28 Cdo 3821/2023-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) L. K., b) V. V., c) V. B. (právních nástupců V. V., zemřelého dne XY), všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za vedlejší účasti města Železná Ruda, se sídlem v Železné Rudě, Klostermannovo nám. 295, identifikační číslo osoby: 00256358, na straně žalované, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 309/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2022, č. j. 10 Co 27/2022-343, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 4 C 309/2020-222, zamítl žalobu, jíž se žalobce V. V., ročník XY (dále „původní žalobce“), domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s původním žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY a XY (výrok I.), a původnímu žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované ve výši 7.589,- Kč, vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce ve výši 15.824,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Klatovech ve výši 2.339,- Kč (výroky II., III. a IV.).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání původního žalobce rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 10 Co 27/2022-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti původního žalobce nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované ve výši 2.201,- Kč a vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce ve výši 10.164,- Kč (výroky II. a III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že původní žalobce se podanou žalobou domáhá vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“). Restituční nárok původního žalobce vyplývá z pravomocného rozhodnutí Pozemkového úřadu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 1995, zn. PÚ 6652/92/1 (dále „předmětné správní rozhodnutí“), přičemž původní žalobce považuje přiznanou restituční náhradu ve výši 1.434.058,80 Kč za nepřiměřeně nízkou, neboť pozemky byly státem odňaty za účelem výstavby letiště. Soudy nižších instancí dovodily nedostatek aktivní věcné legitimace původního žalobce, jelikož původní žalobce na základě dvou postupních smluv uzavřených dne 2. 11. 2000 s J. M. a dne 11. 12. 2000 s J. V. celý restituční nárok, jak mu byl vyčíslen v rozhodnutí pozemkového úřadu, postoupil. Dle názoru soudů nižších stupňů nelze uzavřít, že by původní žalobce postoupil jen část restitučního nároku a náležel by mu jeho zbytek v přeceněné výši, domáhal-li se jeho přecenění po uplynutí doby dvaceti let, kdy nevykazoval v daném směru žádnou aktivitu. Soudy nižších stupňů přitom konstatovaly, že i pokud by bylo možné přistoupit na argumentaci původního žalobce o postoupení části restitučního nároku, pak nedůvodnost žaloby o nahrazení projevu vůle vyplývá z faktu, že postoj žalované nelze označit za liknavý či svévolný, neboť původní žalobce o přecenění nároku požádal až po dvaceti letech od jeho postoupení a po podání žaloby v této věci.
4. Původní žalobce dne XY zemřel a žalobci a) až c) jsou jeho právními nástupci (dědici) restitučního nároku, o nějž v řízení jde (viz usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2023, č. j. 35 D 68/2023-68, jež téhož dne nabylo právní moci). O procesním nástupnictví žalobců v tomto řízení rozhodl Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 12. 5. 2023, č. j. 4 C 309/2020-450 (usnesení nabylo právní moci dne 9. 6. 2023).
5. Po doručení rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v otevřené dovolací lhůtě (běh procesních lhůt pro uskutečnění úkonů ze strany původního účastníka se jeho smrtí nebo zánikem přerušuje a po dobu, než do řízení na základě pravomocného usnesení soudu vstoupí univerzální sukcesor, nenastávají pro univerzálního sukcesora negativní procesní následky - k tomu přiměřeně srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž dovolací soud formuloval závěr, že zemře-li účastník řízení po účinném doručení rozsudku odvolacího soudu, avšak ještě předtím, než mu uplynula lhůta pro podání dovolání, běží jeho procesnímu nástupci znovu celá dovolací lhůta, a to ode dne, kdy mu byl řádně doručen rozsudek odvolacího soudu; tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
6. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), žalobci spatřují v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mají za to, že žalobcům (oprávněným osobám) náleží právo domáhat se přecenění restitučního nároku, ačkoli původní žalobce tento nárok postoupil do tehdy žalovanou evidované výše na třetí osoby. Zdůraznili, že z textace postupních smluv ze dne 2. 11. 2000 a 11. 12. 2000 zcela jasně vyplývá, že předmětem postoupení není restituční nárok v celé jeho výši, včetně práva na jeho správné ocenění a uspokojení nároku v plném rozsahu, nýbrž vždy pouze jeho konkretizovaná část. Namítají také, že výše nároku žalobců za odňaté pozemky se stanoví přímo na základě zákona o půdě, a tudíž se původní žalobce nemohl „zbavit“ nároku na poskytnutí náhrady ve výši dle zákona 35.148.500,- Kč postoupením pohledávky ve výši (dle ocenění žalované) 1.434.058,80 Kč. Upozornili přitom, že odvolací soud nezkoumal, zda se postoupení celého restitučního nároku za neúměrné protiplnění nepříčí dobrým mravům. Dle mínění žalobců však oprávněné osobě náleží restituční nárok bez dalšího ve správné výši bez ohledu na to, v jaké výši jej uznává žalovaná. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že nepřihlédl ke skutečnosti, že se původní žalobce v roce 2000 nemohl domáhat správného ocenění odňatých pozemků soudní cestou, neboť judikatorní praxí byl takový postup umožněn až o deset let později. Pokud v době uzavření postupních smluv původní žalobce nedisponoval nárokem ve výši, která je dokládána v přítomné věci, pak podle názoru dovolatelů nemohl tento nárok postoupit v takové výši na třetí osobu, neboť platí zásada nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet, přičemž právo na správné ocenění odňatých pozemků nepředstavuje příslušenství pohledávky. Rozhodnutí odvolacího soudu označili za rozporné se smyslem a účelem zákona o půdě i základními zásadami demokratického právního státu. Uvedli rovněž, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců postupovala liknavě a svévolně, přestože původní žalobce o uspokojení svého nároku aktivně usiloval. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
8. Vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání žalobců nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobců pro žádnou z jimi vymezených právních otázek není přípustné.
12. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zda žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále dovodila, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona o půdě k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Naposled uvedené situaci se ovšem zřetelně vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevů vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán (k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023).
14. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž založena na konkluzi, že v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, nebo přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, jenž byl uveřejněn pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dovolateli citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012).
15. Pravidlo pro výklad právních úkonů v soukromoprávních vztazích upravené v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež je třeba na interpretaci obou smluv o postoupení pohledávky uzavřené původním žalobcem jako postupitelem s ohledem na okamžik jejich uzavření použít, klade na soud požadavek případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, či ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005). Doslovný výklad textu smlouvy přitom může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). K závěrům o obsahu písemného právního úkonu tedy s ohledem na výše uvedené může vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009).
16. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, respektive původního žalobce, k uplatňování nároku na náhradní pozemky za pozemky nevydané podle předmětného správního rozhodnutí. Text v článku I., bodě 1. a 3., obou smluv o postoupení pohledávky zcela jednoznačně vymezuje, že předmětným správním rozhodnutím byl za nevydané pozemky založen (vznikl) restituční nárok původního žalobce ve znalcem stanovené výši 1.434.058,80 Kč. Pokud pak původní žalobce (postupitel) restituční nárok v této výši postoupil na třetí osoby (postupníky), nelze dospět k závěru, že by se jednalo o postoupení toliko parciálních restitučních nároků, popřípadě nároků, jež by byly nesporné, a že by snad existovaly nějaké další, jež by naopak sporné byly a předmětem postoupení se tudíž nestaly.
Na uvedeném ničeho nemění, že postupitel restituční nárok ve výši 1.434.058,80 Kč převedl po částech, jak plyne z čl. II obou postupních smluv, tedy ve dvou odlišně vysokých finančních sumách prostřednictvím dvou postupních smluv uzavřených s krátkým časovým odstupem.
17. Skutečnost, že by byl předmětem smluv o postoupení pohledávky (restitučního nároku) původního žalobce na postupníky J. M. smlouvou ze dne 2. 11. 2000 a na J. V. smlouvou ze dne 11. 12. 2000 postoupen v hodnotě 200.000,- Kč, respektive 1.234.058,80 Kč, restituční nárok oprávněné osoby toliko částečně, v rozsahu jeho nesporné výše, se nepodává z jazykového vyjádření projevené vůle a ani z úmyslu jednajících stran. Jak plyne z výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, úmysl jednajících stran je možno dovozovat i z okolností, jež nevyplývají z textu interpretovaného ujednání právního úkonu, avšak na zjištění jeho smyslu vliv mají. Původní žalobce ve své účastnické výpovědi v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že dle jeho mínění se postupními smlouvami ze dne 2. 11. 2000 a ze dne 11. 12. 2000 „zbavil“ svého restitučního nároku, věc měl za vyřešenou a za majitele restitučního nároku pokládal J.
V. I když dále vypověděl, že ocenění svého restitučního nároku ze strany právní předchůdkyně žalované považoval za „nízké“, je třeba podotknout, že v době od vydání předmětného správního rozhodnutí do okamžiku uzavření postupních smluv neučinil v tomto směru vůči povinné osobě žádné kroky; jednalo se přitom o dobu téměř šesti let, kdy původní žalobce mohl vůči povinné osobě svou představu o jiném ocenění restitučního nároku založeného předmětným správním rozhodnutím sdělit. Ostatně o ocenění restitučního nároku založeného předmětným rozhodnutím původní žalobce požádal až po více než dvaceti letech dne 18.
12. 2020, tj. po podání žaloby v nyní projednávané věci. Ani na základě chování původního žalobce okamžiku uzavření postupních smluv předcházejícímu, jakož i z jeho následného chování, tak nelze dopět k závěru, že jeho úmysl (vůle) tkvěl v postoupení toliko části restitučního nároku; ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá důvodné přesvědčení původního žalobce o tom, že je oprávněnou osobou disponující vyšším restitučním nárokem, než oběma smlouvami postoupil. Ve světle výše připomenuté judikatury Nejvyššího soudu přitom restituční nárok mohl být zcela vypořádán a zaniknout na základě smluvního ujednání s jinou osobou v souladu s principem smluvní autonomie i tehdy, pokud na jeho uspokojení oprávněná osoba obdržela plnění v nižší hodnotě, než by jí podle zákona náleželo.
Postoupil-li původní žalobce svůj restituční nárok jako celek v hodnotě odpovídající jeho ocenění provedenému žalovanou, nelze přisvědčit argumentaci dovolatelů, že původní žalobce v rozporu se zásadou nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet, postoupil na třetí osoby více práv, než sám měl.
Naznačují-li dovolatelé možný rozpor smluv o postoupení restitučního nároku původního žalobce s dobrými mravy, sluší se dodat, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy představuje výjimečný nástroj vedoucí k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv ovšem k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem, přičemž podstatnými jsou vždy veškeré okolnosti případu; v přítomné kauze se ovšem z obsahu spisu žádné mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů nepodávají.
18. Opodstatnění nemá odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021, v němž dovolací soud – v souladu se závěry vyslovenými v nyní posuzované věci – konstatoval, že v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka, přičemž ve věci odkazované byla formulována se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem konkluze o toliko částečném postoupení restitučního nároku oprávněné osoby, jakož i o tom, že žalobcem uplatněné a dosud neuspokojené nároky, které předmětem postupní smlouvy nebyly, svou hodnotou převyšují hodnotu žalobcem vybraných náhradních pozemků.
19. Přiléhavost postrádá rovněž poukaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020 (ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20), neboť se zakládá na skutkovém závěru odlišném od toho, z něhož vycházel odvolací soud, a podle něhož smlouvou uzavřenou v roce 2003 došlo k postoupení toliko části pohledávky (restitučního nároku) tamějšího žalobce b) na třetí osobu.
20. Připomínají-li žalobci rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2023, č. j. 11 Co 130/2022-844, je nutno doplnit, že označený rozsudek byl právě z důvodu nesprávného řešení otázky věcné aktivní legitimace zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2756/2023.
21. Do poměrů projednávané věci nijak nedopadají ani závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (rozsudek byl uveřejněn pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jelikož citovaný rozsudek vyložil problematiku vážící se k omezené možnosti dlužníka namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky se zřetelem na identifikaci osoby, které by měl plnit, a nezabýval se dalšími obsahovými aspekty postupní smlouvy, jež by měly na určení aktivně legitimovaného subjektu vliv. Nepřípadný je taktéž odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, jelikož dané rozhodnutí se nikterak nevyjadřuje k otázce postoupení restitučního nároku.
22. Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolateli citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 550/22, a v něm vyslovených obecných tezí vztahujících se k principu autonomie vůle smluvních stran, jestliže odvolací soud při výkladu postupních smluv ze dne 2. 11. 2000 a ze dne 11. 12. 2000 zohlednil skutečnou vůli účastníků postupních smluv a nespokojil se s pouhým formálním projevem této vůle.
23. Přípustnost dovolání nezakládá dále námitka žalobců brojící proti závěru odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a (tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1227/2017, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 120/18). Postačoval-li proto v poměrech projednávané věci pro zamítnutí žaloby závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců, respektive původního žalobce, a řešení této právní otázky nebylo shledáno rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu (a dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným), pak již je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení nadbytečné zabývat se řešením další právní otázky (vážící se k žalobci proklamovanému liknavému a svévolnému postupu žalované při uspokojování restitučního nároku původního žalobce), jež by sama o sobě mohla případně obstát jako další samostatný důvod pro zamítnutí žaloby (s odkazem na postup původního žalobce vylíčený v bodě 17. odůvodnění tohoto usnesení).
24. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III.
a IV. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výrokům II. a III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalobci výslovně uvedli, že dovolání podávají proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 25. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Oba výroky o nákladech dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady, jsou žalobci povinni žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované odpovídá přijatý výrok tomu, že vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu