USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s.,
IČ 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní
podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v
likvidaci, IČ 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené
Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za
účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 6/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2018, č. j. 8 Co 79/2018-232,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 2017, č. j. 12 C
6/2013-196, potvrzen ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27.
6. 2012, č. j. 112275/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9336/2012-13302, ve spojení s
rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 9. 11. 2012, č. j.
198065/2012-MZE-12151, výrokem, že se zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), nevztahuje na pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v
katastrálním území XY, a změněn ve výrocích II. a III. tak, že se uvedená
žaloba zamítá i v části týkající se pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním
území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).
Předestřela předně otázku, zda pro posouzení, jestli pozemek tvoří součást
zemědělského půdního fondu, a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení
§ 22 odst. 1 zákona o půdě, bylo dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991
podstatné nejen jeho faktické zemědělské obhospodařování, nýbrž též jeho
označení zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí. Měla za to, že se
odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe představované
rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1001/2004 a sp. zn. 22 Cdo
1886/2005, zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. sp. zn.
Konf 32/2004 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99. Kladla dále otázky, zda
při zvažování účinků ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě lze pozemek, jenž
dle svého účelového vymezení bezprostředně neslouží zemědělské výrobě, mít za
součást zemědělského půdního fondu, aniž by bylo posouzeno kritérium jeho
nepostradatelnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o
ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen – „zákon
č. 53/1966 Sb.“), a zda lze uzavřít, že pozemek v rozhodné době byl
nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a
rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou právní otázku, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k
jejímu jinému právnímu posouzení.
V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud ve
vztahu k týmž účastníkům řízení, kteří se účastní i projednávané pře, a při
řešení totožné právní problematiky již formuloval a odůvodnil závěr, dle
kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a
vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě,
mohl být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný
stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně
(kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil
přitom, že dřívější judikatura se (na rozdíl od projednávané věci) danou
problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku
nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly
zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako
zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1886/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002
Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004). Striktní trvání na důležitosti
evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků
nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho
preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní
ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího
zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování
pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017,
sp. zn. 9 As 246/2016).
Z dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn.
IV. ÚS 302/99, pak požadavek, aby pozemek náležející do zemědělského půdního
fondu byl v evidenci nemovitostí označen zemědělským druhem kultury, nevyplývá.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud se svými závěry o tom, že pro
zařazení posuzovaných pozemků do zemědělského půdního fondu byl dle právní
úpravy účinné k 24. 6. 1991 se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu rozhodující byť jen jejich skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob
obhospodařování), a nikoli stav evidenční, od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil.
V situaci, kdy pro zařazení pozemků do zemědělského půdního fondu může
postačovat byť jen naplnění materiálního znaku (pozemek je dlouhodobě
zemědělsky obhospodařován), pak u takto zemědělsky využívaných pozemků zjevně
není podmínkou jejich přináležitosti do zemědělského půdního fondu, aby byly ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. pro zemědělskou výrobu
nepostradatelné.
Na vyřešení otázky, zda lze uzavřít, že pozemek v rozhodné době byl
nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a
rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“, konečně rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí, když ten se otázkou nepostradatelnosti zemědělsky
bezprostředně neobhospodařovaných pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním
území XY pro zemědělskou výrobu zabýval právě se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem případu, dospěv v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 zákona
č. 53/1966 Sb. k závěru, že coby pozemky bránící znehodnocení zemědělské půdy
erozí, tyto byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými.
Odvolacím soudem učiněnou úvahu přitom nelze považovat ani za nikterak
nepřiměřenou. Prostřednictvím polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že
dané pozemky byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými,
nadto dovolatelka rozporuje zjištěný skutkový stav, jímž je však dovolací soud
dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II.
ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne
8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve
skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – tím zpochybňuje skutkové
závěry, neboť těmito výtkami brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s
účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §
241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka vposledku, že ji v řízení netížilo břemeno tvrzení a
břemeno důkazní stran faktického způsobu využívání předmětných pozemků k 24. 6.
1991, dlužno dodat, že v projednávané věci nebyla žaloba zamítnuta proto, že by
snad dovolatelka stran uvedených rozhodných skutečností neunesla důkazní
břemeno, nýbrž na základě provedenými důkazy zjištěného skutkového stavu
(odvolací soud své závěry o způsobu využívání předmětných pozemků čerpal z
provedených důkazů). Na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi
účastníky řízení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí. Samotná
zjištění o způsobu využití předmětných pozemků k rozhodnému dni jsou pak
skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5.
2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v
posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu podle obsahu spisu v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu