29 Cdo 2182/2023-1377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce MaN real s. r. o., se sídlem v Jeseníku, Otakara Březiny 229/5, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 25290550, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně, Hájecká 1194/12, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 25682059, 2/ LERIX, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1535/2a, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26769841, a 3/ M - areál Praha, s. r. o., se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27203590, žalovaní 2/ a 3/ zastoupeni JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, PSČ 290 01, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 136/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 13 Co 126/2022-1289, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2/ a 3/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3 182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou ze dne 3. července 2006 se žalobce (MaN real s. r. o.) domáhal vůči žalovaným (1/ WITCOOR s. r. o., 2/ LERIX, s. r. o., a 3/ M - areál Praha, s. r. o.) určení, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY a budovy č. p. XY postavené na tomto pozemku v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „sporné nemovitosti“), které byly v době podání žaloby podle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví třetího žalovaného. Žalobu odůvodňoval tím, že převody vlastnického práva z prvního žalovaného na druhého žalovaného (nepeněžitým vkladem do základního kapitálu) a z druhého žalovaného na třetího žalovaného (nepeněžitým vkladem při založení třetího žalovaného) jsou neplatnými právními úkony.
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval z toho, že má za prvním žalovaným pohledávku ve výši 953 000 Kč, kterou není možné uspokojit z jiného než zcizeného majetku (ze sporných nemovitostí). In eventum se žalobce domáhal určení, že jsou vůči němu neúčinné prohlášení prvního žalovaného jako vkladatele vkladu (sporných nemovitostí) do základního kapitálu druhého žalovaného ze dne 25. dubna 2003 a prohlášení druhého žalovaného jako vkladatele vkladu (sporných nemovitostí) do základního kapitálu třetího žalovaného ze dne 26.
listopadu 2004, neboť byly realizovány mezi spřízněnými osobami a zkracují uspokojení jeho pohledávky.
2. Rozsudkem ze dne 31. srpna 2021, č. j. 10 C 136/2006-2009, Obvodní
3. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 10 C 136/2006-154, jímž soud určil, že první žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí, zrušil k dovolání třetího žalovaného spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 13 Co 97/2009-351, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2017, č. j. 29 Cdo 1508/2015-538.
4. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu se soud prvního stupně zabýval námitkou postoupení pohledávky žalobce na společnost FLERET CORPORATIONS S. A. (dále též jen „společnost F“), přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a společností F byly uzavřeny žalovanými tvrzené a předložené smlouvy o postoupení pohledávek. Oznámeními ze dne 1. a 2. prosince 2002 byla podle zjištění soudu obě postoupení oznámena žalobcem prvnímu žalovanému. Tyto závěry soud dovodil rovněž ze skutečnosti, že podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek byly dle dvou provedených písmoznaleckých posudků pravými podpisy jednatele žalobce. Ohledně osoby postupníka (společnosti F) pak měl soud za prokázané, že tato společnost je řádně zapsána a platně vložena do obchodního oddílu veřejného rejstříku kostarické republiky a jejím prezidentem je Alex Wurm von Sterndorff (dále jen „A.W. S.“), který také postupní smlouvy podepsal. Soud proto uzavřel, že jelikož žalobce nadále není věřitelem prvního žalovaného, nesvědčí žalobci aktivní věcná legitimace k požadovanému určení vlastnického práva.
5. K odvolání žalobce a druhého a třetího žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (ve správném znění), současně jej změnil v bodech III., IV. a V. ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení (první výrok) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud dílem zopakoval a dílem doplnil dokazování, přičemž konstatoval, že závěry soudu prvního stupně ohledně sporné otázky uzavření postupních smluv vystavěné na zjištění existence společnosti F a osoby A. W. S. jednající jejím jménem (na straně jedné), a zároveň na posouzení podpisu jednatele žalobce Zdeňka Outraty (dále jen „Z. O.“) jako pravého, opřeného o dva znalecké posudky (na straně druhé), se jeví jako velmi přesvědčivé. Uvedl, že není důvodu pochybovat o pravosti podpisu postupních smluv postupníkem, jakož i o existenci fyzické osoby A. W. S., jenž má prokázanou vazbu (jednatelské oprávnění) na nepochybně existující zahraniční právnickou osobu, a tak provedení důkazu výslechem svědka A. W. S. zhodnotil rovněž jako nadbytečné. K otázce uzavření postupních smluv žalobcem, tedy podpisu jeho jednatele (Z. O.), uvedl, že pravost podpisu dokládají dva posudky nevykazující rozpory. Odvolací soud přitom rovněž posudky důsledně zhodnotil a dovodil, že jejich závěry přesvědčivě svědčí o pravosti sporných podpisů. Odvolací soud tak neměl žádné pochybnosti o tom, že by jednatel žalobce neměl předmětné postupní smlouvy podepsat, přičemž další námitky žalobce posoudil jako nerelevantní. Odvolací soud tak i na základě doplněného dokazování neshledal důvod k přehodnocení soudem prvního stupně učiněného závěru o uzavření smluv o postoupení pohledávky, a jako správný proto hodnotil i závěr, že žalobce nadále není věřitelem pohledávky, jež byla předmětem postoupení, a tudíž není aktivně věcně legitimován k určení vlastnického práva prvního žalovaného v tomto řízení.
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu
výroku) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, příp. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zejména namítá, že v důsledku uznání dluhu ze strany prvního žalovaného vůči žalobci mělo být obráceno důkazní břemeno, přičemž ohledně otázky uzavření postupních smluv toto žalovaní neunesli. Dále má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu provedl důkazy ze své vlastní iniciativy, aniž by byly účastníky navrženy, a zároveň své rozhodnutí postavil na skutečnostech, které žalovaní tvrdili až v průběhu odvolacího řízení v rozporu s principem neúplné apelace (např. co se týče tvrzené spolupráce žalovaných se společností F). Současně uvádí, že odvolací soud s některými důkazy (např. prohlášení A. W. S.), jejichž pravost žalobce popřel, nakládal, jako by k popření jejich pravosti vůbec nedošlo, přičemž tento postup dovolatel rovněž hodnotí jako rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále konstatuje, že odvolací soud neprovedl výslech svědka A. W. S., a tak své rozhodnutí postavil na vadných důkazech. V hodnocení důkazů tudíž dovolatel spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a všemi provedenými důkazy. Dovolatel na základě výše uvedeného uzavírá, že odvolací soud nemohl nabýt jistoty (přesvědčení) ohledně uzavření postupních smluv, neboť ani znalecké posudky nedospěly ke kategorickému závěru ohledně pravosti podpisů (závěry měly pouze za pravděpodobné), a současně poukazuje na určité logické rozpory, které spatřuje v soudy zjištěném skutkovém stavu věci.
9. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní 2/ a 3/ v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a řádně odůvodněné. Odvolací soud dle jejich názoru postupoval dle závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku. V závěru proto navrhují, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
12. Dovolatel podal dovolání výslovně proti celému prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu. V části, ve které odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku a ve které jej změnil v bodech III., IV. a V. výroku, tedy ve výrocích o nákladech řízení, vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
14. Ve zbylé části (co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. I v této části však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
15. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
16. K otázce vyvrácení domněnky existence závazku po uznání dluhu, jakož i s tím spojené problematiky dokazování, je judikatura dovolacího soudu ustálena v následujících závěrech.
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, byť i vážná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou. V řízení tedy mohou nastat jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem.
18. K tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, dále rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, nebo (nověji) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1370/2014.
19. K problematice tzv. „důkazního standardu“ pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, tedy již v přímé reakci na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, mj. vyložil, že na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního procesního práva, lze ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku – při použití toho kterého doktrinálního směru – se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2014“).
20. Jinak řečeno, skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). K tomu srov. opět R 93/2014.
21. V poměrech projednávané věci dovolatel namítá, že nebyla vyvrácena domněnka existence závazku po uznání dluhu, neboť na základě provedených důkazů soud nemohl mít jistotu o uzavření postupních smluv. Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že v dané věci bylo v důsledku uznání dluhu na žalovaných, aby nastolenou domněnku existence dluhu vyvrátili, a tedy prokázali, že dluh neexistuje (resp. i v době uznání dluhu neexistoval). Dovolatel nicméně opomíjí, že odvolací soud vzal za prokázané, že postupní smlouvy byly uzavřeny (a že tedy žalobce není věřitelem prvního žalovaného), a tím žalovaní tuto domněnku vyvrátili. Jestliže odvolací soud uzavřel, že nemá pochybnosti o uzavření postupních smluv (srov. odstavce 51 a 52 odůvodnění), je tak jeho závěr o nedůvodnosti žaloby v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
22. Pokud však touto námitkou chtěl dovolatel zpochybnit hodnocení důkazů (závěr o existenci postupních smluv), jde o nepřípustnou polemiku, neboť to – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
24. Námitky dovolatele zpochybňující uzavření smluv o postoupení pohledávek tak na základě výše uvedeného nemohou založit přípustnost dovolání.
25. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl ke svým závěrům na základě důkazů, které byly provedeny v rozporu s principem neúplné apelace (§ 205a, § 211a o. s. ř.). Konkrétně má za to, že žalovaní takto opožděně tvrdili, že jednatelem žalobce byla osoba, která měla vazby na rodinu Zaorálkových – ovládající žalované, dále pak že žalovaní kooperovali se společností F. Současně dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně provedl důkazy výpisy z obchodního rejstříku, které však nebyly žádným z účastníků navrženy, tedy z vlastní iniciativy.
26. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil např. i v rozsudku ze dne 27. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, Nejvyšší soud vysvětlil, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Naproti tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy účastníků na provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. umožňuje soudu, aby provedl i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však omezeno tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Soud proto nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací). Uvedené oprávnění soudu přitom platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. To ostatně logicky vyplývá i z toho, že nemohl-li by takový důkaz pro rozpor s principem neúplné apelace uplatnit účastník, tím méně může takový důkaz provést sám soud.
27. V poměrech dané věci však odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
28. Jak je zřejmé z obsahu spisu, odvolací soud jako důkazy provedl výpisy z obchodního rejstříku, které nebyly stranami přímo navrhovány, nicméně k tomuto kroku přistoupil na základě podkladů již obsažených ve spisu a výsledky pak do hodnocení promítl pouze v odstavci 47, když uvedl, že žalovaní připustili, že se společností F kooperovali, přičemž uzavřel, že činnost spočívající v uzavření postupních smluv zapadá do činností prováděných společností F. Odvolací soud tak nepostavil své rozhodnutí na důkazech a tvrzeních, které byly vzneseny opožděně (v rozporu s principem neúplné apelace), když pouze na základě obsahu spisu hodnotil účel činností společnosti F. Závěr o uzavření postupních smluv dovodil odvolací soud zejména z prokázání existence společnosti F a jejího jednatele a z pravosti podpisů jednatele žalobce. Ostatní námitky žalobce (zpochybnění kauzy postoupení, falzum jiného podpisu jiné osoby, trestní minulost osob ovládajících žalované, neobdržení protiplnění za postoupení apod.) soud zhodnotil tak, že nemohou zpochybnit pravost podpisu na postupní smlouvě, a tedy samotné postoupení pohledávky.
29. K tomu je třeba podotknout, že tyto skutkové námitky dovolatel opakuje i v rámci dovolání, nicméně pro rozhodnutí dovolacího soudu nemohou být relevantní, neboť tím, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
30. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
31. Konečně námitkou, že soudy neprovedly navrhovaný výslech svědka A. W. S. k prokázání pravdivosti jeho písemného prohlášení (které žalobce zpochybňoval), pak dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení (označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
32. Judikatura Nejvyššího soudu je nicméně rovněž ustálena v závěru, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, přičemž tento plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. odstavec 47 odůvodnění) přiléhavě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na provedení výše označeného důkazu.
34. K tomu Nejvyšší soud dodává, že dovolateli lze přisvědčit v názoru, že jestliže účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Z obsahu spisu se však podává, že odvolací soud svůj závěr o existenci společnosti F a jejího zástupce nedovodil (jen) z důkazu prohlášení svědka A. W. S., nýbrž z jiných důkazů (osvědčení kostarického veřejného notáře či kopie švýcarského cestovního pasu). Odvolací soud tedy neučinil závěr o skutkovém stavu věci pouze na základě jediného důkazu (zpochybněného prohlášení), ale zjistil jej na základě několika dalších důkazů, s jejichž hodnocením se pečlivě vypořádal.
35. Ani tyto námitky tak nečiní dovolání přípustným, neboť i v této části je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a druhému a třetímu žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. září 2023) dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat. Za tarifní hodnotu se v rozhodované věci považuje částka 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2 480 Kč dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu (při zohlednění toho, že v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem je tato odměna snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu). Dále náklady žalovaných sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. U žalovaných zastoupených stejným zástupcem náleží vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle počtu takto zastoupených osob). U druhého a třetího žalovaného jde tak celkem o částku 3 182,30 Kč.
37. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn tím, že prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 6. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu