29 Cdo 1131/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) Mgr. A. K., a b) Ing. J. K., obou zastoupených JUDr. Sylvií
Laušmanovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, PSČ 198 00,
za účasti Lidového bytového družstva Praha 10, se sídlem v Praze 10, Slovinská
10, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 48030627, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 75 Cm 9/2013, o určení neplatnosti vyloučení navrhovatelů z
družstva, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
11. listopadu 2014, č. j. 14 Cmo 355/2013-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 75 Cm 9/2013-13,
připustil výrokem I. změnu návrhu ve znění: „Určuje se, že vyloučení
navrhovatelů a) a b) z Lidového bytového družstva Praha 10, ze dne 13. června
2011, je neplatné.“ Následně uvedený návrh zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a
III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelé ohlašují, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadají v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňují pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; tou částí výroku
usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III. usnesení soudu
prvního stupně o nákladech řízení, a částí výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech odvolacího řízení se dovolací soud proto nezabýval. Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelům zaniklo právo domáhat se u
soudu prohlášení rozhodnutí shromáždění delegátů Lidového bytového družstva
Praha 10 (dále jen „rozhodnutí shromáždění delegátů“ a „družstvo“) z 13. června
2011, kterým bylo zamítnuto odvolání dovolatelů proti rozhodnutí představenstva
z 31. května 2010 o vyloučení dovolatelů z družstva, za neplatné podle § 231
odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
neboť jim marně uplynula roční objektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu
(návrh byl podán až dne 28. ledna 2013), je plně v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu [k hmotněprávní povaze prekluzivních lhůt k podání
návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti
podle § 131 a § 183 obch. zák. viz např. usnesení ze dne 9. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 4/2000, uveřejněné pod číslem 23/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 703/2000, usnesení ze
dne 11. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2516/2000, usnesení ze dne 2. května 2001,
sp. zn. 32 Cdo 2872/2000, usnesení ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo
570/2002, a usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 940/2013; výše
uvedený závěr formulovaný v citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vztáhl i na
lhůty k podání návrhu podle § 231 odst. 5 obch. zák. – viz důvody usnesení ze
dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3562/2011, uveřejněného pod číslem 9/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001 jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách)]. Soud přitom může platnost vyloučení člena z družstva přezkoumat pouze v řízení
podle § 231 odst. 5 obch. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna
2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5,
ročníku 2001, pod číslem 61, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, a judikaturu v něm citovanou). Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, podle níž se odvolací soud
měl návrhem v projednávané věci věcně zabývat, neboť dovolateli tvrzené důvody
rozporu rozhodnutí shromáždění delegátů s právními předpisy nebo stanovami
družstva zakládají nicotnost tohoto rozhodnutí.
První z důvodů, pro které mají dovolatelé rozhodnutí shromáždění delegátů za
„nicotné“, spočívající v tom, že shromáždění delegátů rozhodovalo o zamítnutí
odvolání dovolatelů proti rozhodnutí představenstva o jejich vyloučení z
družstva v době, kdy už nebyli členy družstva, neboť práva a povinnosti spojené
s členstvím v družstvu převedli (poté, co představenstvo rozhodlo o jejich
vyloučení) dohodou ze dne 30. srpna 2010 na svou dceru J. K., nezakládá ani
neplatnost rozhodnutí shromáždění delegátů, natožpak jeho nicotnost. Shromáždění delegátů (správně) rozhodovalo o odvolání dovolatelů proti
rozhodnutí o jejich vyloučení z družstva. Skutečnost, že dovolatelé práva a
povinnosti spojené s členstvím v družstvu po vyloučení z družstva převedli na
dceru, má za následek toliko to, že nabyvatelka práva a povinnosti spojená s
členstvím v družstvu nabyla ve „stavu“, v jakém se „nacházely“ ke dni převodu. Její postavení ve vztahu k družstvu je tudíž stejné, jaké bylo postavení
převodců (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněné pod
číslem 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Druhý z důvodů tvrzené „nicotnosti“, který odvolatelé spatřují v tom, že členům
představenstva v době rozhodování o vyloučení dovolatelů z družstva již
uplynulo funkční období, by pak mohl založit – v případě, že by byl prokázán –
toliko neplatnost rozhodnutí shromáždění delegátů, nikoli jeho nicotnost (k
nicotnosti rozhodnutí členské schůze, resp. shromáždění delegátů, srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem
128, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 410/2004,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2005, pod číslem 96,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3656/2012,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2014, pod číslem
143, a judikaturu v něm uvedenou). Za situace, kdy dovolatelům zaniklo právo domáhat se u soudu prohlášení
rozhodnutí shromáždění delegátů za neplatné, se tak odvolací soud nemohl těmito
námitkami či tvrzeným rozporem vyloučení dovolatelů z družstva s dobrými mravy
věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu