U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
navrhovatelů a) R. M., a b) S. M., obou zastoupených JUDr. Petrem Zimou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti společností
1) První Opavská a. s., se sídlem v Moravské Ostravě, Zámecká 488/20, PSČ 702
00, identifikační číslo osoby 26785315, a 2) Teva Czech Industries s. r. o., se
sídlem v Opavě, Komárově, Ostravská 29/305, PSČ 747 70, identifikační číslo
osoby 26785323, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, o přiznání práva na dorovnání, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 1/2004, o dovolání navrhovatelů i
společnosti Teva Czech Industries s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. září 2009, č. j. 5 Cmo 187/2008-510, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2009, č. j. 5 Cmo
187/2008-510, se v prvním (měnícím) výroku ve věci samé, v části druhého výroku
ve věci samé, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. o zamítnutí návrhu navrhovatele a) na zaplacení co do částky
788.264,40 Kč, a dále ve třetím, čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení,
ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání navrhovatelů proti prvnímu (měnícímu) výroku usnesení
odvolacího soudu ve věci samé se zamítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání navrhovatelů i společnosti Teva
Czech Industries s. r. o. odmítají.
Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 15 Cm 1/2004-380, Krajský soud v
Ostravě zamítl návrh na přiznání práva na dorovnání v penězích vůči společnosti
Teva Czech Industries s. r. o. (dříve IVAX Pharmaceuticals s. r. o., dále též
jen „společnost Teva“) ve výši 3.500,- Kč na 1 akcii společnosti První Opavská
a. s. (výrok I.), zamítl návrh navrhovatele a) na zaplacení dorovnání
společností Teva co do částky 788.264,40 Kč (výrok II.), uložil společnosti
Teva zaplatit navrhovateli a) částku 289.735,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,5 % ročně od 31. prosince 2001 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky IV. až VIII.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelů i společnosti Teva usnesením ze
dne 18. září 2009, č. j. 5 Cmo 187/2008-510, rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výroku I. tak, že určil, že „navrhovatelé a) a b), jako akcionáři
nástupnické společnosti První Opavská a. s. vzniklé rozdělením společnosti IVAX
- CR a. s., IČ 47 67 57 64, mají vůči společnosti IVAX Pharmaceuticals s. r. o. IČ 26 78 53 23 právo na doplatek na dorovnání dle § 220k ve spojení s § 220v
odst. 2 obch. zák. ve výši 940,70 Kč na jednu akcii společnosti První Opavská
a. s.“ (první výrok), potvrdil jej ve výrocích II. a III. (druhý výrok), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí až pátý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Valná hromada společnosti IVAX – CR a. s., konaná dne 25. června 2002,
rozhodla o rozdělení společnosti s nerovnoměrným výměnným poměrem akcií. Nástupnickými společnostmi se staly První Opavská, a. s. a společnost Teva. Doplatek na dorovnání nebyl v projektu rozdělení stanoven. 2) Navrhovatel a) byl ke dni konání valné hromady akcionářem zanikající
společnosti (vlastnícím 308 jejích akcií), této valné hromady se zúčastnil a
nehlasoval pro schválení projektu rozdělení, ani se nevzdal práva na dorovnání. 3) Jediným společníkem společnosti Teva se stal majoritní akcionář zanikající
společnosti, minoritní akcionáři zanikající společnosti získali akcie
společnosti První Opavská, a. s. 4) Výše čistého obchodního majetku, připadající na jednu akcii zanikající
společnosti, činila 2.311,80 Kč. 5) Jediným majetkem, který přešel ze zanikající společnosti na nástupnickou
společnost První Opavská, a s., byla částka 64,657.000,- Kč uložená na
bankovním účtu. Na jednu akcii nástupnické společnosti První Opavská, a. s. tak
připadal čistý obchodní majetek ve výši 1.371,10 Kč. 6) Navrhovatel získal za každou akcii zanikající společnosti jednu akcii
nástupnické společnosti První Opavská, a s. Na takto ustanoveném základě odvolací soud nejprve zdůraznil, že zjištění
učiněná soudem prvního stupně z jím provedených důkazů považuje za správná,
stejně jako závěr soudu prvního stupně (vycházející z důvodů nálezu Ústavního
soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01), podle kterého hodnocení
soudu nemohou podléhat odborné znalecké závěry, což se týká i znalcem použité
metody ocenění. Znalci tak nemůže být uloženo, aby provedl ocenění určitou
metodou.
Znalec jmenovaný soudem při zpracování znaleckého posudku vycházel i
ze znaleckých posudků zpracovaných znalci pro projekt rozdělení, kteří majetek
zanikající společnosti ocenili dvěma metodami, a závěry těchto znalců sám
hodnotil. Poukazuje na ustanovení § 220v a § 220k zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 30. června 2008 (dále jen „obch. zák.“), odvolací
soud nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, podle kterého by doplatek na
dorovnání měla zaplatit společnost, jejímiž akcionáři se stali dotčení
akcionáři zanikající společnosti. Podle názoru odvolacího soudu musí být pro
posouzení otázky, které z nástupnických společností svědčí povinnost zaplatit
doplatek, rozhodující ekonomické hledisko. Doplatek je tak povinna zaplatit
společnost, jež získala – v důsledku toho, že výměnný poměr akcií nebyl
přiměřený a odůvodněný – majetkové zvýhodnění. V projednávané věci to byla
právě společnost Teva. Konečně odvolací soud – poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. března
2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08 – dovodil, že „stanoví-li obchodní zákoník v
ustanovení § 220k odst. 5 obch. zák., že o základu nároků všech menšinových
akcionářů má být rozhodnuto v jediném řízení, pak tento základ, to je výše
dorovnání, by neměla vyplývat pouze z odůvodnění takového rozhodnutí, ale měla
by být jednoznačně stanovena v jeho výroku“. Proto odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrhu (v tomto rozsahu)
vyhověl. Proti prvnímu (měnícímu) výroku a proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího
soudu (v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně)
podala společnost Teva dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak naplnění
dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.), a navrhuje,
aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) rozhodnutí odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka předně namítá, že v prvním (měnícím) výroku je napadené rozhodnutí
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V této souvislosti poukazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 442/2006
(jež je, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu,
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovozujíc, že
jeho závěrům je třeba dát přednost před (podle dovolatelky opačnými) závěry
formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo
1332/2005. Dovolatelka brojí i proti závěru odvolacího soudu o její pasivní legitimaci ve
sporu, zdůrazňujíc, že žádný majetkový prospěch nezískala (neboť nabyla pouze
to, co dle projektu rozdělení měla), a dovozujíc, že povinnost k poskytnutí
doplatků by měla být uložena pouze „té nástupnické společnosti, ve které je
akcionář domáhající se doplatku na dorovnání účasten“. Dále dovolatelka namítá, že znalecký posudek, zpracovaný soudem ustanoveným
znalcem, je „zjevně nesprávný“, neboť v rozporu s ustanovením § 69c a § 59
odst. 4 obch. zák. nepoužil k ocenění majetku zanikající společnosti nejméně
dvě oceňovací metody. Z obsahu posudku navíc podle dovolatelky plyne, že
menšinoví akcionáři získali v nástupnické společnosti dokonce více, než činila
hodnota jejich původních akcií, a proto by neměli mít nárok na jakýkoliv
doplatek. Konečně se pak podle dovolatelky odvolací soud nevypořádal se všemi jejími
relevantními námitkami, v důsledku čehož nevyhovuje odůvodnění jeho rozhodnutí
zákonným požadavkům na obsah a přesvědčivost. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání i oba navrhovatelé, a to proti
prvnímu (měnícímu) výroku, proti druhému výroku v rozsahu, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí návrhu
navrhovatele a) na zaplacení co do částky 788.264,40 Kč, a dále proti
nákladovým výrokům (třetímu a čtvrtému). Dovolatelé mají za to, že odvolací soud správně vyhověl i jejich návrhu na
určení výše dorovnání připadající na jednu akcii, nicméně mají za to, že
dorovnání by mělo být vyšší, protože hodnota jedné akcie zanikající společnosti
byla vyšší než znalcem určená (2.311,80 Kč). Vycházejíce z toho, že každá
obecně uznávaná metoda ocenění, je-li užita správně, vede k akceptovatelnému
výsledku, dovolatelé zdůrazňují, že soudem jmenovaný znalec vycházel z
nesprávných obecných úvah a předpokladů. Soudy podle dovolatelů pochybily,
nezabývaly-li se jejich námitkami proti způsobu stanovení diskontní míry a
finančního plánu.
Přitom jde právě o veličiny, z nichž výše doplatku přímo
vyplývá. Soudy měly přezkoumat postup znalce v souladu s cílem, jímž je
nalezení spravedlivé (přiměřené) výše náhrady. V této souvislosti pak
dovolatelé poukazují na zahraniční judikaturu, podle níž „směr a základní
podmínky pro ocenění podniku musí stanovit soud“. Soudy se tak podle mínění dovolatelů „zcela odmítly obeznámit s myšlenkovými
postupy, které tzv. znalec“ (rozuměj znalec jmenovaný soudem) „při ocenění
společnosti IVAX CR, a. s. uplatnil, a proto neměly možnost posoudit správnost
námitek dovolatelů“. Znalecký posudek přitom není nadán presumpcí správnosti. Dovolatelé dále rozebírají jednotlivá východiska a závěry znalce a vyslovují se
k jejich (ne)správnosti, snášejíce argumenty na podporu svých názorů. Současně
namítají, že soud byl povolán posoudit, jak měl znalec postupovat při
sestavování finančního plánu. Konečně dovolatelé zdůrazňují, že řízení v projednávané věci je jedinou
možností menšinových akcionářů, jak zjistit správnou výši vypořádání, a
výsledek řízení závisí na skutečnostech, jež se mohou dozvědět až v tomto
řízení. Proto by také neměli být „trestáni“ formou nepřiznání náhrady nákladů
za to, že uvedou k výzvě soudu určitou částku, která pak není posudkem v plné
míře potvrzena. 1) K dovolání společnosti Teva. Dovolání proti prvnímu (měnícímu) výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a je i důvodné. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 442/2006, ze dne 20. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2365/2010 či ze dne
8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010) plyne zcela jednoznačný závěr,
podle něhož akcionář uplatňuje právo na dorovnání (doplatek) podle ustanovení §
220v odst. 2 a § 220k obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 2008) návrhem
na plnění podle § 80 písm. b/ o. s. ř., a nikoliv návrhem na určení výše
dorovnání podle § 80 písm. c/ o. s. ř. V označených rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že určovací žaloba (návrh)
má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení
žalobce (navrhovatele) dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce (navrhovatele) nebo kde by se bez
požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací
žaloba (návrh) zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo
porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou (návrhem) na plnění. I v
případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní
zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou (návrhem) vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným
dalším žalobám (návrhům) na plnění nebo jestliže žaloba (návrh) na plnění
neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo
práva. Taková situace nicméně v projednávané věci nenastává.
Návrh na plnění, i když jej podal jediný akcionář, řeší celý obsah a dosah mezi
stranami sporné výše doplatku (dorovnání). Soudní rozhodnutí, kterým se
navrhovateli přiznává právo na doplatek ve vyšší částce, zavazuje podle
ustanovení § 220v odst. 2 a § 220k odst. 5 obch. zák. nástupnické společnosti
co do základu přiznaného práva i vůči ostatním akcionářům. Tím je zajištěno, že
také návrh na plnění v daném případě předejde případným dalším návrhům v tom
smyslu, že je jí najisto postavena výše doplatku připadající na jednu akcii. Není proto naplněn ani druhý z uvedených důvodů, pro něž by bylo možné přiznat
akcionářům naléhavý právní zájem na určení správné výše doplatku. Dikce
ustanovení § 220k odst. 5 obch. zák. (podle něhož je soudní rozhodnutí, kterým
se akcionáři přiznává právo na dorovnání, pro nástupnickou společnost co do
základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům), ostatně
potvrzuje, že soud v řízení zahájeném podle tohoto ustanovení neurčuje v obecné
rovině, jaký doplatek je přiměřený, nýbrž shledá-li k návrhu akcionáře, že
stanovený doplatek není přiměřený, přizná navrhovateli právo na jinou výši
doplatku, resp. zaváže nástupnickou společnost k zaplacení rozdílu mezi
vyplaceným a přiměřeným doplatkem. Opačný závěr neplyne ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. března 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08, citovaného odvolacím soudem. V něm Ústavní soud pouze
posuzoval (obdobně, jak to učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. dubna
2008, sp. zn. 29 Odo 1019/2006, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura číslo
10, ročník 2008, pod číslem 148) právní režim dalšího návrhu (jiného akcionáře)
na přezkoumání přiměřenosti výše dorovnání; formou návrhu se přitom nezabýval. Konečně – jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010 – pro posouzení formy návrhu podle ustanovení § 220k obch. zák. nelze využít závěry přijaté Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 183i
a násl. obch. zák. v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo
4712/2007, uveřejněném pod číslem 104/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 104/2010“). Je tomu tak proto, že důvodem pro závěr
Nejvyššího soudu o přípustnosti určovacího návrhu podaného podle § 183k odst. 1
obch. zák., je speciální úprava práva akcionáře na přezkoumání přiměřenosti
protiplnění, které zanikne dříve, než navrhovateli vznikne právo na výplatu
protiplnění.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky přípustnosti
návrhu na určení podle ustanovení § 220k obch. zák. není správné, Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu v prvním (měnícím) výroku ve věci samé zrušil. Dovolání společnosti Teva proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (v
rozsahu, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však žádnou otázku,
jež by rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu napadeném dovoláním) činila
zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Otázkou pasivní věcné legitimace nástupnických společností v řízení o
přezkoumání výše doplatku podle ustanovení § 220v odst. 2 a § 220k obch. zák.,
v rozhodném znění, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 29. března 2012,
sp. zn. 29 Cdo 4514/2011, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého
právo na stanovení doplatku ve vyšší částce (než byla určena projektem
rozdělení) může akcionář uplatnit vůči všem nástupnickým společnostem, na něž
přešlo obchodní jmění zanikající (rozdělované) společnosti. Napadené rozhodnutí
je s tímto závěrem – co do výsledku, podle něhož je společnost Teva v
projednávané věci pasivně věcně legitimována – v souladu. Námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost znaleckého posudku
vypracovaného soudem ustanoveným znalcem a v důsledku toho i nesprávnost
zjištění učiněných soudy z tohoto znaleckého posudku, dovolatelka vystihuje
dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Jak je však patrné z ustanovení § 237 odst. 3 věty za
středníkem a § 241a odst. 3 o. s. ř., tento dovolací důvod nemá dovolatelka u
dovolání, jež může být připuštěno toliko postupem podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., k dispozici a jeho posouzení napadené rozhodnutí zásadně právně
významným nečiní. Ze shodného důvodu pak nelze připustit dovolání proti druhému výroku rozhodnutí
odvolacího soudu (v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu
prvního stupně) ani k přezkoumání námitky, podle které neodpovídá odůvodnění
odvolacího soudu požadavkům na obsah a přesvědčivost; touto námitkou (jež
postrádá jakoukoliv právní otázku zásadního významu) totiž dovolatelka
nepřípustně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k
jehož přezkoumání dovolání připustit nelze (viz ustanovení § 237 odst. 3 věty
za středníkem o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání společnosti Teva v části, v níž směřuje proti
druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok
III.
rozsudku soudu prvního stupně), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, §
218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. 2) K dovolání navrhovatelů. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. –
posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná)
odstranitelná tím, že ovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Brojí-li proti druhému výroku napadeného usnesení v rozsahu, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí návrhu
navrhovatele a) na zaplacení co do částky 788.264,40 Kč, i navrhovatelka b/,
napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu jiného
navrhovatele a nikoliv o návrhu jejím; dovolání navrhovatelky b) tudíž není v
tomto rozsahu subjektivně přípustné a Nejvyšší soud je bez dalšího odmítl. V rozsahu, ve kterém směřuje proti třetí a čtvrtému výroku o nákladech řízení,
je dovolání obou dovolatelů objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jelikož právo na přiznání doplatku ve vyšší částce podle ustanovení § 220v
odst. 2 a § 220k obch. zák. lze uplatnit toliko návrhem na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), nejsou pro posouzení důvodnosti dovolání navrhovatelů v rozsahu,
v němž směřuje proti prvnímu (měnícímu) výroku napadeného usnesení (a v němž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), významné argumenty,
podle nichž by soud měl určit vyšší doplatek na jednu akcii. Naopak, jak je
patrné z výše podaného výkladu ustanovení § 220v odst. 2 a § 220k obch. zák.,
návrh na určení nelze podle označených ustanovení uplatnit vůbec. Z těchto
důvodů Nejvyšší soud dovolání obou navrhovatelů v tomto rozsahu, neshledávaje
ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolání navrhovatele a/ proti druhému výroku napadeného usnesení v rozsahu,
jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o
zamítnutí návrhu navrhovatele a) na zaplacení co do částky 788.264,40 Kč, pak
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o
situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy
tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Jak přitom Nejvyšší soud vyložil výše, přípustnost dovolání nemohou založit
námitky, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval vadami
znaleckého posudku a učinil z něj nesprávná skutková zjištění. Je tomu tak
proto, že těmito námitkami dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu
vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak je však
patrné z ustanovení § 237 odst. 3 věty za středníkem a § 241a odst. 3 o. s. ř.,
tento dovolací důvod nemá dovolatel u dovolání, jež může být připuštěno toliko
postupem podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici a jeho posouzení
napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Nicméně Nejvyšší soud shledal podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným dovolání navrhovatele a) proti druhému výroku napadeného usnesení v
rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II. o zamítnutí návrhu navrhovatele a) na zaplacení co do částky 788.264,40 Kč,
neboť usnesení odvolacího soudu je (v této části) v rozporu se závěry, jež
Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo
4252/2010 (přijatém po vydání napadeného rozhodnutí). V označeném usnesení totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že na postup při
rozhodování o přiznání práva na dorovnání podle § 220k obch. zák. lze aplikovat
závěr, formulovaný Nejvyšším soudem v R 104/2010, podle kterého soud při
rozhodování o návrhu na zahájení řízení o přiznání práva na jinou výši
vypořádání (resp. o přiznání práva na dorovnání) nebude vázán tím, jak
navrhovatel v tzv. petitu návrhu zformuloval svou představu o výši vypořádání
(dorovnání) na jednu akcii. Může tedy svým rozhodnutím určit výši dorovnání na
jednu akcii částkou vyšší nebo naopak (aniž by ve zbývající „části“ návrh
zamítal) částkou nižší. Návrh na dorovnání bude projednatelný (soud o něm může
zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li
navrhovatel svůj návrh na požadavek na dorovnání, aniž v petitu návrhu
zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Je tomu tak proto, že
obchodní zákoník (konkrétně ustanovení § 220k) předpokládá, že soud přizná
právo na dorovnání, čímž v intencích ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá
vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v
návaznosti na ustanovení § 220k odst. 5 věty první obch. zák. tak dokonce učiní
způsobem závazným i pro další – tam zmíněné – osoby). Jelikož ve světle tohoto výkladu je napadené rozhodnutí v části druhého výroku,
jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o
zamítnutí návrhu navrhovatele a) na zaplacení co do částky 788.264,40 Kč,
nesprávné (nebylo zde co zamítat), zrušil Nejvyšší soud usnesení odvolacího
soudu i v uvedené části druhého výroku ve věci samé.
Společně se zrušenými
výroky ve věci samé zrušil odvolací soud i závislé výroky o nákladech řízení
(třetí až pátý), a věc vrátil ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.)
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při posuzování přípustnosti a důvodnosti
dovolání nemohl přihlédnout k podání navrhovatelů ze dne 18. dubna 2011, neboť
změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v
mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 4 věty
první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolatelům
uplynula v únoru 2010. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.