USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s., IČ 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, IČ 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 6/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2018, č. j. 8 Co 79/2018-232,
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 2017, č. j. 12 C 6/2013-196, potvrzen ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 112275/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9336/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 9. 11. 2012, č. j. 198065/2012-MZE-12151, výrokem, že se zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nevztahuje na pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, a změněn ve výrocích II. a III. tak, že se uvedená žaloba zamítá i v části týkající se pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).
Předestřela předně otázku, zda pro posouzení, jestli pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě, bylo dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 podstatné nejen jeho faktické zemědělské obhospodařování, nýbrž též jeho označení zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1001/2004 a sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. sp. zn. Konf 32/2004 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99. Kladla dále otázky, zda při zvažování účinků ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě lze pozemek, jenž dle svého účelového vymezení bezprostředně neslouží zemědělské výrobě, mít za součást zemědělského půdního fondu, aniž by bylo posouzeno kritérium jeho nepostradatelnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen – „zákon č. 53/1966 Sb.“), a zda lze uzavřít, že pozemek v rozhodné době byl nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud ve vztahu k týmž účastníkům řízení, kteří se účastní i projednávané pře, a při řešení totožné právní problematiky již formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě, mohl být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se (na rozdíl od projednávané věci) danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).
Z dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, pak požadavek, aby pozemek náležející do zemědělského půdního fondu byl v evidenci nemovitostí označen zemědělským druhem kultury, nevyplývá.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud se svými závěry o tom, že pro zařazení posuzovaných pozemků do zemědělského půdního fondu byl dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu rozhodující byť jen jejich skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob obhospodařování), a nikoli stav evidenční, od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil.
V situaci, kdy pro zařazení pozemků do zemědělského půdního fondu může postačovat byť jen naplnění materiálního znaku (pozemek je dlouhodobě zemědělsky obhospodařován), pak u takto zemědělsky využívaných pozemků zjevně není podmínkou jejich přináležitosti do zemědělského půdního fondu, aby byly ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. pro zemědělskou výrobu nepostradatelné.
Na vyřešení otázky, zda lze uzavřít, že pozemek v rozhodné době byl nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“, konečně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když ten se otázkou nepostradatelnosti zemědělsky bezprostředně neobhospodařovaných pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY pro zemědělskou výrobu zabýval právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, dospěv v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. k závěru, že coby pozemky bránící znehodnocení zemědělské půdy erozí, tyto byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými.
Odvolacím soudem učiněnou úvahu přitom nelze považovat ani za nikterak nepřiměřenou. Prostřednictvím polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že dané pozemky byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými, nadto dovolatelka rozporuje zjištěný skutkový stav, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – tím zpochybňuje skutkové závěry, neboť těmito výtkami brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1.
2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka vposledku, že ji v řízení netížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran faktického způsobu využívání předmětných pozemků k 24. 6. 1991, dlužno dodat, že v projednávané věci nebyla žaloba zamítnuta proto, že by snad dovolatelka stran uvedených rozhodných skutečností neunesla důkazní břemeno, nýbrž na základě provedenými důkazy zjištěného skutkového stavu (odvolací soud své závěry o způsobu využívání předmětných pozemků čerpal z provedených důkazů). Na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí. Samotná zjištění o způsobu využití předmětných pozemků k rozhodnému dni jsou pak skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu