29 Cdo 1136/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) M. N., a b) Mgr. V. C., společně zastoupených JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, za
účasti Photovoltaic systems a. s., se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí
123, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28483651, zastoupené opatrovníkem
Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431/2,
PSČ 500 03, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 166/2011, o dovolání navrhovatelů
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo
389/2013-225, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo
389/2013-225, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září
2014, č. j. 33 Cm 166/2011-243, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 4. března 2013, č. j. 33 Cm 166/2011-171, vyslovil Krajský
soud v Hradci Králové neplatnost usnesení přijatých na náhradní mimořádné valné
hromadě společnosti Photovoltaic systems a. s. (dále jen „společnost“), která
se konala dne 28. dubna 2011. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V době konání náhradní mimořádné valné hromady měla společnost v obchodním
rejstříku zapsán jako zcela splacený základní kapitál ve výši 2.000.000 Kč,
jenž byl rozdělen na 2.000.000 akcií na majitele o jmenovité hodnotě 1 Kč. 2) Ing. I. J. vlastnil 1.100.000 akcií společnosti. 3) Žádostí ze dne 14. března 2011 požádal Ing. I. J. představenstvo a dozorčí
radu společnosti o svolání mimořádné valné hromady. 4) Ing. V. M., člen dozorčí rady, zveřejnil dne 23. března 2011 v Obchodním
věstníku oznámení, že na 7. dubna 2011 svolává mimořádnou valnou hromadu. 5) Mimořádná valná hromada konaná dne 7. dubna 2011, jíž se jako jediný
akcionář zúčastnil Ing. I. J., nebyla schopna se usnášet. 6) Dne 13. dubna 2011 zveřejnil Ing. V. M. v Obchodním věstníku oznámení, že na
28. dubna 2011 svolává náhradní mimořádnou valnou hromadu. 7) Dne 27. dubna 2011 zveřejnila dozorčí rada společnosti v Obchodním věstníku
sdělení, že náhradní mimořádnou valnou hromadu, která byla na 28. duben 2011
svolána „v rozporu se stanovami“, odvolává. 8) Náhradní mimořádná valná hromada, jíž se jako jediný akcionář zúčastnil Ing. I. J., přijala usnesení, kterými odvolala všechny členy představenstva a dva ze
tří členů dozorčí rady (dále jen „odvolaní členové“). 9) Platnost usnesení, jimiž byli dne 28. ledna 2011 zvoleni někteří z
odvolaných členů, je přezkoumávána v souběžně probíhajícím řízení, které je u
Krajského soudu v Hradci Králové vedeno pod sp. zn. 33 Cm 46/2011. Předběžným
opatřením vydaným v tomto řízení uložil Krajský soud v Hradci Králové odvolaným
členům představenstva a jednomu z členů dozorčí rady, aby se zdrželi právního
jednání jménem společnosti (dále jen „předběžné opatření“). 10) Pro řízení vedené v projednávané věci ustanovil Krajský soud v Hradci
Králové usnesením ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 33 Cm 166/2011-116,
společnosti opatrovníka, jímž určil advokáta Mgr. Ondřeje Rejska. 11) Oznámením ze dne 7. února 2013 (č. l. 156) vstoupil Ing. I. J. do řízení
vedeného v projednávané věci jako „vedlejší účastník“ na straně společnosti. Soud prvního stupně (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu
2005, sp. zn. II. ÚS 286/04) uvedl, že nesdílí názor společnosti, podle něhož
je člen dozorčí rady – vyžadují-li svolání valné hromady zájmy společnosti –
oprávněn svolat jednání valné hromady, jestliže se na svolání valné hromady bez
zbytečného odkladu neusnesla dozorčí rada anebo jestliže dozorčí rada
dlouhodobě není schopná se usnášet; přitom nelze přehlédnout ani to, že
oznámení o jednání mimořádné valné hromady svolané Ing. V. M. na 7. dubna 2011
nebylo uveřejněno třicet dnů před jejím konáním. Vycházeje ze závěrů formulovaných a odůvodněných v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. února 2009, sp. zn.
29 Cdo 4223/2007 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 74, které je veřejnosti dále
dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu
2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), soud prvního stupně doplnil, že
účinky usnesení valné hromady, jimiž byli dne 28. ledna 2011 zvoleni někteří z
odvolaných členů, byly „eliminovány“ předběžným opatřením a zájem společnosti
svolání mimořádné valné hromady nevyžadoval (podmínky pro to, aby mimořádnou
náhradní valnou hromadu svolala dozorčí rada, nebyly dány). K odvolání společnosti a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo 389/2013-225, zrušil usnesení soudu prvního
stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vydal „usnesení ve věci
samé“ (rozuměj: usnesení ze dne 4. března 2013, č. j. 33 Cm 166/2011-171), aniž
by k jeho „vyhlášení“ nařídil jednání, čímž založil „zmatečnostní vadu“, neboť
účastníkům odňal možnost jednat před soudem. Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je navíc tzv. řízením
nesporným, v němž není vedlejší účastenství přípustné. Připustil-li tedy soud
prvního stupně, aby jako vedlejší účastník na straně společnosti vystupoval
Ing. I. J., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, což je dalším důvodem, pro nějž odvolací soud napadené
usnesení soudu prvního stupně zrušil. Poté, kdy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení ze dne 25. září
2014, č. j. 33 Cm 166/2011-243, jímž nepřipustil vedlejší účastenství Ing. I. J., s tím, že Vrchní soud v Praze v záhlaví označeném usnesení poukázal „na
nepřípustnost účasti vedlejšího účastníka“ v řízení o vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba navrhovatelé dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice, zda je dán důvod
pro zrušení usnesení soudu prvního stupně, nebylo-li vyhlášeno. Dovolatelé
namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Napadené usnesení odvolacího soudu vykazuje dle dovolatelů znaky přepjatého
formalismu, neboť z průběhu jednání před soudem prvního stupně bylo všem
účastníkům zřejmé, že po „vyúčtování“ nákladů řízení (k němuž byli účastníci na
jednání konaném dne 11. února 2013 vyzváni) rozhodne soud prvního stupně ve
věci samé, proti čemuž žádný z nich (a to ani v odvolacím řízení) nebrojil.
Stejně tak to, že v nesporném řízení vystupoval vedlejší účastník, není dle
názoru dovolatelů vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a proto nejde o důvod ke zrušení napadeného usnesení soudu prvního stupně.
Společnost ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní posouzení věci odvolacím
soudem „lze považovat za správné“.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázek procesního práva, z nichž při řešení první (vydání
usnesení ve věci samé mimo jednání) se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, zatímco druhá (způsob nápravy vady
spočívající v nepřípustné účasti vedlejšího účastníka v řízení) dosud v
rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 168 odst. 1 o. s. ř. vyhlašuje usnesení předseda senátu přítomným
účastníkům.
Podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí, jestliže
tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení
nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl
správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné
vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího
řízení nemohla být zjednána náprava.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1035/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 15, ročník 1998, pod číslem 105, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 20 Cdo 3098/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Cdo 1599/2000, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 75, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 373/2002) se podává, že
požadavek, aby předseda senátu vyhlásil usnesení přítomným účastníkům (§ 168
odst. 1 o. s. ř.), platí zásadně jen tehdy, přijal-li soud usnesení při
jednání, popřípadě při jiném roku; rozhodne-li soud usnesením mimo jednání,
není je (na rozdíl od rozsudku) zásadně povinen vyhlásit veřejně [z literatury
srovnej například Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1131 (dále
jen „komentář Beck“); či Lavický, P. in David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N.
a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2009, s. 786 (dále jen „komentář Wolters Kluwer“)].
Z toho vyplývá, že rozhodl-li soud prvního stupně v poměrech projednávané věci
– po dokazování provedeném u jednání – usnesením, aniž by je veřejně vyhlásil,
resp. aniž by (pouze) k jeho vyhlášení nařídil (další) jednání (byť jím
rozhodoval ve věci samé), postupoval v souladu se zákonem; přitom je pojmově
vyloučeno, aby účastníku byla postupem, který je v souladu se zákonem, odňata
možnost jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. září 1999, sp. zn. 31 Cdo 1205/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2487/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2001, sp. zn. 20 Cdo 2265/2000, či již citované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 373/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 74).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že soud prvního stupně odňal účastníkům možnost
jednat před soudem tím, že usnesením rozhodl ve věci samé, aniž by je veřejně
vyhlásil, odchýlil se od citované judikatury Nejvyššího soudu.
Ani druhý ze závěrů, pro který odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního
stupně, neobstojí.
Již v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1999, pod číslem 73, Nejvyššího
soudu formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je vedlejší účastenství
přípustné jen v tzv. sporném řízení. Jelikož řízení o vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady je řízením nesporným, není ani v jeho průběhu
připuštěno, aby do řízení vstoupil vedlejší účastník (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 333/2007, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2009, pod číslem 134, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1259/2009, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3880/2009).
Proto (a potud lze se závěry odvolacího soudu souhlasit), jednal-li soud
prvního stupně jako s vedlejším účastníkem s osobou, která mu sdělila, že jako
vedlejší účastník „vstupuje“ do řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné
hromady, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Bylo by však chybné dovozovat, že připustí-li soud prvního
stupně v nesporném řízení vedlejší účastenství, musí být jeho rozhodnutí (bez
dalšího) zrušeno.
Rozhodnutí soudu prvního stupně, které je zatíženo vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí odvolací soud zrušit jen tehdy,
jestliže za odvolacího řízení nemůže být zjednána náprava [§ 219a odst. 1 písm.
a) o. s. ř.; srov. opět komentář Beck, s. 1768]; v případě popsaného pochybení
soudu prvního stupně však nápravu zpravidla zjednat lze.
Měl-li soud prvního stupně (nesprávně) za to, že některá z osob vystupuje v
nesporném řízení v postavení vedlejšího účastníka (jednal-li s ní tak), jde o
vadu, jejíž nápravu je v odvolacím řízení možné zjednat zpravidla tím, že
odvolací soud nepřihlédne k úkonům domnělého vedlejšího účastníka, které
odporují úkonům hlavního účastníka, na jehož straně domnělý vedlejší účastník
vystupoval (§ 41a odst. 3 o. s. ř.) [k tomu obdobně komentář Wolters Kluwer, s.
219], resp. tím, že s touto osobou jako s vedlejším účastníkem přestane jednat
(srovnej důvody výše odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 333/2007, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2009, pod číslem 134). Nepřípustnost vedlejšího
účastenství může soud deklarovat usnesením, jímž se upravuje vedení řízení (§
167 odst. 1 věta druhá in fine o. s. ř.).
Zrušil-li tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně (také) proto, že v
průběhu řízení před soudem prvního stupně vystupoval jako vedlejší účastník na
straně společnosti Ing. I. J., aniž by se sám pokusil zjednat nápravu této vady
řízení, postupoval nesprávně.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a spolu s
ním - jako rozhodnutí na kasačním rozhodnutí závislé (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.) - i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2014,
č. j. 33 Cm 166/2011-243 - zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech dovolacího řízení
(§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu