29 Cdo 2930/2024-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. Evy Mikulčákové, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, PSČ 110 00, proti žalovanému OYSTER Invest a. s., se sídlem v Pavlově, Okružní 71, PSČ 273 51, identifikační číslo osoby 25792369, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o zaplacení částky 12.349.073 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 354/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2024, č. j. 25 Co 74/2024-455, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 24. října 2023, č. j. 3 C 354/2018-366, Okresní soud Praha-západ: [1] Zastavil řízení v rozsahu částky 932.307,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky za dobu od 5. října 2016 do zaplacení (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému (OYSTER Invest a. s.) zaplatit žalobkyni (Ing. Evě Mikulčákové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11.416.765,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky za dobu od 15. října 2018 do zaplacení (bod II. výroku). [3] Ve „zbylém rozsahu“ žalobu zamítl (bod III. výroku). [4] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 560.640 Kč (bod IV. výroku). [5] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 570.839 Kč (bod V. výroku).
2. Okresní soud – vycházeje z § 14 odst. 1 písm. a/, § 18 odst. 3 a 4, § 27 odst. 3 a 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z § 13, § 2991 odst. 1 a § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování ve vztahu k vyhovujícímu výroku o věci samé k následujícím závěrům:
3. Ve věci týchž účastníků (pro jiné rozhodné období) již rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5. října 2018, č. j. 26 C 397/2016-194, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, č. j. 69 Co 202/2019-583 (dovolání v oné věci již bylo odmítnuto, o ústavní stížnosti dosud nebylo rozhodnuto). Skutečnost, že Ústavní soud odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí, není pro jejich závaznost ve smyslu § 13 o. z. podstatná.
4. I v nynější věci má okresní soud za to, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že v rozhodném období (od 22. října 2016 do 30. září 2018) užíval označené nemovité věci (pozemek a budovu na něm stojící v katastrálním území Krč, obci Praha). Žalovaný sice byl spoluvlastníkem nemovitostí (z 6/10), žalobkyně však nemovitosti sepsala do konkursní podstaty úpadce postupem podle § 27 odst. 5 ZKV, přičemž podané vylučovací žaloby byly zamítnuty a nemovitosti byly zpeněženy 12. srpna 2020. Žalovaný neumožnil žalobkyni s nemovitostmi nakládat a naopak s nimi nakládal sám.
5. Výši bezdůvodného obohacení určil okresní soud podle znaleckého posudku VGD Appraisal, s. r. o., (ze dne 28. dubna 2023) a přiznaná částka zohledňuje, že 932.307,70 Kč již žalobkyně obdržela ze soudních úschov od podnájemce nemovitostí.
6. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2024, č. j. 25 Co 74/2024-455: [1] Změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném bodu II. výroku tak, že žaloba se zamítá co do částky 595,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 16. října 2018 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 11.416.765,30 Kč za den 15. října 2018; jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 503.667 Kč (druhý výrok). [3] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 119.064 Kč (čtvrtý výrok). [4] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 570.809 Kč (třetí výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 14 odst. 1 písm. a/, § 18 odst. 3 a 4, § 27 odst. 3 a 5 ZKV a z § 2991 odst. 1 a § 2994 o. z. – dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé k následujícím závěrům:
8. Odvolací soud rekapituluje, že je dána jak aktivní tak pasivní věcná legitimace ve sporu. Po uplynutí lhůty podle § 27 odst. 5 ZKV a po soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce měl žalovaný povinnost vydat je žalobkyni. Nadále je však užíval bez právního důvodu, respektive je takto přenechal k užívání dalším osobám. O vylučovacích žalobách žalovaného již bylo pravomocně rozhodnuto. Nemovitosti byly předány žalobkyni (prostřednictvím soudního exekutora) až 19. června 2020.
9. Také odvolací soud vyšel při určení výše bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku. Jediná korekce výše bezdůvodného obohacení je dána tím, že odvolací soud měl u soudních úschov za zohlednitelnou částku 932.903,22 Kč (nikoliv částku 932.307,70 Kč, z níž vyšel okresní soud). Počátek prodlení žalovaného s úhradou dluhu určil odvolací soud (pro účely přiznání zákonného úroku z prodlení) ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému (od 16. října 2018). II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
11. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. III. ÚS 1542/20 [jde o nález uveřejněný pod číslem 92/2021 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 69/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 69/2021“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], dovozuje, že poté, co přivodil zánik zástavního práva uhrazením zajištěné pohledávky, měla žalobkyně nemovitosti vyloučit z konkursní podstaty úpadce bez zřetele k tomu, že dovolatel byl předtím neúspěšný s vylučovací žalobou.
13. Ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/20 a v R 69/2021 na straně jedné a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3807/2020, na straně druhé dovozuje dovolatel rozpory rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
14. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že Ústavní soud odložil (usnesením ze dne 28. února 2022, sp. zn. II. ÚS 1942/21) do právní moci rozhodnutí o podané ústavní stížnosti (ve vazbě na rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 397/2016-194 a Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 202/2019-583) i vykonatelnost výroku o vyklizení nemovitostí, takže povinnost nemovitosti vyklidit a vydat je žalobkyni dovolateli nevznikla (což je předpokladem uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení).
15. Míní též, že zamítnutí vylučovací žaloby zakládá pouze vyvratitelnou domněnku oprávněnosti soupisu ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV.
16. Dále dovolatel s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4268/2010, zdůrazňuje, že pouhý soupis majetku třetí osoby do konkursní podstaty neopravňuje správce konkursní podstaty domáhat se jakéhokoli nároku vůči vlastníku takové věci. Přitom poukazuje i na to, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami k neunesení důkazního břemene žalobkyní. III. Přípustnost dovolání
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. K tomu úvodem poznamenává, že předmět sporu se odvíjí od okolností nastalých v průběhu konkursního řízení vedeného (podle zákona o konkursu a vyrovnání) na majetek úpadce. S přihlédnutím k § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se pro toto konkursní řízení uplatní (též pro účely posouzení přípustnosti dovolání) i v době od 1. ledna 2008 zákon o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007.
19. Dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bez dalšího rozlišení co do rozsahu, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) [co do výroků, proti nimž dovolání směřuje]. Z té části dovolání, ve které se dovolatel vymezuje proti druhému až čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení a o soudním poplatku), dovolávaje se potud (co do přípustnosti dovolání) např. též závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 [jde o usnesení ze dne 30. května 2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 80/2013“)] (srov. článek V. dovolání), je nicméně zjevné, že dovolání není (co do rozsahu) omezeno jen na potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
20. Za této situace Nejvyšší soud úvodem uvádí, že zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Srov. např. již např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 21. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněného pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.
21. V rozsahu, v němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v té části prvního výroku (část věty před středníkem), kterou odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žaloba se zamítá co do částky 595,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 16. října 2018 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 11.416.765,30 Kč za den 15. října 2018, odmítl Nejvyšší soud dovolání bez dalšího podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné, jelikož jde o výrok, jímž bylo dovolateli vyhověno.
22. V rozsahu, v němž směřuje proti druhému a čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení), a proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí (o soudním poplatku) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a přípustnost dovolání proti výroku o soudním poplatku vylučuje § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. Odkaz dovolatele na závěry R 80/2013 (co do přípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení) není přiléhavý, jelikož označené rozhodnutí pracuje s jiným rozhodným zněním občanského soudního řádu pro dovolací řízení.
23. V rozsahu, v němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v té části prvního výroku (část věty za středníkem), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku (bodu II. výroku) co do částky 11.416.169,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky za dobu od 16. října 2018 do zaplacení, může být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
24. Nejvyšší soud nicméně důvod připustit dovolání ani potud neshledal, a to z následujících příčin:
25. Závěr, že jiný než konkursní soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě úpadce, a to ani jako otázku předběžnou, zformuloval Nejvyšší soud již v důvodech rozsudku ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, k nimž se dále přihlásil např. v odstavci 23. odůvodnění R 69/2021.
26. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že správce konkursní podstaty je oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálený, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2015, pod číslem 18, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sp. zn. 28 Cdo 2327/2019.
27. V témže duchu se Nejvyšší soud k dotčeným právním otázkám vyjádřil pro účely posouzení přípustnosti dovolání v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3807/2020, jímž ve sporu týchž účastníků týkajícím se vyklizení nemovitostí a zaplacení bezdůvodného obohacení za jiné rozhodné období (od 1. ledna 2015 do 31. října 2016) odmítl dovolání stejného dovolatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, č. j. 69 Co 202/2019-583, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. srpna 2020, č. j. 69 Co 202/2019-592.
28. Rozpor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který mají dokládat závěry R 69/2021 na straně jedné a závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3807/2020 na straně druhé, Nejvyšší soud neshledává. Nadto Nejvyšší soud dodává, že usnesení o odmítnutí dovolání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3807/2020) takový rozpor ani nemůže založit. Nebylo-li dovolání v oné věci přípustné, nemohl z něj ani plynout meritorní právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] jakkoli zavazovat Nejvyšší soud při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek. Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně. Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022.
29. K námitkám, jež dovolatel pojí se skutečností, že Ústavní soud odložil (usnesením sp. zn. II. ÚS 1942/21) vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. srpna 2020, do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti dovolatele (srov. reprodukci dovolání v odstavci 14. odůvodnění shora), Nejvyšší soud uvádí, že ty nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání v dané věci již proto, že dovolatel v jejich rámci argumentačně zaměňuje lhůtu k plnění uloženou soudem v rozsudku podle § 160 o. s. ř. (tzv. pariční lhůtu), jejíž uplynutí zakládá vykonatelnost rozsudku, s otázkou, zda podle hmotného práva měl splnit žalobou vymáhané povinnosti (vyklidit nemovitosti, zaplatit bezdůvodné obohacení). Srov. k povaze pariční lhůty např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 10, ročníku 2022, pod číslem 82. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc) zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 108/2011“).
30. Jinak řečeno, to že Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. srpna 2020, nemělo žádný vliv na právní moc onoho rozsudku, jež se projevila tím, že takto soud závazně (pravomocně) zjistil (určil), že žalovaného v rovině hmotného práva stíhá povinnost nemovitosti vyklidit i povinnost zaplatit určenou částku bezdůvodného obohacení.
31. Ostatně, Ústavní soud v mezidobí (nálezem ze dne 10. září 2024, sp. zn. II. ÚS 1942/21) ústavní stížnost dovolatele: [1] Zamítl v části, ve které směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. srpna 2020, a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3807/2020 (první výrok). [2] Odmítl v části, ve které směřovala proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 5. října 2018.
32. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že zamítnutí vylučovací žaloby zakládá pouze „vyvratitelnou“ domněnku oprávněnosti soupisu ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV. Závěr, že jde o úsudek nesprávný (nerespektující ustálenou judikaturu, podle které jde o domněnku „nevyvratitelnou“), zformuloval Ústavní soud v odstavci 20. odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1942/21. K tomu lze doplnit, že v odstavci 19. odůvodnění nálezu se Ústavní soud přihlásil též k závěrům nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/20 o tom, že ani při dodatečně tvrzeném odpadnutí důvodu zařazení určitého majetku do soupisu konkursní podstaty aktuálně neexistuje v českém ústavním pořádku záruka na opětovné (nové) projednání vylučovací (excindační) žaloby dotčené osoby poté, co již jednou o této žalobě bylo rozhodnuto.
33. Pro účely přípustnosti dovolání neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným ani na základě tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4268/2010.
34. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.). V poměrech dané věci (též ve vazbě na další spory týchž účastníků, zejména pak na spor ukončený nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1942/21) zjevně nešlo jen o bezdůvodné obohacení vymáhané na základě „pouhého soupisu majetku třetí osoby“ (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4268/2010), jak potvrzuje skutkový stav věci, z nějž vyšly oba soudy.
35. K výtkám na téma neunesení důkazního břemene žalobkyní Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí vychází z toho, že žalobkyně své břemeno tvrzení a důkazní břemeno unesla. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody R 108/2011, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
36. Jde-li o výhradu směřující k nedostatkům odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], pak tomu Nejvyšší soud uvádí, že z označeného ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
37. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozebranou shora. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud tudíž i potud dovolání odmítl a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
38. Vzhledem ke včasnému odmítnutí dovolání odpadl důvod rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
39. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobkyně nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu