29 Cdo 2798/2025-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Na Zbořenci 276/14, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 130/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2020, č. j. 2 Cmo 214/2019-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 28. května 2018, č. j. 49 Cm 130/2017-23, uložil žalovanému (J. B.), aby zaplatil žalobci (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz ve výši 1.135.118,- Kč se 6% úrokem od 30. července 2014 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 56.756,- Kč. Rozhodl tak o povinnosti žalovaného zaplatit směnku vystavenou společností AQ Profit s. r. o. (dále jen „společnost A“) v Praze dne 1. října 2013 na řad žalobce na směnečnou sumu 1.135.118,- Kč splatnou 29. července 2014 v Praze, kterou žalovaný podepsal jako směnečný rukojmí (dále jen „směnka“). Rozsudkem ze dne 29. března 2019, č. j. 49 Cm 130/2017-77, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. října 2020, č. j. 2 Cmo 214/2019-94, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 13/2017 (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na čl.
I. § 10, § 30 odst. 1, § 31, § 32 odst. 2, § 44 odst. 1, § 47, § 48 odst. 1, § 53 odst. 1, § 76 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, na § 1 a § 12 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), na § 3a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a na § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl k následujícím závěrům: a) Směnka je platná, přičemž žalovaný je jako směnečný rukojmí (přímým) dlužníkem ze směnky.
b) Směnka byla vystavena k zajištění pohledávky žalobce za společností A ze smlouvy o úvěru ze dne 1. října 2013 č. 0099006835915 (šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a společností A podle § 497 a násl. obch. zák. za účelem profinancování potřeb vyplývajících z podnikatelské činnosti této společnosti) [dále jen „smlouva o úvěru“]. Téhož dne vystavil žalovaný listinu označenou jako „prohlášení avalisty“, z něhož vyplývá i zajišťovací funkce směnky; žalovaný tak „má přístup ke kauzálním námitkám“, včetně námitky, podle níž směnkou zajištěný závazek ze smlouvy o úvěru „nikdy platně nevznikl“.
c) Smlouva o úvěru nemá povahu smlouvy o spotřebitelském úvěru (vztah mezi žalobcem a společností A není vztahem spotřebitelským). d) Skutečnost, že by byl úvěr od žalobce vylákán „nějakou osobou“ podvodným jednáním, není důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru; pro řízení tak není významný výsledek trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně. e) Žalovaný nemohl být při podpisu směnky a prohlášení avalisty v pochybnostech o tom, kdo je dlužníkem z úvěru, za jehož splacení se „směnečně“ zaručuje.
f) Mezi žalobcem a žalovaným „nebyl navázán“ žádný ze vztahů definovaných zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaný popisuje důvod směnečného závazku tak, že „prováděl nábor klientů pro pojistné vztahy, přitom došlo k porušení práva a je nutno nahrazovat škody vzniklé klientům; úvěr měl být zdrojem pro náhrady škod“. Sám tak tvrdí, že „v celé záležitosti nebyl v žádném postavení spotřebitele“. g) Skutečnost, že směnka neobsahuje doložku „bez protestu“ (ani jinou doložku obdobného významu) nemá vliv na povinnost žalovaného (směnečného rukojmího) zaplatit směnku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroků o nákladech řízení) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s.
ř.“) k řešení právních otázek
(ne)přípustnosti kauzálních námitek směnečného rukojmího, možnosti namítat zneužití práva v případě směnečného rukojemství, které nemá akcesorickou povahu k „hlavnímu“ dluhu, jakož i právní otázky, zda i ručiteli za úvěr poskytnutý finanční instituci v postavení směnečného rukojmí svědčí práva spotřebitele (právo dovolat se neplatnosti smlouvy pro neobezřetnost věřitele). Výše uvedené právní otázky (podle jeho názoru) odvolací soud dílem vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu (ze dne 19.
září 2012) sp. zn. 29 Cdo 3058/2011, dílem jde o právní otázky Nejvyšším soudem nezodpovězené. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru o neplatnosti směnečného vztahu (a ručitelského závazku), jakož i neplatnosti smlouvy o úvěru, včetně (ne)posouzení schopnosti společnosti A splácet úvěr podle zákona o spotřebitelském úvěru; napadenému rozhodnutí vytýká, že neobsahuje závěr o tom, zda „samostatný vztah směnečného rukojmího s majitelem směnky má být co do své spotřebitelské povahy posuzován samostatně“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. Městský soud v Praze (jako insolvenční soud) usnesením ze dne 11. ledna 2021, č. j. MSPH 88 INS 24340/2020-A-7, zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku, zjistil úpadek žalovaného a povolil mu oddlužení; dovolací řízení v projednávané věci tak bylo přerušeno podle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Usnesením ze dne 30. června 2022, č. j. MSPH 88 INS 24340/2020-B-16, Městský soud v Praze schválil oddlužení žalovaného plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty; usnesením ze dne 9.
července 2025, č. j. MSPH 88 INS 24340/2020-B-34, které nabylo právní moci dne 25. července 2025, vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, které věřitelé do insolvenčního řízení včas nepřihlásili, ač tak učinit měli, s tím, že se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči němu pro tyto pohledávky právo postihu. Současně odpadla překážka bránící v pokračování v dovolacím řízení.
V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení (odvolacího) řízení Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když nejde o výrok, jímž se odvolací řízení končí; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 3776/2019, ze dne 27. listopadu 2024, sp. zn. 23 Cdo 2842/2024, a ze dne 18. prosince 2024, sp. zn. 27 Cdo 3186/2024. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že: 1) Stranami smlouvy o úvěru jsou žalobce a společnost A; úvěr byl poskytnut za účelem profinancování potřeb vyplývajících z podnikatelské činnosti společnosti A.
Závěr, podle něhož smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském úvěru [společnost A není spotřebitelem ve smyslu § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru], pročež žalovaný, jenž nebyl stranou této smlouvy, nemůže (důvodně) namítat její neplatnost z důvodu, který vychází z tohoto zákona, je tak triviální (nečiní žádné výkladové obtíže); srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3422/2014 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. III. ÚS 3723/2014), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne
21. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 3865/16).
Přitom odvolací soud nezaložil své právní posouzení věci na tom, že žalovanému (obecně) nesvědčily kauzální námitky (konkrétně námitka, podle níž směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru platně nevznikla), nýbrž vyhodnotil jako nedůvodné námitky neplatnosti smlouvy o úvěru z hlediska požadavků plynoucích ze zákona o spotřebitelském úvěru, který se na smlouvu o úvěru nevztahoval. 2) Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 20. září 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že ani z obsahu spisu neplynou žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na zneužití práva žalobcem či na spotřebitelskou povahu prohlášení avalisty. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3058/2011 je pro posouzení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamný již proto, že označeným usnesením Nejvyšší soud (ve skutkově odlišné věci) dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by se jakkoli zabýval otázkou, jejíž řešení by mohlo mít význam v poměrech projednávané věci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu