28 Cdo 799/2024-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. B., b) V. V., a c) L. K, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 226/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2023, č. j. 10 Co 358/2022-473, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
XY a č. XY v k. ú. XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace původního žalobce, jelikož na základě dvou postupních smluv uzavřených dne 2. 11. 2000 s J. M. a dne 11. 12. 2000 s J. V. celý restituční nárok v celkové výši 1.434.058,80 Kč postoupil. Okresní soud nepřitakal původnímu žalobci stran tvrzení, že by postoupil jen část restitučního nároku a náležel by mu jeho zbytek v přeceněné výši. Domáhal-li se potom přecenění nároku až po uplynutí doby dvaceti let, kdy nečinil žádné kroky k tomu směřující, nemůže pak, jak lze seznat z naznačených úvah soudu prvého stupně, ani vyčítat žalované liknavost a svévoli při uspokojování řečeného nároku.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 10 Co 358/2022-473, k odvolání původního žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci jsou povinni žalované nahradit náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Původní žalobce dne XY zemřel a žalobci a) až c) se stali jeho právními nástupci (viz usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2023, č. j. 35 D 68/2023-68, jež téhož dne nabylo právní moci). O procesním nástupnictví žalobců v tomto řízení rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 5. 2023, č. j. 10 Co 358/2022-369 (usnesení nabylo právní moci dne 5. 6. 2023). Odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, s nimiž vyslovil souhlas. Zevrubně se přitom zabýval posouzením aktivní věcné legitimace žalobců, kterou ve shodě s okresním soudem z důvodu postoupení celého restitučního nároku neshledal. Nad rámec řečeného uvedl, že nedůvodnost žaloby o nahrazení projevu vůle vyplývá rovněž ze závěru, dle nějž postoj žalované nelze označit za liknavý či svévolný, neboť původní žalobce o přecenění nároku požádal až po dvaceti letech od jeho postoupení a po podání žaloby v této věci. Nejsou tedy splněny podmínky pro úspěšné uplatnění předmětného restitučního nároku u soudu.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali žalobci dovolání, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dle mínění dovolatelů odvolací soud pochybil, když neshledal aktivní věcnou legitimaci žalobců, neboť nesprávně posoudil projev vůle, respektive úmysl předchůdce žalobců a postupníků ze shora zmíněných postupních smluv. Namítají, že z daných smluv jasně vyplývá, že předmětem postoupení není restituční nárok v celé jeho výši, nýbrž toliko jeho část s tím, že výše nároku žalobců za odňaté pozemky se stanoví přímo na základě zákona o půdě, a tudíž původní žalobce nemohl postoupit nárok na poskytnutí náhrady ve výši dle zákona 35.148.500 Kč postoupením pohledávky ve výši 1.434.058,80 Kč. Vedle toho upozornili, že odvolací soud nezkoumal, zda se postoupení celého restitučního nároku za neúměrné protiplnění nepříčí dobrým mravům. Dle mínění žalobců oprávněné osobě náleží restituční nárok bez dalšího ve správné výši bez ohledu na to, v jaké rozsahu jej uznává žalovaná. Závěrem rovněž uvádějí, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců postupovala liknavě a svévolně, přestože původní žalobce o uspokojení svého nároku aktivně usiloval.
4. Z naznačených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobců není přípustné.
10. Nejvyšší soud připomíná, že k základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku, její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl a jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zda žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
11. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že oprávněná osoba na rozdíl od státu není co do autonomie vůle omezena – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – a nemá žádnou povinnost uplatnit své restituční nároky v plném rozsahu. Zatímco na straně státu nemůže být pro nedostatek autonomie vůle překročen zákonný limit pro poskytnutí náhradního plnění (stát by zde plnil nad rámec právním předpisem stanovené povinnosti z veřejných prostředků), oprávněné osobě není namístě upírat možnost požadovat při celkovém vypořádání jejích nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo, s čímž koresponduje oprávnění státu takový požadavek respektovat. Restituentovi tedy není znemožněno uzavření dohody o novaci, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona o půdě nahradí novými oprávněními konstituovanými zmíněnou dohodou (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, či ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023). Uvedené situaci se pak vymykají ty případy, v nichž byl nárok oprávněné osoby zřetelně uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevů vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán. V podrobnostech k naznačeným variantám srovnej z aktuální judikatury též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž založena na konkluzi, že v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017).
13. Pravidlo pro výklad právních úkonů v soukromoprávních vztazích upravené v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež je třeba na interpretaci obou smluv o postoupení pohledávky uzavřené původním žalobcem jako postupitelem s ohledem na okamžik jejich uzavření použít, klade na soud požadavek případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmyslu jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3007/2021, i usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3821/2023, a dále v něm citovaná rozhodnutí). Doslovný výklad textu smlouvy přitom může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spjatých s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po jejím podpisu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). K závěrům o obsahu písemného právního úkonu s ohledem na výše uvedené může vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k úsudkům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009).
14. Se zřetelem ke shora připomenutému Nejvyšší soud dospívá k závěru, že se odvolací soud od uvedených judikatorních východisek nikterak neodchýlil, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, respektive původního žalobce, k uplatňování nároku na náhradní pozemky za pozemky nevydané podle rozhodnutí Pozemkového úřadu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 1995, č. j. PÚ 6652/92/1. Text v článku I., bodě 1. a 3., obou smluv o postoupení pohledávky zcela jednoznačně vymezuje, že předmětným správním rozhodnutím byl za nevydané pozemky založen (vznikl) restituční nárok původního žalobce ve znalcem stanovené výši 1.434.058,80 Kč. Pokud pak původní žalobce (postupitel) restituční nárok v této výši postoupil na třetí osoby (postupníky), nelze dospět k závěru, že by se jednalo o postoupení toliko parciálních restitučních nároků, popřípadě nároků, jež by byly nesporné, a že by snad existovaly nějaké další, jež by naopak sporné byly, a předmětem postoupení se tudíž nestaly. Na uvedeném ničeho nemění, že postupitel svůj restituční nárok převedl po částech, jak plyne z čl. II obou postupních smluv, tedy ve dvou odlišně vysokých finančních sumách prostřednictvím dvou postupních smluv uzavřených s krátkým časovým odstupem. Odvolací soud se přitom důkladně zabýval zkoumáním úmyslu jednajících stran, jakož i jazykovým vyjádřením projevené vůle, přičemž jeho postupu a závěrům nelze ničeho vytknout (viz body 31–46 rozsudku soudu odvolacího); v podrobnostech lze poté odkázat na již citované usnesení zdejšího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3821/2023, v němž se Nejvyšší soud k výkladu týchž smluv o postoupení pohledávky (restitučního nároku) mezi týmiž účastníky zevrubně vyjádřil a vypořádal též obdobnou dovolací argumentaci.
15. K námitce dovolatelů stran možného rozporu smluv o postoupení restitučního nároku původního žalobce s dobrými mravy, Nejvyšší soud dodává, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy představuje výjimečný nástroj vedoucí k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem, přičemž podstatnými jsou vždy veškeré okolnosti případu; v přítomné kauze se ovšem z obsahu spisu žádné mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů nepodávají (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1571/2021).
16. Závisí-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, jež bylo uveřejněno pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 600/2023).
17. Jestliže tedy stačil v poměrech projednávané věci pro zamítnutí žaloby závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců, respektive původního žalobce, a řešení této právní otázky nebylo shledáno rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu (a dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným), pak již je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení nadbytečné zabývat se řešením další právní otázky (vážící se k žalobci proklamovanému liknavému a svévolnému postupu žalované při uspokojování restitučního nároku původního žalobce), jež by sama o sobě mohla případně obstát jako další samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.
18. Brojí-li žalobci rovněž proti nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu