28 Cdo 984/2020-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně A. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 260/2017, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019, č. j. 68 Co
262/2019-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
2.800,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jaroslava Radila, advokáta se sídlem
v Praze 7, Ovenecká 78/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4.
2019, č. j. 12 C 260/2017-149, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky,
podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon
o půdě“ (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k
rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 48.480,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 9. 10. 2019, č. j. 68 Co 262/2019-186, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám
jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 16.160,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým, vyhověly požadavku uspokojit
restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev
vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí vyšly především z
pravomocných soudních rozhodnutí vydaných v řízeních vedených mezi týmiž
účastníky u soudu prvního stupně pod sp. zn. 28 C 212/2004 a sp. zn. 29 C
356/2012, v nichž byla výše neuspokojeného nároku žalobkyně vyčíslena jednak
pomocí tržního ocenění, jednak prostřednictvím tzv. vyhláškových cen. Shledaly,
že pokud by byla použita tzv. vyhlášková metoda i ve věci vedené pod sp. zn. 28
C 212/2004, výsledkem by byl vyšší rozdíl mezi hodnotami pozemků nevydaných a
pozemků náhradních, než byl v projednávané věci uplatněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro existenci
otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že výši neuspokojeného
restitučního nároku žalobkyně nelze stanovit na základě součtu neuspokojených
částí nároku z předchozích pravomocně ukončených soudních řízení, v nichž
znalci při oceňování odňatých a náhradních pozemků vycházeli z různých
oceňovacích metod, a rovněž z něj nelze následně odečíst cenu náhradního
pozemku stanovenou prostřednictvím jedné z metod. Dle mínění dovolatelky je
ostatně takový součet neproveditelný i v případě použití shodných (správných)
způsobů ocenění daných pozemků v předcházejících řízeních. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž podotkla, že postup
žalované považuje za účelový. Upozornila rovněž, že dovolání žalované obsahuje
polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně, nikoli však
právně relevantní argumentaci k osvědčení přípustnosti dovolání. Navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 10. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná
pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
se odvolací soud při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené
rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je,
stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovolatelka sice ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání (krom existence
otázky dovolacím soudem dosud neřešené) odklon odvolacího soudu od konstantní
judikatury dovolacího soudu, nicméně tuto právní otázku a ani rozhodnutí
dovolacího soudu, v níž byla řešena, nevymezuje. Argumentace dovolatelky
obsažená v dovolání (z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti dovolání
spočívajícího v potřebě vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešené) ovšem přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Ač žalovaná deklaruje
uplatnění dovolacího důvodu upraveného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ve
skutečnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezuje. Má za to,
že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka určení výše restitučního nároku
konkrétní oprávněné osoby. Pomíjí ovšem, že uplatňuje nikoliv námitky směřující
proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (restituční nárok byl
stanoven v nesprávné výši, a proto jej nelze uspokojit vydáním náhradního
pozemku, jímž by se oprávněné osobě dostalo hodnoty, která její nárok
převyšuje). Jiné (dle jejího mínění správné) právní posouzení věci tak odvozuje
od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má
být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§ 11a zákona o půdě) se
odvozuje od ceny odňatých pozemků, jíž lze – s ohledem na ustanovení § 28a
zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle
vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách
za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání
pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „cenový předpis“). V této
souvislosti sluší se připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního
předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., oceňují se podle ustanovení § 11a odst. 13
zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané
Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3386/17 – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního
soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost
náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku (a kdy případná specifika
pozemků lze zohlednit již při jejich ocenění s použitím korektivu a kritérií
uvedených v příloze 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
Cena náhradního pozemku se tudíž vypočítává podle cenového předpisu platného ke
dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat
s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku
jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění
původního vlastníka. O případ takové změny charakteru pozemku po jeho přechodu
na stát ovšem v posuzované věci nejde. Žalobkyně nepožaduje náhradu za pozemky
jiného charakteru, než které byly odňaty její předchůdkyni a i kvantifikaci
nároku odvozuje pak od pozemků téhož charakteru.
Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je
otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak
zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto
směru podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad
vyjádřených v ustanovení § 132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve
smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho
souladu s ostatními důkazy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nutno podotknout, že hodnocení znaleckých posudků,
jež byly v dané věci za účelem zjištění ceny pozemků k důkazu provedeny,
nevykazuje žádné deficity. Soudy obou stupňů se zabývaly souladem jednotlivých
znaleckých posudků, jakož i jejich úplností a vztahem k relevantní právní
úpravě. Výše restitučního nároku (náhrady) byla odvozena od ceny odňatých
pozemků určené v souladu se shora ohlášenými judikatorními závěry; způsobem
konformním s rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom byla zjištěna i cena
pozemku náhradního (vydávaného). Soudy nižších stupňů totiž přesvědčivě
vyložily, že i přes rozdílnost metod použitých v předchozích soudních řízeních
při stanovování ceny pozemků nevydaných a náhradních nebyl restituční nárok
žalobkyně dosud uspokojen v prokázané výši 164.655,65 Kč, přičemž zohlednily,
že v případě stanovení ceny pozemků odňatých i náhradních (vydávaných) podle
cenového předpisu by byla hodnota do současné doby neuspokojené části
restitučního nároku žalobkyně vyšší, než je žalobkyní v posuzované věci
tvrzeno, a to konkrétně v částce 175.210,- Kč.
Argumentovala-li žalovaná v dovolání tím, že výši zbývající části restitučního
nároku oprávněné osoby nelze určit na základě součtu „zbytkových nároků“ z
předchozích soudních řízení ani v případě aplikace shodné (správné) metody při
oceňování oprávněné osobě nevydaných pozemků, neboť „jde o součet
neproveditelný“, pak se sluší podotknout, že ani v tomto kontextu dovolatelka
neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž
prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž opětovně
rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací
soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30
Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn.
II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze
dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Nadto se jeví vhodným
podotknout, že otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného
pozemku (pozemků) soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Tyto
otázky totiž nejsou předmětem sporu a nejde zde o žalobu na určení práva, nýbrž
o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti
nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku
oprávněné osoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, ze dne
14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4166/2017). Byť i v případě ocenění převáděných náhradních pozemků v
předešlých řízeních jde toliko o řešení otázky předběžné, bude s ohledem na
zevrubnost posouzení této otázky zajisté akceptovatelné, aby v odůvodněných
případech bylo využito i ocenění pozemků z předchozích restitučních řízení
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo
2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo nález Ústavního soudu ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu,
zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení.
Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu