28 Cdo 2607/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce F. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze
5, Bozděchova 1840/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr.
Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení
výše nároku za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 4 C 144/2012, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 15 Co 206/2016-143, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud (po předchozím kasačním zásahu
Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 28 Cdo 4678/2014-104)
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. prosince 2015, č. j. 4 C
144/2012-115, jímž byla zamítnuta žaloba na určení výše restitučního nároku za
nevydané pozemky, tak, že určil, že výše nároku žalobce vůči žalované na převod
náhradních pozemků za nevydané pozemky (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
účinném do 30. 6. 2018; dále jen „zákon o půdě“) či na poskytnutí finanční
náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), plynoucí z označených rozhodnutí
pozemkového úřadu, je představována částkami 495 375 Kč, 47 875 Kč a 2 606 250
Kč (výroky I, II a III); současně odvolací soud uložil žalované zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 250 Kč (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba účastníci.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno někým, kdo k němu
není oprávněn. Dovoláním napadenými výroky (I, II a III) bylo návrhu žalobce
zcela vyhověno, čímž tomuto účastníku nevznikla žádná procesní újma, kterou by
Nejvyšší soud mohl reparovat změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí, a
proto žalobce není k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř.
subjektivně legitimován (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod č. 28, sešit 3, ročník 1998; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž pod č. 7, ročník 2000).
Dovolání žalované pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první, odst. 2 o. s. ř., neboť není přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí
nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v § 238a o. s. ř. a
přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.,
protože rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde
ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak.
Při řešení relevantních otázek hmotného práva se odvolací soud nezpronevěřil
těm závěrům ustálené rozhodovací praxe (na něž Nejvyšší soud v dané věci
poukázal již v předchozím kasačním rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4678/2014), že za pozemky, jež nebylo možno vydat oprávněné osobě pro zákonnou
překážku, je třeba oprávněné osobě poskytnout náhradu jako za pozemky určené
pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na
stát v evidenci vedeny jako zemědělské, byly-li však již určeny ke stavbě (v
době prodeje existující plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby
sídliště, bezprostřední realizace stavby); k tomu dále srovnej například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, a ze
dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, či jeho usnesení ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1949/2016. Uvedený závěr není nikterak v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího a Ústavního soudu odkazující na smysl a účel
restitučních zákonů (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 1088/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 4792/2014), dle níž má být vráceno, co bylo odňato, avšak jen v
rozsahu, v jakém to stanoví zákon o půdě. [A to i s přihlédnutím k tomu, že
obdobným způsobem stanoví se pak i cena náhradních pozemků uvedená ve veřejné
nabídce; srov. § 11a odst. 13 zákona o půdě.]
Judikatura dovolacího soudu také nevylučuje možnost oprávněné osoby domáhat se
u soudu určení výše svého restitučního nároku, jež se stala mezi účastníky
řízení spornou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3971/2014, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 4120/2016). Nelze tedy přisvědčit ani
názoru dovolatelky o nutném neúspěchu žalobce v řízení z důvodu zvolené
formulace žalobního žádání, v němž žalobce spojuje (a i tímto způsobem
kvantifikuje) nárok na poskytnutí jiných vhodných pozemků s oceněním odňatých a
pro zákonnou překážku nevydaných pozemků (a výší eventuální náhrady podle § 16
odst. 1 zákona o půdě). Ze žalobního žádání (a rozsudečného výroku) nikterak
nevyplývá, že by se snad žalobci mělo dostat za nevydané pozemky dvojího
plnění, tedy jak náhradních pozemků určené hodnoty, tak současně i náhrady
finanční (jde o rozhodnutí deklarující výši restitučního nároku, nikoliv
ukládající povinnost k plnění).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, jež se vztahuje k řešení otázky působnosti zákona o půdě (z
níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2438/2015). Dovolatelkou v dané souvislosti nastolená otázka faktického způsobu
užívání (obhospodařování) původních pozemků je přitom věcí skutkového zjištění,
nikoliv kvalifikovanou otázkou právní. Přitom sluší se připomenout, že ani v
řízení před pozemkovým úřadem (o vydání původních pozemků) pochybnosti o
působnosti zákona o půdě (jež byly by odstranitelné i postupem podle § 17 odst.
4 zákona o půdě) nevyvstaly, přičemž pokud by snad i byly některé z původních
pozemků zastavěny (ať zcela či zčásti) již v době před (formálním) přechodem
vlastnického práva na stát, tedy dříve, než stát (dodatečně) činil kroky ve
snaze legalizovat tento přechod, stalo se tak až v době, kdy vlastníkům
zemědělských pozemků (určených pro budoucí výstavbu) byla odňata možnost tyto
nemovitosti dále držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky, tedy poté,
co se držby těchto pozemků již dříve chopil stát (k tomu srov. např. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Přitom není
vyloučeno, aby nemovitost k určitému okamžiku byla vnímána jako zemědělská z
pohledu § 30 zákona č. 229/1991 Sb. (jsouc v době přechodu na stát zemědělsky
využívána) a současně byla při určování výše náhrady dle § 14 odst. 1 a § 28a
zákona č. 229/1991 Sb. k témuž momentu posuzována coby pozemek určený k
zastavění (existovala-li kupříkladu schválená územně plánovací dokumentace
determinující budoucí využití pozemku nebo byla-li nemovitost vykupována za
účelem následně realizované výstavby); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016.
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani v dovolání vznesená kritika
skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti či úplnosti), jež není
podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov.
např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně tak
jako kritika postupu soudu v řízení; ke zmatečnostem, jakož i jiným vadám
řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží totiž dovolací soud tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé) a ani vady řízení (v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání.
Napadá-li pak žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod
bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto
rozhodnutí žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší, nehledě na
to, že tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nedosahujícím limitu
přípustnosti dovolání (ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2013).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.],
který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná
na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu