28 Cdo 651/2022-170
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti: Římskokatolická farnost Strmilov, IČ 60816317, se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, zastoupená Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 10. 2019, č. j. 487858/2018/R26410, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 24/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 197/2020-131, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 197/2020-131, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2020, č. j. 11 C 24/2019-93, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 4 Co 197/2020-131, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 7. 2020, č. j. 11 C 24/2019-93, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 10. 2019, č. j. 487858/2018/R26410 – kterým byl Římskokatolické farnosti Strmilov vydán pozemek parc. č. 229/2 v k. ú. Blažejov – a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Soudy nižšího stupně uzavřely, že Římskokatolická farnost Strmilov je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), jejíž právní předchůdce uplatnil včas a řádně restituční nárok na vydání pozemku parc. č. 229/2 v k. ú. Blažejov, jenž mu byl v rozhodném období odňat státem postupem naplňujícím znaky majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vzdor tomu, že za osobu povinnou považoval Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 4 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) – vlastnictví státu k nárokovanému zemědělskému pozemku bylo ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8.
11. 2016, č. j. 4 Co 1/2016-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2017, č. j. 8 Co 312/2017-174 – pak odvolací soud dovodil, že se zřetelem k potencialitě hospodaření státu s daným zemědělským pozemkem prostřednictvím Státního pozemkového úřadu (povinná osoba ve smyslu ustanovení § 4 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) nelze v projednávané věci aplikovat restituční podmínky dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobě státu o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byl dotčený zemědělský pozemek vydán církevní právnické osobě, proto nevyhověl, aniž zkoumal předpoklady tvrzené funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda v případě, kdy se řízení podle ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. účastní povinná osoba definovaná ustanovením § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., lze nemovitou věc vydat oprávněné osobě, aniž by byly zkoumány restituční podmínky (zde funkční souvislost) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Měla za to, že odvolací soud uvedenou otázku řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, a usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, případně, že jde o otázku dosud neřešenou. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Římskokatolická farnost Strmilov navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) prostřednictvím pověřeného zaměstnance – § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky vymezení povinné osoby (§ 4 zákona č. 428/2012 Sb.) účastnící se řízení o vydání zemědělské nemovitosti dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb.; tato otázka byla totiž soudy nižších stupňů vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
9. Podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
10. Podle ustanovení § 6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
11. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
12. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku státu“), hospodaření s určitým majetkem přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, popřípadě přísluší zřizovateli organizační složky, nerozhodl-li v souvislosti s jejím zánikem (§ 5 odst. 2 zákona o majetku státu) o jiném způsobu naložení s majetkem; tím není dotčen postup podle ustanovení § 19a, § 19b odst. 1 a 3 a § 55b zákona o majetku státu. Není-li dále stanoveno jinak (§ 20 zákona o majetku státu), příslušná organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby a za podmínek podle tohoto zákona.
13. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady („pozemkové fondy“; srov. zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky), s výjimkou pozemků, a) na nichž se nachází veřejné nebo neveřejné pohřebiště, b) které jsou určeny pro obranu státu, c) které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů, d) chráněných podle zvláštních předpisů.
14. Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon (mimo jiné) vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
15. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit též s nemovitostmi, které byly podle jiného právního předpisu (zákona o půdě) ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve správě Pozemkového fondu České republiky. Dále je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit majetkem nabytým v souladu se zákonem o majetku státu. Ustanovení zákona o majetku státu upravující nakládání s majetkem státu ve prospěch jiných osob, se na tyto nemovitosti vztahují jen tehdy, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis (zákon o půdě) nestanoví jinak.
16. Z právní úpravy zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že sice preferuje naturální restituci, přesto zde však zákonodárce zakotvil u povinných osob uvedených v ustanovení § 4 písm. c) a d) jednak podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě a dále podmínku účelového určení věci, která oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních (§ 7 odst. 1), jež nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek, u nějž je riziko, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci nemohla by jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení, a nemovité věci, které v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z taxativně vyjmenovaných účelů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1059/2021).
17. Uzavřel-li tedy odvolací soud vzdor tomu, že za povinnou osobu považoval Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (tj. povinnou osobu definovanou ustanovením § 4 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), že podmínky naturální restituce církevního majetku v posuzovaném případě není nutno poměřovat kritérii vymezenými v § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (zde podmínkou tvrzené funkční souvislosti), jsou jeho konkluze již z tohoto důvodu zjevně nesprávné a odchylující se od výše citované judikatury.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je však dále ustálena v závěru, že jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesně právní rovině, je jednání organizačních složek za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005). Soud je pak v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle zákona o majetku státu příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jednat; případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003).
19. Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle § 17 zákona o půdě Pozemkový fond ČR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2438/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2465/2018); nástupcem Pozemkového fondu ČR je Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.). Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to se zřetelem k dikci § 4 odst. 1, druhé věty, zákona č. 503/2012 Sb. včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám (§ 9 odst. 1 zákona o majetku státu). Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly.
20. Pro posouzení, zda jde o zemědělský pozemek, tj. zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, může být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí); způsob obhospodařování pozemku má přitom v poměrech správního soudnictví za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).
21. Na výše rozvedené judikatorní bázi pak ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že zemědělský charakter pozemků nárokovaných v režimu zákona č. 428/2012 Sb. a od něj se odvíjející potencialita hospodaření Státního pozemkového úřadu se projevuje jak v rovině hmotněprávní (při vydávání zemědělských nemovitostí Státním pozemkovým úřadem coby osobou povinnou – § 4 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – se neuplatní restituční podmínky ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), tak i v rovině procesního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, a přiměřeně též rozsudek téhož soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020).
22. Jestliže tedy soudy nižšího stupně uzavřely, že pozemek parc. č. 229/2 v k. ú. Blažejov je zemědělskou nemovitostí ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) bodu 1. zákona č. 428/2012 Sb. (pozemek je evidován jako orná půda a tvoří součást zemědělského půdního fondu – je zčásti zatravněn a zčásti se na něm nacházejí náletové dřeviny; charakter pozemku coby zemědělského nebyl v řízení ani nikterak zpochybňován), odchýlily se od výše citované judikatury, nezabývaly-li se odpovídajícím významem zemědělského charakteru nárokovaného pozemku a od něj se odvíjející potencialitou příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu při hmotněprávním vymezení povinné osoby (viz postavení Státního pozemkového úřadu coby povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., ve vztahu k níž naplnění podmínek dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není vyžadováno) a potažmo též v rovině procesněprávní (při řešení otázky, která z organizačních složek státu je podle zákona o majetku státu příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát a jednat za něj před soudy), když náležitě nezohlednily, že do působnosti Státního pozemkového úřadu spadá hospodaření s veškerými zemědělskými pozemky státu, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám.
23. Z uvedených důvodů jsou závěry odvolacího soudu týkající se hmotněprávního vymezení povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. neúplné (předčasné), a tudíž nesprávné; případný chybný závěr soudu o příslušnosti organizační složky jednat v řízení za stát je nadto způsobilý založit zmatečnostní vadu takového řízení (§ 229 odst. 3 o. s. ř.).
24. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil; jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
25. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 27. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu