28 Cdo 879/2024

28 Cdo 879/2024-283

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 5, za účasti: 1) Římskokatolická farnost Stráž nad Nežárkou, IČO 608 21 043, se sídlem v Třeboni, Husova 142, zastoupená Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2020, o dovoláních žalobkyně a účastnice 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 4 Co 253/2022-230, t a k t o:

I. Dovolání se odmítají. II. Žalobkyně a účastnice řízení 2) jsou povinny zaplatit účastnici řízení 1) k rukám advokáta Mgr. Petra Stukbauera na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 8. 2022, č. j. 11 C 5/2020-177, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2022, č. j. 11 C 5/2020-198, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 2. 6. 2020, č. j. 280295/2018/R26760, rozsudkem soudu tak, že účastnici řízení 1) se nevydávají pozemky parc. č. 624/1, 624/2, 624/3, 624/9, 625/7,

631/2, 634, 635/1, vše v k. ú. Novosedly nad Nežárkou (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala nahrazení shora citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (dále též jen „správní orgán“), jímž byly účastnici řízení 1) v rámci naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – vydány pozemky konkretizované shora.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u předmětných pozemků bylo zapsáno vlastnictví státu s příslušností hospodařit s daným majetkem ve prospěch Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž všechny sporné pozemky měly k rozhodnému datu 24. 6. 1991 zemědělský charakter, neboť byly využívány k rybářským a rybochovným účelům. Krajský soud tedy přibral do řízení Českou republiku – Státní pozemkový úřad, neb daná organizační složka státu je z hmotněprávního hlediska oprávněna hospodařit se zemědělskými pozemky ve vlastnictví státu.

Z předestřeného důvodu u předmětných nemovitostí ani neprokazoval splnění podmínky funkční souvislosti dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. s ohledem na osobu povinnou v tomto sporu.

2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 4 Co 253/2022-230, k odvolání žalobkyně a účastnice řízení 2) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se vzhledem k uplatněným odvolacím důvodům nejprve zabýval charakterem pozemků, přičemž shledal, že mají všechny předmětné pozemky zemědělskou povahu. Co se týče otázek, která organizační složka má v předmětném řízení za stát vystupovat a zda soud prvního stupně do řízení správně přibral účastnici řízení 2), předeslal, že pro posouzení (případné) existence výlukového důvodu, tedy zda lze či nelze předmětné pozemky účastnici řízení 1) vydat, nemá odpověď na shora uvedené otázky žádný význam. Vyjádřil současně názor, že účastenství státu coby povinné osoby v řízení podle části páté občanského soudního řádu, za nějž současně jednají dvě různé organizační složky, je vadou řízení, která ovšem nemá vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (jeho výroku I.) podala žalobkyně dovolání [dále též „dovolatelka 1“ ], majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku, zda v případě, že osobou povinnou k vydání zemědělské nemovitosti je Česká republika – Státní pozemkový úřad, avšak v katastru nemovitostí je příslušnost hospodařit s majetkem státu zapsána ve prospěch Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, má v pozici žalobkyně v řízení dle části páté občanského soudního řádu za Českou republiku jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových či Státní pozemkový úřad. Domnívá se, že vzaly-li soudy nižších stupňů za prokázané, že předmětné pozemky mají zemědělský charakter, měly namísto přibrání další účastnice řízení přestat jednat s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a začít jednat se Státním pozemkovým úřadem. Naznačeným pochybením došlo k zatížení řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí soudu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž účastnice řízení 2) [dále též „dovolatelka 2)“], která ve shodě se žalobkyní pokládá otázku, zda lze připustit, aby jedna organizační složka státu žalovala jinou organizační složku státu, potažmo aby účastníky řízení byly současně dvě organizační složky státu. Dále se táže, je-li možné, aby se organizační složka státu přibraná do řízení stala osobou povinnou dle zákona č. 428/2012 Sb., ačkoliv byla správním orgánem, který o věci rozhodoval. Vedle uvedeného se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2854/2019) v otázce posuzování funkční souvislosti dle § 7 zákona č. 428/2012 Sb. Závěrem předkládá otázku, zda lze stanovit přibrané organizační složce státu na straně žalované povinnost hradit náklady řízení, ačkoliv byl neúspěšný žalobce. Z nastíněných důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

5. K dovoláním se vyjádřila účastnice řízení 1), která vyslovila souhlas se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí obou dovolání pro nepřípustnost, popřípadě jejich zamítnutí.

6. S dovoláním žalobkyně se dovolatelka 2) ve svém vyjádření ztotožnila.

7. V návaznosti na dovolání účastnice řízení 2) se vyjádřila rovněž dovolatelka 1), jež u obdobných námitek odkázala na svůj mimořádný opravný prostředek.

8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a jednajícími podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jejich přípustností.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání však nejsou přípustná.

12. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesněprávní rovině je jednání organizačních složek za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá. Soud je v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon o majetku státu“), příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jednat; případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, i ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005).

13. Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je přitom podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle § 17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), Pozemkový fond České republiky (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2438/2005, i ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020); nástupcem Pozemkového fondu České republiky je potom Česká republika s právem hospodaření pro Státní pozemkový úřad (viz § 22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to se zřetelem k dikci § 4 odst. 1, druhé věty, zákona č. 503/2012 Sb. včetně těch, které byly nově nabyty státem, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám (§ 9 odst. 1 zákona o majetku státu). Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 651/2022).

14. Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena i v závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí nezávisí, není způsobilá přivodit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).

15. Jestliže účastnice řízení 2) v dovolání formuluje otázku týkající se funkční souvislosti vydávaných nemovitostí, nelze v daném směru dovolání považovat za přípustné, neboť na naznačené otázce rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku (a rovněž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž je předmětné rozhodnutí v dané otázce ve shodě), soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru o zemědělském charakteru sporných pozemků, načež dovodily, že se zemědělskými pozemky hospodaří Pozemkový fond České republiky (dnes Státní pozemkový úřad). Státní pozemkový úřad je tedy rovněž osobou povinnou dle § 4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., u níž se podmínky funkční souvislosti neprokazují (viz § 7 odst. 1 téhož zákona). Z uvedeného se podává, že se soudy správně nezabývaly otázkou funkční souvislosti vydávaných pozemků, neboť daná podmínka ze zákona v případě povinné osoby Státního pozemkového úřadu nevyplývá. Naznačuje-li tedy dovolatelka 2), že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019, pojednávajícím o podmínkách naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nemůže daná námitka pro shora uvedené důvody přípustnost dovolání založit.

16. Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelkami položených týchž otázek (posuzováno dle obsahu) týkajících se účastenství státu v předmětném řízení, neboť jimi vystihují případ vady řízení, což plně koresponduje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ostatně i tvrzení obou dovolatelek (k tomu namátkou viz již citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005); v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 jde navíc – oproti předešlé procesní úpravě – výlučně o vadu řízení, jež mohla

mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a sice se zřetelem k odlišnému vymezení důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a důvodu dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 102/2023). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by se pro řešení jiných právních otázek podařilo dovolatelům přípustnost dovolání založit, navíc se v dané věci nejedná o vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (obdobně viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3382/2023), jak bude ještě uvedeno níže. 17. V řízení podle části páté o. s. ř. jako s účastníky soud jedná s žalobcem a těmi, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem (viz § 250a o. s. ř.). Zjistí-li soud, že žalobce označil za účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat. V případě, že žalobce (v řízení podle části páté) navrhne přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměnu účastníka, jde o nepřípustný úkon, o němž není třeba rozhodovat (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014). Dané pravidlo se však neuplatní v případě záměny organizačních složek státu, neboť Česká republika je jedním a jednotným účastníkem řízení; organizační složky státu nejsou právnickými osobami [srov. především Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 108–109, a dále přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1749/2013]. Jinými slovy řečeno, zjistí-li se v průběhu řízení, že místo jedné organizační složky státu by měla v řízení za stát jednat jiná organizační složka, neužije se institutu záměny účastníka dle § 92 odst. 2 o. s. ř., který je v řízení podle části páté nepřípustný, ale soud začne jednat s tou organizační složkou, která je k tomu příslušná, a to aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí – nedochází totiž ke změně procesního subjektu, kterým stále zůstává stát (Česká republika). 18. Vztaženo na předmětnou kauzu Nejvyšší soud uzavírá, že dospěly-li soudy nižších stupňů ke konkluzi o zemědělském charakteru sporných pozemků, je správný i jejich závěr, že v daném případě je za stát příslušný vystupovat Státní pozemkový úřad. Soudy však mohly pochybit, nepřestaly-li jednat s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a místo toho do řízení přibraly Státní pozemkový úřad jako účastnici řízení 2), čímž došlo k situaci, v níž za stát ve stejné věci jednají dvě jeho organizační složky. V předmětné věci tedy vskutku mohlo dojít k vadě řízení, avšak takové, která nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci, neboť posuzované pře se aktivně zúčastnily dvě organizační složky státu (k obecné přípustnosti tohoto jevu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, uveřejněné pod č. 13/2024 Sb. rozh. obč.), které disponují odborným aparátem specializovaným na danou problematiku, a tudíž státu jako jedinému subjektu nemohla vzniknout žádná újma. Česká republika – Státní pozemkový úřad přitom byla přibrána do řízení ještě před soudem prvého stupně usnesením ze dne 2. 3. 2022, č. j. 11 C 5/2020-121, a měla tedy v tomto případě do vyhlášení rozsudku krajského soudu dostatečný časový prostor k zaujetí kvalifikované obrany. 19. Brojí-li konečně dovolatelka 2) proti nákladovému výroku, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 20. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětná dovolání nelze pohlížet jako na přípustná, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, v níž dovolání žalobkyně i účastnice řízení 2) byla odmítnuta a k nákladům účastnice řízení 1), jež podala vyjádření k dovoláním, patří náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové částce 3.400 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100 Kč [§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“)] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 9. 2024

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu