, č. j. 62 Co 271/2022-109, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 62 Co 271/2022-109, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2022, č. j. 57 C 200/2021-79, jímž byla žaloba o poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve formě zaplacení 60 900 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu zamítnuta, změnil tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Finančního úřadu pro Středočeský kraj ve věci dodatečného daňového přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 27. 2. 2017 podal žalobce u Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územní pracoviště Praha – západ (dále jen „správce daně“) dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014. Dne 1. 12. 2017 správce daně vydal dodatečný platební výměr č. j. 4883234/17/2102-52521-209395, kterým bylo žalobci uloženo uhradit rozdíl mezi doměřenou a dodatečně tvrzenou daní ve výši 58 274 Kč a penále ve výši 11 654 Kč. Dne 12. 1. 2018 podal žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání.
Správce daně rozhodnutím ze dne 2. 3. 2018, č. j. 590920/18/2102-52521-209395, formou autoremedury odvolání vyhověl – stanovil daňovou povinnost v souladu s dodatečným daňovým přiznáním částkou 75 373 Kč. Uvedené rozhodnutí přitom (dne 2. 3. 2018) „nesprávně“ doručil do datové schránky žalobce namísto do datové schránky jeho zástupce z řad advokátů. Poté, co byla písemnost „správně“ doručena zástupci žalobce (dne 16. 11. 2020), podal žalobce proti dotčenému rozhodnutí odvolání. Z jeho podnětu správce daně rozhodnutím ze dne 22.
4. 2021, č. j. 1694785/21/2102-52521-209395, zrušil dodatečný platební výměr ze dne 4. 12. 2017, č. j. 4883234/17/2102-52521-209395, a rozhodnutí ze dne 2. 3. 2018, č. j. 590920/18/2102-52521-209395, a odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že daňová povinnost prekludovala, neboť lhůta pro stanovení daně uplynula dne 25. 1. 2019, aniž byla daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 pravomocně stanovena. Na základě takto zjištěného skutkového stavu shledal odvolací soud nepřiměřenou délku posuzovaného daňové řízení, jež dle jeho konkluzí trvalo 4 roky a 2 měsíce.
Na rozdíl od soudu prvního stupně přitom dovodil, že v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla žalobci nemateriální újma (§ 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti). V situaci, kdy rozhodnutí správce daně vyhovující formou autoremedury žalobci a stanovící daňovou povinnost ve výši tvrzené v dodatečném daňovém přiznání bylo do sféry žalobce doručeno již 2.
3. 2018 (byť nesprávně do datové schránky žalobce namísto do datové schránky jeho zástupce z řad advokátů), přičemž podnět ke správnému doručení byl žalující stranou učiněn až v době, kdy již daňová povinnost prekludovala, v důsledku čehož byla dodatečně vyměřená daňová povinnost ve prospěch žalobce zcela zrušena, pak odvolací soud uzavřel, že za nepřiměřenou délku posuzovaného daňového řízení postačí poskytnout zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Namítala, že při posuzování přiměřenosti délky řízení mělo být zohledněno, že předmětné řízení o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty skončilo již dne 2. 3. 2018, kdy do sféry žalobce bylo doručeno rozhodnutí správce daně ze dne 2. 3. 2018, č. j. 590920/18/2102-52521-209395, jímž mu bylo formou autoremedury plně vyhověno, a kdy tak byla zcela odstraněna žalobcova nejistota o výsledku daňového řízení (daňová povinnost byla vyměřena v souladu s žalobcovým dodatečným daňovým přiznáním). Měla za to, že odvolací soud otázku přiměřenosti délky hodnoceného řízení vyřešil odchylně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 As 26/2016. Posuzované daňové řízení, jež považovala za skončené k 2. 3. 2018, pak dovolatelka neshledávala nepřiměřeně dlouhým. Dovozovala z toho, že předpoklady odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v projednávané věci naplněny nejsou (§ 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb.). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, potvrzuje zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, anebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že odvolací soud se od judikatury odvolacího soudu neodchýlil.
5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním – § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“) – a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky stanovení okamžiku, k němuž z hlediska přiměřenosti délky řízení skončilo posuzované řízení o dodatečném vyměření daně, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a žalovaná je ani nenamítá.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích důvodů vymezených dovoláním žalované. 8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 10. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že aby účastníku svědčilo právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení, je pak především nutno ohraničit jeho trvání, tedy určit jeho počátek a konec. 11. Posuzování délky řízení, jež je vymezena svým počátkem a koncem, se pak dle ustálené judikatury dovolacího soudu ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pro stanovení počátku a konce řízení je tudíž významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je tedy den, jímž byla tato nejistota odstraněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3634/2020). Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č.10/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení již zřejmé, že mu bude, resp. nebude, vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku (obdobně viz výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013, a ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2284/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení totiž nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá; smyslem kompenzačního řízení je odškodnit újmu vzniklou účastníkovi nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv sankcionovat stát za vedení řízení, z něhož žádná újma nevzniká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1477/2012). 12. Je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (viz např. § 2 o. s. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella, stížnost č. 64890/01, odst. 66). Evropský soud pro lidská práva též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Skutkový závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, nebyla-li vyvrácena nemajetková újma poškozeného, zakládá důvodnost uplatněného nároku. Lze-li však řízení hodnotit jako proběhlé v přiměřené délce svého trvání, odpovědnost za škodu ve smyslu § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. nelze dovodit (viz stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, cit. výše). 13. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních hledisek, na jejichž základě jest posuzovat přiměřenost délky řízení a hodnotit vznik nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., důsledně nedržel. Nikterak se totiž nezabýval tím, zda posuzované daňové řízení vzdor svému dalšímu trvání dle procesních předpisů (z důvodu nedostatku doručení rozhodnutí zástupci žalobce z řad advokátů) bylo jako trvající (objektivně vzato) vnímáno samotným žalobcem i poté, co do jeho datové schránky bylo dne 2. 3. 2018 doručeno rozhodnutí správce daně ze dne 2. 3. 2018, č. j. 590920/18/2102-52521-209395, jímž bylo formou autoremedury plně vyhověno podanému odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Nehodnotil přitom, zda v důsledku doručení onoho rozhodnutí do sféry žalobce nebyla odstraněna jeho nejistota ohledně výsledku daňového řízení, a zda tak okamžik doručení vyhovujícího rozhodnutí správce daně do sféry žalobce není relevantním z hlediska posouzení „skončení“ řízení, jehož délka je poměřována. Při absenci řádného posouzení délky hodnoceného daňového řízení jeví se pak konkluze odvolacího soudu o nepřiměřené délce řízení a z nich plynoucí závěry o odpovědnosti státu za vzniklou nemajetkovou újmu neúplnými, a proto nesprávnými. 14. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, shledávaje dovolání žalované opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř.) 15. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 16. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu