29 Cdo 1597/2022-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně K. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 90 392 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 191/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 15 Co 269/2021-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou dne 18. listopadu 2019 se žalobkyně (K. B.) domáhala vůči žalované(České republice – Ministerstvu spravedlnosti) náhrady nemajetkové újmy ve výši 90 392 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ARTISAN-VIK, spol. s r. o. (dále jen „dlužník AV“), u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPH 65 INS 28089/2014. Tvrdila, že insolvenční řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (4 roky, 1 měsíc a 12 dní), neboť bylo zahájeno 16. října 2014 na základě insolvenčního návrhu žalobkyně a skončilo 28. listopadu 2018. Příčinou nepřiměřeně dlouhého řízení byly podle žalobkyně prodlevy mezi jednotlivými úkony soudu a opakované vydávání procesně vadných rozhodnutí. Insolvenční řízení považovala za řízení, jež pro ni mělo „obrovský“ význam.
2. Rozsudkem ze dne 9. února 2021, č. j. 17 C 191/2019-117, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 90 392 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 17. října 2019 do zaplacení (bod I. výroku) a
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud ? odkazuje na ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům.
5. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož celková doba insolvenčního řízení byla přiměřená, není správný. Délku „přípravného“ insolvenčního řízení (v trvání 4 let, 1 měsíce a 27 dní), jehož úkolem je pouze přezkoumat podmínky pro jeho vedení a které začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o úpadku, nelze považovat za přiměřenou složitosti této fáze řízení. Byl tedy naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za újmu, kterým je nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení.
6. Osobní propojení žalobkyně s ostatními přihlášenými věřiteli (matkou žalobkyně a společností založenou matkou, v níž žalobkyně vykonává prokuru) a další okolnosti (věk matky - 90 let) poukazuje na účelové jednání žalobkyně v podobě šikanózního insolvenčního návrhu. Snahu insolvenčním řízením obejít nalézací řízení a získat seznamem zjištěných pohledávek exekuční titul žalobkyně sama uvádí v žalobě jako její zájem na řízení.
7. K otázce újmy žalobkyně odvolací soud uzavřel, že tvrzení o nemajetnosti dlužníka AV a zašantročení jeho majetku v průběhu insolvenčního řízení jsou v rozporu s údaji, které žalobkyně uvedla v insolvenčním návrhu. V tomto ohledu tedy žalobkyni újma nevznikla, stejně jako v důsledku vedení nalézacích sporů.
8. Specifika dané věci (důvody zahájení řízení, umělé vytváření mnohosti věřitelů i tvrzení o újmě) vyvracejí domněnku, že již jen nepřiměřená délka řízení způsobuje žalobci morální újmu. Délka insolvenčního řízení znamenala pro žalobkyni minimální újmu, neboť žalobkyně „si byla od počátku vědoma náhledu rozhodujících soudů na danou věc a rozhodující soudy si fakticky po celou dobu pouze vyměňovaly názory na procesní řešení tohoto náhledu“.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku ve věci samé) podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Přípustnost dovolání dovolatelka vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.
11. Jako vyřešené v rozporu s judikaturou dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu tyto otázky: [1] Jde o obcházení nalézacího řízení, přihlásí-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku, u níž nedisponuje pravomocným a vykonatelným rozhodnutím nalézacího soudu? [2] Lze při posouzení insolvenčního návrhu jako šikanózního z důvodu umělého vytvoření plurality věřitelů postoupením pohledávky vycházet z názoru Krajského soudu v Praze uvedeného v jeho nepravomocných rozhodnutích, který ale Vrchní soud v Praze ve zrušujících rozhodnutích vyvrátil, popřípadě nepotvrdil, aniž odvolací soud sám posoudí všechny okolnosti údajného umělého vytvoření dalších dvou věřitelů, tj. bez posouzení ekonomické smysluplnosti postoupení pohledávek a ne/existence ekonomického propojení personálně propojených věřitelů? [3] Lze insolvenční návrh posoudit jako šikanózní z důvodu neosvědčení existence dalšího věřitele dlužníka (s údajně umělým vytvořením plurality věřitelů postoupením pohledávky) při úpadku pro předlužení? [4] Lze vyvrátit domněnku vzniku presumované újmy jako celku a současně újmu označit za minimální a přitom hodnotit význam předmětu řízení? [5] Je potřeba i minimální újmu vymezit rozsahem a odškodnit s použitím relevantních kritérií? [6] Lze dovozovat neexistenci újmy pouze z hlediska významu řízení pro poškozeného? [7] Lze v odvolacím řízení vydat tzv. překvapivé rozhodnutí?
12. K nastoleným otázkám dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od nichž se měl odvolací soud (dle mínění dovolatelky) odchýlit.
13. Za dosud neřešené má dovolatelka tyto otázky: [8] Lze posoudit jako šikanu dlužníka situaci, kdy rok a téměř dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu je pohledávka postoupena za úplatu na fyzickou osobu ve věku 90 let? [9] Lze posoudit jako šikanu dlužníka, když majitel pohledávky za dlužníkem založil v 92 letech obchodní společnost, stal se jejím jednatelem a svou pohledávku za dlužníkem této společnosti úplatně postoupil? [10] Jde o okolnost vylučující vznik presumované újmy způsobené nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení tehdy, je-li podán údajně šikanózní insolvenční návrh, když navrhovatel údajně musel předvídat neúspěch takového návrhu, a to v případě, že od počátku řízení bylo zjevné, že nejde o šikanózní návrh a že údajný šikanózní charakter návrhu (podle dlužníka a podle nepravomocných rozhodnutí krajského soudu) byl několika zrušujícími rozhodnutími insolvenčního odvolacího soudu vyvrácen?
14. K těmto otázkám dovolatelka uvádí, že nelze přitakat názoru odvolacího soudu, který „věkové aspekty na několika místech svého rozhodnutí akcentuje pro posouzení údajného umělého vytvoření mnohosti věřitelů jako zásadní“. Zdůrazňuje, že žádný zákon nestanoví věkové omezení pro nabytí pohledávky postoupením ani věkové omezení k založení obchodní společnosti a k výkonu funkce statutárního orgánu. Dále dovolatelka konstatuje, že šikanózní charakter jejího insolvenčního návrhu nebyl prokázán ani v insolvenčním řízení, ani v odškodňovacím řízení. Naopak, byla přesvědčena o úpadku dlužníka AV ve formě platební neschopnosti nebo předlužení.
15. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
16. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. K nesprávnému úřednímu postupu.
18. Odvolací soud při zkoumání předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že posuzované insolvenční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Úvahy, na jejichž základě odvolací soud k tomuto závěru dospěl (a které vyjádřil v odstavci 13. odůvodnění napadeného rozhodnutí), respektují judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, rozsudkem ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 1806/2016, nebo rozsudkem ze dne 14. února 2020, sp. zn. 30 Cdo 745/2018. Ostatně, tento závěr dovolatelka nezpochybňovala (byl v její prospěch).
19. K nemajetkové újmě.
20. Nejvyšší soud sjednotil postupy soudů nižších stupňů při rozhodování o nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené respektive v přiměřené lhůtě ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 58/2011“), jež obsahuje také rozbor významných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESPL“) a Ústavního soudu.
21. V R 58/2011 Nejvyšší soud uvedl, že ESLP vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. března 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o.s.ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.
22. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. opět R 58/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v mnoha dalších rozhodnutí).
23. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. O tom, že v poměrech projednávané věci odvolací soud při řešení otázky významu řízení pro dovolatelku přihlédl ke všem konkrétním okolnostem dané věci, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Odvolací soud zohlednil povahu a účel insolvenčního řízení i důvody konečného rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze dne 15. listopadu 2018), jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu dovolatelky (nedoložení existence mnohosti věřitelů dlužníka). Potud tedy odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
25. Rovněž při posouzení nemajetkové újmy a její závažnosti odvolací soud zohlednil specifika dané věci (zejména v souvislosti s vedením insolvenčního řízení). Zohlednil též skutečnost, že v průběhu insolvenčního řízení dovolatelka znala názor rozhodujících soudů na její jednání při naplnění podmínky mnohosti věřitelů (účelové jednání), i to, že dovolatelka v žalobě uvedla jako zájem na řízení snahu obejít insolvenčním řízením nalézací řízení a získat seznam zjištěných pohledávek jako exekuční titul. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že tvrzení dovolatelky o nemajetnosti dlužníka a o zašantročení jeho majetku jsou v rozporu s obsahem jejího insolvenčním návrhu a s údaji uvedenými ve veřejně přístupných listinách v obchodním rejstříku.
26. Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami, jimiž dovolatelka brojila proti tvrzení žalované o neexistenci morální újmy dovolatelky. Úvahy odvolacího soudu odpovídají zjištěným skutečnostem a nepostrádají logické závěry z nich plynoucí. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k závěru o neexistenci nemajetkové újmy (respektive o minimální újmě) dovolatelky, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
27. K dovolatelkou předloženým otázkám.
28. První, třetí, osmá a devátá dovolatelkou formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.
29. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož v insolvenčním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, přičemž délka tohoto řízení znamenala pro dovolatelku minimální újmu. Pro rozhodnutí věci tak nejsou podstatné námitky dovolatelky proti průběhu insolvenčního řízení. Zpochybňování procesního postupu a věcné správnosti rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení je pro výsledek (dovolacího) řízení bezcenné, jelikož jej nemůže ovlivnit.
30. Konstatováním, že „nakonec snahu pomocí insolvenčního řízení obejít nalézací řízení a získat případným seznamem zjištěných pohledávek při prohlášení úpadku přímý exekuční titul nepopírá ani žalobkyně, naopak v části VI. žaloby tento účel přímo uvádí jako svůj zájem na řízení“, odvolací soud nepřijal dovolatelkou dezinterpretovaný závěr, že přihlásí-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku, k níž před zahájením insolvenčního řízení nedisponuje pravomocným a vykonatelným rozhodnutím nalézacího soudu, obchází tím nalézací řízení. Žádný takový závěr se z napadeného rozhodnutí nepodává.
31. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval ani splněním podmínek úpadku dlužníka ve formě předlužení (tj. neřešil, zda dlužník AV byl v úpadku a v jaké formě). Stejně tak odvolací soud nepovažoval za šikanózní jednání to, že se postupníkem pohledávky stala osoba ve věku 90 let, ani to, že vlastník pohledávky založil v 92 letech obchodní společnost. Ačkoliv odvolací soud poukázal na pokročilý věk jedné z údajných věřitelek dlužníka, z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jej dával do souvislosti jednak s osobní vazbou na dovolatelku (vztah dcera matka), jednak do souvislosti s tím, že ačkoliv se matka dovolatelky nemohla pro svůj nepříznivý zdravotní stav dostavit k soudu, založila v tomto věku obchodní společnost (bezprostředně poté, co insolvenční soud vyjádřil názor na účelové vytváření mnohosti věřitelů v insolvenčním řízení), jejíž faktickou správu svěřila dovolatelce (jako prokuristce) a o podnikatelské činnosti sama neměla žádné poznatky. Dovolatelka tedy zcela pomíjí kontext, v němž odvolací soud věk její matky zdůrazňoval.
32. Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka staví dovolací argumentaci na nesprávném předpokladu, že od počátku řízení bylo zjevné, že její insolvenční návrh nemá šikanózní povahu a že údajný šikanózní charakter návrhu byl několika zrušujícími rozhodnutími insolvenčního odvolacího soudu vyvrácen. O náhledu soudů na účelové vytváření plurality věřitelů byla dovolatelka informována již v prvním rozhodnutí insolvenčního soudu i odvolacího soudu. Tento závěr odvolací soud (jak tvrdí dovolatelka) nikdy nepopřel. Důvody zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu byly vždy procesního charakteru. V prvním zrušujícím rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že k pluralitě věřitelů se nepřihlíží v případě, kdy způsob a doba vzniku pohledávky druhého věřitele naznačují, že byla vytvořena uměle. V dalších svých rozhodnutích se touto otázkou již nezabýval. Závěrem, že dovolatelka byla oprávněna podat vůči dlužníkovi insolvenční návrh, neboť již před zahájením řízení měla vůči němu splatné pohledávky, se odvolací soud vyjádřil k oprávnění dovolatelky podat insolvenční návrh. Nikterak tím však nepopřel závěr o účelovém vytvoření dalších věřitelů.
33. Druhá a desátá otázka přípustnost dovolání též nezakládá, neboť dovolatelka jejich prostřednictvím zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 34. S dalšími otázkami (čtvrtou až šestou), které se týkají významu řízení pro poškozeného a vzniklé újmy, se Nejvyšší soud vypořádal v předchozích odstavcích (19. až 26.) tohoto rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že presumovaná domněnka vzniku újmy byla v řízení vyvrácena. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí objasnil, proč má za to, že dovolatelce v důsledku nepřiměřené délky insolvenčního řízení nebyla způsobena újma, citoval judikaturu, podle níž je možné domněnku vzniku újmy vyvrátit a také explicitně vyjádřil závěr, že specifika přezkoumávané věci (blíže popsaná), vyvracejí domněnku, že již jen nepřiměřená délka řízení způsobuje žalobci morální újmu. 35. Odvolací soud tedy nezaložil závěr o existenci újmy pouze na hledisku významu řízení pro poškozeného. Zohlednil specifika přezkoumávané věci, za něž považoval důvody zahájení insolvenčního řízení (záměr dovolatelky získat exekuční titul jinou cestou než prostřednictvím nalézacího řízení), okolnosti ohledně umělého vytváření mnohosti věřitelů, jakož i další skutečnosti tvrzené dovolatelkou k otázce újmy. 36. K polemice dovolatelky na téma finančního odškodnění (i) za minimální újmu Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelka má pravdu v tom, že minimální újma neznamená žádnou (nulovou) újmu. Jde o pojem vyjadřující nejmenší nebo nejnižší možnou hodnotu a jeho užití v typově shodných sporech (o náhradu nemajetkové újmy) není neobvyklé. Otázka vzniku újmy a její intenzity je však otázkou skutkovou, přičemž soudu v rámci řízení o dovolání v zásadě nepřísluší hodnotit (přezkoumávat) skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud z výše uvedeného, judikaturou aprobovaného, důvodu dospěl k závěru o nízkém významu předmětu řízení pro dovolatelku a o minimální intenzitě jí vzniknuvší nemajetkové újmy, přičemž neshledal další skutkové okolnosti nasvědčující jinému závěru, není namístě uvažovat o tom, že by dovolací soud měl takový závěr jakkoliv přehodnocovat. 37. Dovolatelka dále předkládá otázku procesního práva, týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že občanský soudní řád soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ však v projednávané věci nejde. Dovolatelka při zachování obvyklé opatrnosti musela předpokládat, že odvolací soud se bude zabývat i jí tvrzenou újmou. V situaci, kdy soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, jíž účastníci před tím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a s jakým odůvodněním vznesenou otázku vyřeší. 38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu