28 Cdo 705/2023-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: SUOPELOS s. r. o., IČO 27845541, se sídlem v Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupen Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovaným: 1) J. D., nar. XY, a 2) M. D., nar. XY, oba bytem XY, zastoupeni JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Přemyslova 87/5, o zaplacení 91 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 26/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 91 Co 158/2022-168, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) rovným dílem k rukám JUDr. Jana Hrdličky, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 7 884 Kč.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 91 Co 158/2022-168, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2022, č. j. 21 C 26/2021-105, jímž byla zamítnuta žaloba o solidární zaplacení 91 000 Kč s příslušenstvím žalovanými a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Kladl otázku, zda mu v případě, kdy je předmět spoluvlastnictví (rodinný dům č. p. XY na parc. č. XY v k. ú. XY) ostatními spoluvlastníky (žalovanými) užíván nad rámec jejich spoluvlastnického podílu, náleží za omezení vlastnického práva náhrada v podobě bezdůvodného obohacení. Měl za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaný pod č. 17/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1966, sp. zn. 4 Cz 67/66, publikované pod č. 15/1967 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. 4. 1966, sp. zn. 4 Cz 22/66, publikované pod č. 61/1966 tamtéž. Vznášel rovněž otázku, zda způsob nabytí spoluvlastnického podílu v nedobrovolné dražbě (s cílem dosažení zisku) vylučuje přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu spoluvlastnictví nad rámec spoluvlastnického podílu pro rozpor s dobrými mravy. Uváděl, že nastolená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014.
3. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
4. Podle § 237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že každý spoluvlastník je v zásadě oprávněn (má nárok) užívat věc v rozsahu svého podílu. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná).
Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec. Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu.
Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje i dovolatel, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
6. Dovodil-li tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění (opírajících se o provedené dokazování, včetně místního šetření), dle nichž v poměrech rovnodílného spoluvlastnictví žalobce, žalovaných a A. N. předmětný rodinný dům v rozhodném období od října 2019 A. N. a žalovaným 2) nikterak užíván nebyl a žalovaný 1) užíval toliko přízemní přístavbu domu (bývalá garáž a veranda) a částečně sklep (kotelnu), přičemž ostatní prostory domu (přízemí, nadzemní podlaží i podkroví) byly prázdné a v dezolátním stavu, že žalovaní předmět spoluvlastnictví nad rámec svých spoluvlastnických podílů (každý o velikosti jedné ideální čtvrtiny) neužívali, pročež jim na úkor žalobce nevzniklo bezdůvodné obohacení, nijak se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil.
7. Kritika závěrů odvolacího soudu o rozsahu a způsobu užívání společného domu spoluvlastníky představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Na vyřešení dovolatelem kladené otázky, zda způsob nabytí spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti (v nedobrovolné dražbě s cílem dosažení zisku) zakládá rozpor uplatněného práva s dobrými mravy, pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť ten své rozhodnutí založil na závěru o tom, že žalovanými spoluvlastníky předmětná nemovitost nad rámec jejich spoluvlastnických podílů užívána nebyla, a nikoliv na konkluzích o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy. Prostřednictvím takto nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
9. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaných, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši po 3 792 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 7 884 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu